Práce v Tísni? Plním si životní přání!

Práce v Tísni? Plním si životní přání!

27. 6. 2019

Lada Forstová k nám nastoupila v březnu jako sociálně aktivizační pracovnice pro rodiny s dětmi na Domažlicku a Horšovskotýnsku. Zeptali jsme se jí, jak se jí u nás líbí.

Zastihuji Ladu uprostřed konzultace s tatínkem, kterému pomáháme ve složité životní situaci, kdy se s manželkou a třemi dětmi ocitl na ubytovně a díky nedostatku financí má mizivou šanci pro rodinu získat vhodnější bydlení. „Možná bude opravdu zajímavější jiný kroužek než sportovní, co zkusit třeba malování,“ navrhuje Lada. Pak společně vymýšlí, co by se pro syna nejlíp hodilo. Vzápětí volá Lada do místního domu dětí a mládeže a zjišťuje detaily. „A nechtěl by s námi syn jet v srpnu na náš letní kurz,“ nabízí mu nakonec. Pro dnešek hotovo!

Viděla jsem, že řešíš s klientem kroužky a letní kurz pro děti. To vypadá docela jednoduše.

No ono je to pestřejší. V další rodině pracujeme například na urovnání vztahů dítěte s nevlastní matkou. Spolupracujeme s třídní učitelkou a Střediskem výchovné péče. V jiné rodině zase usilujeme o osamostatnění maminky se dvěma malými dětmi, která se dostala po návratu z porodnice do obtížné bytové situace. Za těmi životními příběhy je vždycky spousta historie a vynořuje se tam v průběhu spolupráce mnoho témat.

Jaké jsou Tvoje první dojmy po nástupu do Člověka v tísni?

Hodně lidí :-)

Můžeš to nějak upřesnit?

Kolegové, dobrovolníci, klienti, děti. Někdy je obtížné se zorientovat. S některými z nich jsem se ještě osobně nesetkala, znám je jen z papírů. Jakmile se potkáme, je to pak už lepší. No a další kapitolou je databáze ARUM, kam všechno zapisujeme. Tam jsem hodně vděčná svojí koordinátorce, že vždycky když narazím na něco nového, tak mi poradí, pomůže.

Proč sis vybrala práci zrovna pro Člověka v tísni?

O Člověku v tísni a Šimonu Pánkovi vím od roku 1997, od povodní a Troubek, kdy jsem Šimona viděla v televizi. Přišlo mi skvělé, co dělali, jak se angažovali a dokázali pomoct. Mně bylo tehdy 18 a měla jsem jiné plány. Chtěla jsem cestovat, najít si práci jako účetní. Jenže přišlo pár životních kotrmelců, které mě dovedly k tomu, že jsem se začala zabývat příběhy lidí v různých těžkých situacích a o různé neziskovky apod. Když jsem se pak postavila na vlastní nohy, začala jsem přispívat do Klubu přátel Člověka v tísni.

V srpnu 2016 jsem objevila inzerát, že Člověk v tísni přijme pracovníka do podpory vzdělávání. Tehdy jsem neváhala ani minutu. Jenže to nevyšlo. Neměla jsem praxi ani dokončené studium. A tak jsem začala alespoň jako dobrovolnice doučovat.

Od té doby jsem vystřídala řadu zaměstnání. Nastoupila jsem jako aktivizační pracovník do domova se zvláštním režimem, pak jsem chvíli působila v domě dětí a mládeže a taky v Mezigeneračním a dobrovolnickém centru Totem.

Když se pak znovu objevil inzerát Člověka v tísni, tentokrát že se hledá pracovník pro práci s rodinami, zkusila jsem to znovu. Tentokrát s dokončeným studiem, praxí. A jsem tu.

A baví tě to? Co se ti na té práci líbí nebo nelíbí?

Baví mě kontakt s lidmi a to, že mám hned zpětnou vazbu. Je náročné, když klienti nereagují nebo nepřijdou na schůzku, ale to je pro mě výzva.

Stále se od ostatních učím a vždycky mám na koho se obrátit. A to je na tom to skvělé. Kolegové jsou ochotní, pomohou a vysvětlí. Nedávno jsem taky byla na setkání všech zaměstnanců z celé organizace a to bylo skvělé. Každý si tam mohl najít něco zajímavého, spousta lidí z různých sekcí. No a setkání se Šimonem Pánkem bylo jedním ze tří, která jsem si v životě přála.

Ty sis přála se setkat osobně se Šimonem?

Chtěla jsem se vždycky potkat se třemi lidmi. Prvním z nich je Jan Pirk, přednosta Kardiocentra v IKEMu, protože je podle mě nesmírně inteligentní a charismatický. Druhým je filozof Jan Sokol. Pamatuji si ho z doby svých studií. Tohle setkání se mi splnilo loni na podzim, když jsem byla na jedné konferenci. No a tím posledním bylo setkání se Šimonem, se kterým jsem se potkala teď v květnu. Takže si tak pomalu plním přání.

Autor: Tereza Králová