Povídky smíchovské

Publikováno: 21. 2. 2013 Doba čtení: 9 minut
Povídky smíchovské
©

Nezanedbatelnou část populace na Smíchově tvoří Romové. Neznalému člověka z řad „bílé“ většinové společnosti se zdá, že žijí v určité kompaktní komunitě. „Ve skutečnostijsou to jednot- livé rodiny, které sledují vlastní zájmy,“ říká Kateřina Hůlová z Člověka v tísni.

Sama je „gadžovka“, ve složitých vztazích uvnitř romské komunity na Smíchově se však po čtyřech letech, co tu pracuje, poměrně dobře orientuje. „Zpočátku to ale bylo složité, než člověk získal důvěru a také než rozpletl všechny ty vztahy a vzájemné sympatie a antipatie,“ říká.

Jako doma

Dnes už je tu jako doma (nebo spíš skutečně doma – na Smíchově mimo jiné i bydlí) a pro zdejší Romy patří ke známým tvářím. „Ahoj Kačenko,“ zdraví ji skupina romských maminek s dětmi, které potkáváme cestou po Plzeňské ulici. „Dobrý den, tak jak se daří,“ zapřádá hned hovor Kateřina. „Zrovna jsem ti chtěla volat, potřebuju poradit,“ říká jedna z žen. Krátce si popovídají, o co běží, a nakonec se domluví, že si zavolají druhý den, kdy se Kateřina hodlá věnovat především administrativě v kanceláři a bude mít po ruce potřebné podklady.

Podobné poradenství „na ulici“ je pro ni poměrně běžnou součástí práce, hlavně v létě, když je hezky a lidé tráví hodně času venku. „Kancelář Programů sociální integrace je v Karlíně, takže já sama jsem tak trochu dislokované pracoviště a většinu času trávím skutečně v terénu,“ říká s úsměvem. „Není to ale tak, že bych naháněla klienty po ulicích, většinou se s nimi scházím v jejich domovech,“ dodává.

Parkový petiční výbor

Naše první lekce z terénní sociální práce se ale odehrává pod širým nebem, v parku u Bertramky. Posedává tu a pokuřuje cigaretu několik Romek, kolem laviček, kde sedí, pobíhají romské děti. A taky se tu chystá petice za zvelebení parku. „Je tu přívod vody, byly bychom rády, kdyby tu obec nechala udělat záchod nebo aspoň hydrant na umytí rukou,“ říká Katka, která je spolu se svou sestrou Věrou jednou z hlavních iniciátorek.

„Holky se zaktivizovaly a sesbíraly podpisy,“ říká Kateřina Hůlová, zatímco si prohlíží petiční archy. „Čtyřicet podpisů, pane jo,“ pokyvuje uznale. „A to nejsou jenom Romáci, jsou to i bílí, co sem chodí,“ říká paní D., další členka petičního výboru. „Nemáme spolu problémy, vycházíme spolu dobře,“ říká na adresu soužití uvnitř komunity romských a bílých dětí a maminek v parku u Bertramky. „Takže oběhněte ještě, co zbývá, pak na to dáme hlavičku a ještě tam musí všude být, jak jsem našla v petičním zákoně, u každého člena petičního výboru adresa jeho trvalého bydliště,“ radí Kateřina.

Na sídlišti to nestojí za nic

Mladým romským maminkám ani dalším, co tu sedí, není osud parku lhostejný už proto, že je pro ně důležitou součástí života. „Od jara do podzimu jsme tu každý den,“ říká Katka. Sama sem se svými třemi dětmi jezdí až z Černého mostu, kam se přestěhovala, její matka se dvěma mladšími dcerami bydlí na Smíchově. „Už sem takhle jezdím druhý rok, na sídlišti to nestojí za nic,“ říká.

Sama v parku na Bertramce strávila skoro celé dětství. A pořád se tu schází celá rodina – maminka paní D., která sem zaběhne mezi šichtami, její druhá dospělá dcera Věra se svými dvěma dětmi i její šestnáctiletá Žaneta, která už má také dítě. „Já si sem chodím odpočinout, doma je hrozný mumraj,“ říká paní D. Katka a Věrka už bydlí jinde, Žaneta a její sestra však i s dětmi bydlí pořád ještě u matky, takže paní D. má doma o zábavu postaráno. K tomu z velké části drží celou rodinu ekonomicky nad vodou.

