Příběhy lidí, kteří za mnou přichází, jsou inspirující

Příběhy lidí, kteří za mnou přichází, jsou inspirující

Erik Rampich působí krátce přes rok jako terénní pracovník v Rokycanech. Podle jeho slov to znamená, že dělá, co umí, nebo čeho je schopen se naučit. Na vysoké škole zažil kolem roku 2002 – 2003 přednášku Šimona Pánka, která ho hodně inspirovala, a od té doby sledoval činnost organizace Člověk v tísni. Žije s partnerkou, má 3 děti a práce v Tísni pro něj byla součástí jeho zásadní životní změny. 

Jak ses dostal k sociální práci?

Sociální práce. Mám takový okruh témat v životě, která mě od puberty drží, ať už jsem jim zrovna blíž nebo vzdálenější. Po revoluci jsme v Plzni chtěli založit organizaci, která by byla lidskoprávní, „zvířeckoprávní“, ekologická. Nakonec jsme se rozhodli pro založení pobočky ekologické organizace Hnutí Duha, což jsme taky udělali. Ale již po roce 1993 jsem začal mít ideové konflikty s vedením, které spočívaly především v metodologické změně řešení ekologických témat ve společnosti. Začalo se věřit ve změnu „ze shora“, což vedlo k ideovým čistkám v organizacích, které by mohly například negativně ovlivňovat začínající lobbing. Také se mi nelíbil v devadesátých letech začínající trend, který vznikl z potřeby shánění peněz na činnost. Měl jsem pocit, že začala převažovat činnost shánění peněz nad samotnou aktivitou. Před tím jsme vše dělali ve svém volném čase na vlastní náklady. A měl jsem prostě pocit, že jsme toho udělali víc.

Máš ten pocit i dnes?

Dnes vím, že některé věci se ale díky tomu nakonec zlepšily. Prostě bylo potřeba, aby si organizace mohly zaměstnat na plno lidi, kteří prostě budou moci být živi ze své práce. V tomto případě z práce, která je dokonce baví. To samozřejmě přináší výsledky takových rozměrů, které na kolenou prostě nikdo neudělá. Pochopil jsem, že se to bez shánění peněz prostě neobejde. Nicméně si stále stojím za tím, že občanská společnost, tak jak funguje v Rakousku, Německu apod., je pro nás stále science fiction.

A jak to s Tebou pak bylo dál?

No mezitím jsem žil nějakou dobu na ulici. Pak taky v mnoha lidech po různých místnostech. Lidé mi posléze říkali, že jsme pro ně byli vlastně squatteři. Já to tak nevnímal. My jsme měli problém s bydlením a chtěli si žít po svém. A to nám taky způsobovalo opakovanou ztrátu bydlení. Vsadil jsem na změnu společnosti skrze rozhovory s lidmi. Také jsem hrál v divadle a nakonec založil punkovou kapelu. Nic však nevedlo k uspokojivým změnám ve společnosti. Nakonec jsem získal práci, která byla prostě komerčního charakteru, a měl jsem již v té době dvojnásobek současného platu. To mi pomohlo v mnoha ohledech, ale také mi to znemožnilo různé věci. Byl to i jeden z důvodů, proč se mi rozpadla rodina, a já přišel o běžný styk se svými dvěma dětmi. A to celé mělo za následek absolutní překopání celého života.

Jak je to s Tebou dnes?

Nyní mám jinou rodinu a žena mě přesvědčila, že velká hodnota spočívá i v tom, že může mít z práce člověk i radost. Tedy, že může dělat něco, co ho baví. Tento komfort jsem si nikdy nedopřál. A uvěřil jsem, že se to vyplatí natolik, že lze pracovat i za míň peněz. Je na tom hodně pravdy. Mám 3 děti, musím být realista, ale zároveň vím, že člověk musí být i idealista. Tak se s tím s rodinou snažím poprat.

Proč sis vybral zrovna práci v Tísni jako své zaměstnání?

