Pozadí ruské propagandy

V září 2000 prezident Putin podepsal doktrínu o informační bezpečnosti, čímž zavádí nová pravidla informační politiky Ruské federace. Většina opatření obsažených v této doktríně odporuje ruským zákonům i dalším závazkům Ruské federace k respektování svobody slova a práva na jeho vyjádření.

Doktrína informační bezpečnosti stanovuje mechanismy posilování státní propagandy a kontroly nezávislých médií. Vyzývá k přijetí opatření proti „informační agresi“ Západu. Přestože se z doktríny nikdy nestal zákon, po schválení prezidentem Putinem se stala konceptem pro založení nového státního úřadu, Odboru informační bezpečnosti, který měl monitorovat zavádění oněch nových opatření.

V roce 2001 byla rozhodnutím generálního prokurátora ukončena činnost největší ruské mediální skupiny Most, vlastněné Vladimirem Gusinským a působící od roku 1992. V dalších letech postupně došlo k ukončení činnosti dalších médií a jejich aktiva byla často převzata státním energetickým gigantem Gazprom. Vedení a novináři největší nezávislé televize NTV byli vyměněni a televizní kanál se stal součástí ruské propagandistické mašinérie.

Po převzetí kontroly nad většinou moskevských i regionálních médií, vznikl v roce 2005 Russia Today – nový, státem kontrolovaný zdroj informací, který vysílá v několika cizích jazycích. Televizní kanál, přejmenovaný na RT, dnes vysílá v angličtině, arabštině, němčině, ruštině a španělštině a momentálně je částí státního holdingu Russia Today, který zahrnuje dvě informační agentury a rozhlasovou stanici Hlas Ruska. Skupina je financovaná ze státního rozpočtu a dokonce i v časech ekonomické krize je jí rozpočet každoročně navyšován. V roce 2015 dosáhne rozpočet Russia Today 13,85 miliardy rublů (téměř 5 miliard korun).

Existuje i řada velkých a formálně nezávislých mediálních skupin, které však patří byznysmenům blízkým Putinovi, jako jsou například Jurij Kovalčuk, Ališer Usmanov, Vladimir Potanin, Alexander Mamut a také Gazprommedia, vlastněná společností Gazprom. Média, která se profilují jako nezávislá, hrají na mediálním poli malou roli. Nemají velký vliv na formování veřejného mínění ani v boji proti státní propagandě.

Od nástupu Vladimira Putina k moci se novináři cítí v mnohem větším nebezpečí. V uplynulých 15 letech jich bylo zavražděno několik desítek (např. Jurij Ščechočichin. Anna Politkovská, Anastasia Baburová, Igor Domnikov nebo Natalija Estěmirovová). Tyto vraždy nejsou dodnes řádně vyšetřeny. Počet trestně stíhaných novinářů se významně zvýšil, každý rok se jedná o nějakých 60-80 případů obvinění z pomluvy nebo z extremismu. K potlačení svobody slova a projevu jsou přitom používány i ty nejabsurdnější záminky. Paragraf trestního zákoníku o extremismu se začal úřadům velmi hodit. Například v roce 2008 bylo zahájeno trestní stíhání novináře z Ťumeni Vladimira Efremova za kritizování místní policie. V roce 2014 byl za dlouholetou kritiku ruské politiky v Čečensku odsouzen na 6 a půl roku novinář Boris Stomakin. Po přijetí zákonů omezujících činnost nevládních organizací v Rusku, téměř nejsou organizace, které by novinářům mohly poskytnout pomoc či podporu.

Ruská propaganda se v současné době soustředí jak na vnitřní, tak i na zahraniční obecenstvo. Vnitřní obecenstvo v jistém smyslu  zahrnuje kromě ruských občanů také obyvatele postsovětských zemí, a také bývalé občany SSSR, kteří nyní žijí v EU, Spojených státech a v dalších zemích. Například jen v Německu žije přibližně 5 milionů lidí, kteří rozumějí a používají ruštinu v běžném životě.

Zahraniční obecenstvo pak tvoří obyvatelé jiných zemí, kteří sledují Russia Today. Je těžké určit, jak daleko sahá ruský vliv, ale je zřejmé, že se RT stává silou ovlivňující veřejné mínění.

Kromě tradičních médií se ruská propaganda a ti, kteří uplatňují „politické technologie“, zaměřují velmi intenzivně na internet. V roce 2000 byl internet nástrojem, jak ovlivňovat ruskou veřejnost, dnes jsou hlavní projekty zaměřené na online informace sponzorované ze státního rozpočtu. Internet má potenciál stát se mnohem účinnějším nástrojem vlivu než televize, především pro mladou generaci. Už od prvních let Putinova prezidentství lze pozorovat nárůst mladých „patriotických“ organizací, mj. Naši, Iduščije vmjestje, Rosija molodaja a další, které byly koordinovány přímo guvernéry, které dosazovala Putinova administrativa.

Putinovi mladí příznivci jsou obecně známi svými hlasitými a kontroverzními demonstracemi, ať už šlo o pálení knih zahraničních autorů, kteří kritizovali Putina nebo útoky na zahraniční diplomaty (například na velvyslance Velké Británie Anthonyho Brentona nebo na velvyslanectví Estonska, které bylo napadeno v roce 2007). Nyní se tito aktivisté zapojují do virtuální informační války. Můžeme hovořit o tzv. olginských trollech, státním projektu v Olginu nedaleko Moskvy. V Petrohradě se podobné činnosti věnuje organizace „průzkumu internetu“. Jejich hlavním úkolem je kritizovat nebo přesvědčovat Putinovi odpůrce na fórech, chatech nebo zpravodajských serverech.

Ruská propagandistická mašinérie se od dob Sovětského svazu výrazně zlepšila díky využívání potenciálu současných technologií. Nepřetržité lhaní, manipulace s fakty a vytváření falešných událostí přinášejí své ovoce, což je patrné především v postsovětských republikách, kde lidé žijí pod vlivem propagandy po celé generace. Tento vliv souvisí také s rozvojem žurnalistiky v daných zemích. Téměř ve všech těchto zemích, včetně Ukrajiny, Gruzie a Moldavska, je vzdělávání v tomto oboru na stejné úrovni jako v sovětských dobách.

Za posledních 15 let dokázal Putin vytvořit tak vlivnou a dobře financovanou strukturu státní propagandy a mechanismů informační války, že různá prohlášení, obviňování nebo připomínání Putinovi, že existují zákony a závazky k mezinárodním institucím, nepřinese žádný pozitivní efekt. Dnes je ještě důležitější než kdy dříve vytvořit mechanizmy, které nám umožní vliv ruské propagandy účinně neutralizovat.