„Dělám úklidy, pracuju už řadu let u jedné firmy, kde jsou se mnou spokojení a mají ke mně důvěru. Díky tomu můžu zařídit práci i svým holkám,“ říká. Katka a Věrka tak taky chodí po úklidech. „Nedokončila jsem učňák, chyběl mi poslední rok,“ svěřuje se Katka. Ptám se jí, jestli to není škoda. „Jasně, že to je škoda, ale tenkrát to bylo jasný rozhodování – buď dítě, nebo dokončit školu,“ krčí rameny. „Ona by ale nemusela jen uklízet,“ říká na adresu své sestry Věrky. „Katka jí nabízela dělat terénní pracovnici, hlavu by na to měla, umí i dobře s počítačem. Ale ona raději uklízí.“ Věrka jen poslouchá, usmívá se a neříká nic.

Jednou hop, jindy trop

Rodina z parku docela dobře ilustruje, s jakými problémy se řada romských rodin – a nejen na Smíchově – potýká. Jedním z nich je paradoxně i soudržnost rozšířené rodiny, která u Romů víceméně stále funguje. Často i k jejich škodě. „Myslím ale, že nejde o nějaké romské specifikum, je to spíš určitý rys života v sociálním vyloučení,“ míní Kateřinin kolega, mediální pracovník Programů sociální integrace společnosti Člověk v tísni Marek Mikuš.

„Většina těch rodin je na tom ekonomicky dost špatně, což si vynucuje určitou solidaritu. To má své výhody i nevýhody. Na jedné straně víte, že vás rodina nenechá na ulici, na druhé straně ve chvíli, kdy sdílíte všechny zdroje s ostatními, máte zajištěny maximálně základní životní potřeby, těžko ale můžete vytvářet nějaké dlouhodobé strategie a myslet například na zisk právnického diplomu,“ vysvětluje.

U rodiny z parku, která vyčnívá z obvyklé paušalizující představy o Romech jako o problémových jedincích žijících výhradně na sociálních dávkách a devastujících své byty, hraje tato dvojakost rodinné soudržnosti také svou roli. „Je pravda, že s touhle rodinou se velmi dobře pracuje,“ říká Kateřina. „Obě starší holky mají bydlení, Věrka ho má dokonce v osobním vlastnictví, sama dře, bere si třeba i čtyři úklidy denně – snaží se žít zkrátka jinak, také se podílí na péči o rozšířenou rodinu, ale zároveň se snaží žít vlastní život. Někteří její příbuzní se ale třeba potýkají s problémy s placením nájemného – uvnitř jedné rodiny se tak často najdou příklady integrace i obvyklých problémů,“ říká Kateřina.

O rodinné solidaritě

Dostat se do problémů s placením nájemného lze snadno právě díky rodinné solidaritě. „Rodina třeba bez problémů bydlí a platí nájem, najednou ale ztratí příbuzný bydlení, nastěhuje se k nim a najednou už napjatý rodinný rozpočet nestačí. Vzniknou dluhy na nájemném a roztočí se spirála problémů,“ popisuje Kateřina.

Dluhy na nájemném se často řeší půjčkou v rámci „legální lichvy“ – od nejmenovaných společností, které nabízejí rychlé půjčky bez ručitele, ale na oplátku si berou značně vysoký úrok. Často přitom nemyslí na to, z čeho jednou půjčku splatí. „Řeší v tu chvíli aktuální problém a nemyslí moc na to, co bude zítra. Pak zjistí, že je zle až ve chvíli, kdy jim domů přijde exekutor,“ pokyvuje hlavou Kateřina.

V bludném kruhu

Problémy, jaké řeší řada smíchovských Romů, jsou podobné jako všude jinde – dluhy na nájemném, ztráta bydlení, nezaměstnanost, zadlužení, drogy. Názory na to, proč se právě Romové často ocitají v začarovaném kruhu chudoby, oscilují mezi paušalizujícími odsudky, podle kterých se Romové jednoduše neumí sami o sebe postarat, po nekritické svalování viny za všechno na bílou majoritu. Kateřina Hůlová má na celou situaci poměrně střízlivý názor, protože je s Romy a jejich problémy v podstatě v každodenním kontaktu a se najít pragmatické řešení.

Netrpí díky tomu ani předsudky, ani se na své klienty nedívá přes růžové brýle. „Samozřejmě, že do jisté míry si za své problémy mohou mnozí naši klienti často sami, protože k nim dospěli, když například nezaplatili nájem nebo přestali platit za elektřinu. Na druhé straně je pravda, že ta jejich výchozí pozice není jednoduchá,“ říká. Podobně jako Katka, se kterou jsme mluvili v parku na Bertramce, i řada dalších Romů trpí nedostatečnou kvalifikací, protože má sotva ukončenou základní školu. Určitý pokrok tu ale je.

