„Při pokusu emigrovat jsem přišla o bratra. Stále to mám před očima,

„Při pokusu emigrovat jsem přišla o bratra. Stále to mám před očima," říká Birtukan z Etiopie

Útěk přes hranice je velmi nebezpečný. Své o tom ví i šestadvacetiletá Birtukan Chifera, která se pokusila emigrovat celkem třikrát. Podrobně líčí, jak se loď, na které plula spolu se svým mladším bratrem a několika přáteli, převrhla poté, co ji zasáhla velká vlna. Bohužel se někteří pasažéři utopili, včetně jejího milovaného bratra.

Když Birtukan o nešťastné události mluví, oči se jí zalijí slzami. „Pořád mám tu scénu před očima, nemohu se jí zbavit. Zůstal tam, jako by byl něco bezcenného. Má rodina se mě pořád ptá, co se mu stalo, ale já jim nedokážu říct pravdu,” popisuje.

Birtukan je jen jednou z mnoha osob, které každý rok opouštějí svou zem. Etiopie se stala dalším z afrických států, odkud velký počet lidí z ekonomických důvodů migruje jinam. Hlavním důvodem je pochopitelně vidina lépe placené práce a možnost podpory svých rodin v Etiopii.

Ke snížení neregulérní migrace z Etiopie se snaží přispět program SINCE (Stemming Irregular Migration in Northern and Central Ethiopia) financovaný Evropskou unií a realizovaný Italským velvyslanectvím v Etiopii.

 Cílem je zlepšení životních podmínek těch nejzranitelnějších obyvatel, především potenciálních a vracejících se migrantů v 5 regionech Etiopie, kterými jsou Addis Abeba, Amhara, Oromia, Tigray a Region jižních národů, národností a lidu (SNNPR).
 
K tomu mají přispět také nové pracovní příležitosti v Addis Abebě, jejichž vznik řídí Člověk v tísni spolu s partnerskými organizacemi Concern World Wide, International Volunteer Service for Development (VIS) a Organization for Child Development and Transformation (CHADET).

Jídlo jsem hledala v kontejnerech

Birtukan se pokusila emigrovat na Střední východ celkem třikrát, aby si tam našla práci. Poprvé jí jeden prostředník spojil legální cestou s jakousi rodinou v Dubaji, která hledala služebnou. Když ale Birtukan dorazila na místo, zjistila, že byla podvedena: „Vyzvedla mě úplně jiná rodina než ta, u které jsem měla mít domluvenou práci. Přesto jsem s nimi šla.” 

Dále popisuje mnohá příkoří, která ji ve službě čekala. „Za celý rok, co jsem u této rodiny zůstala, jsem ani jednou nedostala slíbené peníze. Nesměla jsem telefonovat. Jídlo jsem si musela najít v okolních kontejnerech. Schovávala jsem se pak na záchodě, abych snědla, co jsem někde vyhrabala.” 

Pobodaná do hrudníku a na noze

Po celou dobu služby si Birtukan hodně vytrpěla, ale nejhorší pro ni byl zážitek, který vedl k tomu, že byla propuštěna a odjela zpátky domů. „Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se matky té rodiny na svůj plat. Můj troufalý dotaz ji doslova rozzuřil a její reakce byla, že mě bodla do prsou a do nohy a pak mnou smýkla tak, že jsem čelem narazila do zdi,” vzpomíná Birtukan, která má stále viditelné jizvy.

Vrátila se domů, ale protože měla problém se uživit, zkusila o několik let později své štěstí znovu. Opět se rozhodla zamířit na Střední východ. Bohužel ani tentokrát neuspěla a zažila podobné zacházení jako předtím.


„Viděla jsem, že doma práci nenajdu, příležitostí bylo málo, a tak jsem to zkusila znovu. Můj nový zaměstnavatel byl ke mně zrovna tak krutý jako ta první rodina. Tentokrát jsem to však nehodlala snášet. Brzy jsem se rozhodla utéct do sousedního města a doufala jsem, že tam najdu lepší pracovní prostředí.” Zanedlouho ji však chytili pracovníci místních úřadů a poslali ji zpět domů.

Bez ohledu na své předešlé neúspěšné pokusy Birtukan postrádala jistotu, že by mohla pracovat, žít a rozvíjet se doma ve své zemi. To ji přivedlo k dalšímu pokusu o emigraci, který byl mnohem riskantnější než ty předešlé. Rozhodla se pro nebezpečnou cestu, která vedla přes moře a nakonec s sebou vzala i svého malého bratra. Když přeplouvali Rudé moře na cestě k hranicím Saudské Arábie, zasáhla je silná vlna a loďka se převrhla. Ze čtrnácti pasažérů se tři utopili. Mladší bratr Birtukan byl jednou z obětí.

„Lidé, se kterými jsem cestovala, na mě naléhali, abych pokračovala v cestě a neohlížela se. Téměř jsem přišla o rozum,” vzpomíná Birtukan. „Třikrát jsem se pokusila emigrovat a při posledním pokusu jsem ztratila svého bratra.” Nakonec celou skupinu chytili, když přecházeli hranici a museli se vrátit domů.

Po vyučení získala práci v továrně na boty

Po mnohém přemítání a trápení se Birtukan rozhodla zůstat doma se svým manželem, pracovat a starat se o dítě, které se jí brzy mělo narodit. Zanedlouho se od místního výboru dozvěděla o programu Člověka v tísni. Dlouho se nerozmýšlela a přihlásila se. Splňovala kritéria navrátilce, a tak byla do programu vybrána.


První tři měsíce se Birtukan učila vyrábět kožené boty na polytechnické škole. Poté přešla do učňovského programu v továrně Kangaroo Shoe Factory. Protože byla ve třetím trimestru těhotenství, továrna na boty dbala na její potřeby a na to, aby se cítila při plnění svých úkolů dobře.

Když jsme se jí zeptali, jak tento program může zlepšit její situaci, odpověděla velmi dojemně: „Nelegální migrace nepřináší nic dobrého. Tolik jsem ztratila, když jsem se pokoušela pracovat pro cizí zemi. Podepsalo se to na všem, i na mém obličeji, mém těle, zubech. Ale nejhorší je ztráta mého bratra. Tuto příležitost chci využít k tomu, abych se co nejvíc naučila a prohloubila své dovednosti. Doufám, že jednou dostanu práci, která mi změní život.

Požádali jsme jejího přímého nadřízeného Selamawita, aby se k dosavadním řemeslným výkonům Birtukan vyjádřil. „Birtukan je naprosto skvělá. Nejen, že jí nechybí nadšení a dychtivost, ale má v sobě i neuvěřitelnou pracovní etiku, protože i v pokročilém stavu těhotenství stále stejně pilně pracuje.” Tak pozitivní zpětná vazba nás nenechává na pochybách, že Birtukan úspěšně dokončí učňovský kurz a brzy najde vhodnou práci a zaměstnavatele, kteří ocení její mnohostranné nadání. 


Autor: Melikte Tadesse