„Nedávno si nechalo ministerstvo školství udělat studii, ze které vyplynulo, že už výrazně méně romských dětí skončí ve zvláštních školách, což byl dřív poměrně rozšířený trend,“ říká Kateřina. „V tomhle ohledu se to zlepšilo. Jinak ale, jak to vidím já, většina těch dětí už dál se vzděláním nepokračuje,“ tvrdí. „Je ale pravda, že můj pohled není až tak objektivní, protože já se ve své práci setkávám s těmi problematickými. Je celá řada romských rodin, které nemají žádné problémy, s těmi se ale my terénní pracovníci při své práci nesetkáváme,“ upozorňuje.

Vzdělání: alga a omega celého problému

Nedostatečné vzdělání pak vede často k tomu, že Romové jen obtížně hledají nějakou práci. „Ještě tak nějaké výkopy s tátou načerno, jako příležitostnou brigádu, ale nic, na čem by se dalo nějak dlouhodobě stavět,“ říká Kateřina. „Navíc často podceňují vzdělání s tím, že jim stejně není k ničemu, když jako Romové neseženou práci, ať už budou mít jakoukoli školu,“ dodává.

V mnohých rodinách navíc došlo k narušení tradiční hierarchie – otec, který býval hlavním živitelem rodiny, sedí doma na dávkách a hlavním živitelem se stává žena. „Zkušenosti ze sociálně slabých komunit ukazují, že ženy se v takových situacích dokáží mnohem více zmobilizovat,“ říká k tomu později Marek Mikuš z Člověka v tísni. „Žena tak přebírá v rodině vůdčí roli, nedělá to však zjevně, navenek se stále dodržuje tradiční rozdělení rolí,“ dodává Kateřina Hůlová.

A v rodinách, kde jsou oba rodiče bez práce a které jsou tak zcela odkázány na dávky sociální podpory, se s každou další generací tato závislost jen utvrzuje. „Děti vidí, že rodiče sedí doma na dávkách, a přijde jim to jako samozřejmý životní model, který přejímají,“ říká Kateřina.

Z parku u Bertramky kousek popojdeme a za chvíli už stojíme v útulném bytě. Neznalý člověk by v tom zchátralém baráku, který byl před privatizací s dalšími domy romským ghettem, kam radnice soustředila neplatiče nájem- ného, rozhodně nic takového nečekal.

Bydlení jako boj

Spíš by tu hledal ráj squatterů. Opadané omítky, na chodbách všudypřítomné grafitti, vytlučená okna a špína. Neútulný dvůr si díky své depresivní atmosféře zahrál ve filmu Anděl Exit. Ani v bytě to není úplně ideální – jeho nájemnice paní Anna dělá, co se dá, ale s opadávajícím stropem v chodbě toho moc nenadělá.

Už od ledna taky neteče voda. „Majitel se nás chce zbavit, tak to tu nechává chátrat,“ říká a v náručí drží culícího se půlroční holčičku. Kromě ní má ještě další čtyři dětí. Dva dospělí a pět dětí se zvládne naskládat do malometrážního dvoupokojového bytu. „Holky, co už chodí do školy, musí dělat domácí úkoly na střídačku,“ říká s úsměvem paní Anna.

Podobně jako mnoho jiných romských rodin i Badžovi řeší problém s bydlením. V jejich případě ale nejde o to, že by vybydleli byt nebo nasekali dluhy na nájemném (popřípadě obojí). Většina původních nájemníků byla poté, co obec prodala dům soukromému majiteli, vystěhována kvůli neplacení nájmu nebo neplatným či zcela chybějícím nájemním smlouvám.

Obrana je složitá

Zůstali ti, co mají vše v pořádku. Nicméně majitel by se rád zbavil i jich a používá k tomu celkem nevybíravé prostředky. A nájemníci se mohou jen obtížně bránit. „Majitelem je italská firma, zdejší která skoupila tři nejhorší domy a se kterou je velmi obtížná komunikace,“ potvrzuje Kateřina Hůlová. „Moc se toho nedaří vyjednat, i když trochu něco ano. Někdy od února jsme v kontaktu, po dlouhých jednáních jsme s našimi právníky horko těžko dosáhli toho, že firma zprovoznila o patro výš kohoutek s vodou, kam si mohou nájemníci dojít pro vodu, a snížil nájem na polovinu, ale jinak je to složité,“ dodává.

Autor: ČvT