Popravdě mi Tíseň přišla jako nejsmysluplnější organizace. Líbila se mi základní teze, že cílem pomoci je postavit člověka na vlastní nohy, naučit ho chodit a pak ho nechat jít si problémy vyřešit. U některých lidí to může vypadat jako utopistická myšlenka, ale to je na dlouhou debatu. Je to také o tom, že někdy neumíme nebo dokonce neexistuje možnost, jak člověka přimět k uvědomění a jeho snaze něco řešit a bez jeho vlastní snahy a přičinění se nic změnit nedá. Motivační rozhovory jsou v tomhle strašně důležité, ale nacházejí uplatnění spíše v pobytových zařízeních. V terénu se to často nedá aplikovat i z pouhých časových důvodů.

S jakými tématy, problémy se na Tebe lidé obrací?

Nejčastěji je to problematika bydlení a pak samozřejmě dluhů. Ponejvíce jde o oba problémy dohromady. Ale problémy lidí, kteří se na mě obrací, přesahují možnosti představivosti. Není v možnostech člověka - pracovníka být na svět člověka, který za ním přichází pro radu, připraven v celistvosti. Pokaždé je to zkouška. Odkryje se, co umíš a neumíš.

A jsou nějaké limity? S čím lidem prostě nedokážeš pomoci?

Já třeba konkrétně spatřuju limit v tom, že jako organizace nemáme vlastní byty, které bychom lidem mohli nabídnout. Situace na trhu s bydlením je zoufalá a my díky tomu máme často svázané ruce v tom, co lidem můžeme nabídnout. A jako druhá věc mě napadá to, že nemáme třeba místo, kde by se lidé mohli za určitých okolností třeba umýt. Někdy je to potřeba a zkrátka není kde. Asi těch limitů bude víc, ale na tyhle narážím já.

Jak se k Tobě lidé dostanou? Kdo jim službu doporučuje?

V poslední době mi nově příchozí často sdělují, že je na službu odkázali jiní lidé, se kterými jsem spolupracoval já nebo někdo z kolegů. Určité množství lidí přichází také na přímé doporučení např. OSPODu či soudu anebo nás vyhledají aktivně tím, že přijdou na naše kontaktní hodiny. Z úřadu práce nebo různých městských úřadů pak lidé často chodí s tím, že jim dáme byt nebo alespoň razítko. Ti už mezi dveřmi drží v ruce žádost o vstupní byt.

Vstupní byt? Můžeš to nějak přiblížit?

Město Rokycany nabízí poměrně důležité řešení sociální situace. Disponuje tzv. prostupným bydlením na bázi právě vstupních bytů. Vybraní zájemci, ponejvíce klienti sociálních služeb z několika místních organizací, projdou ročním až dvouletým procesem stabilizace své situace, aby jim následně byly nabídnuty městské byty. Jde o značnou výhodu pro ty, co sice mívali dluhy u města, ale splácí je. Jinak totiž v Rokycanech platí pravidlo, kdy je podmínkou k získání městských bytů tříletá bezdlužnost vůči městu.

Máš v Rokycanech i další kolegy?

Mám kolegyně z řad dluhových a karierních poradců, ale taky tu máme předškolní klub, nabízíme doučování a další služby. Tahle komplexnost, jako máme na Rokycansku, je samozřejmě ideál, který by se měl stát nezajímavou všední samozřejmostí všude. V současné době trochu postrádáme kolegu či kolegyni v sociálně aktivizační službě pro rodiny s dětmi (SAS), ale to by se snad od září mělo změnit. SAS je pro terénní služby dost stěžejní.

Ty jsi sociální práci studoval?

To ne. Já jsem na bakaláři vystudoval antropologii a pak v magisterském studiu archeologii. Já studoval spíš pro své vlastní potřeby a nebyla ambice se tím živit, protože se mi jednak moc nelíbilo akademický prostředí – kvůli rivalitě mezi studenty, ale i přednášejícími, někteří lidé mě během studia hodně zklamali - a pak druhá věc jsou ekonomické důvody. Dělat archeologa není podle mě něco, čím se můžeš živit. Takže to dělám jen pro své vlastní uspokojení, jen sám pro sebe ve volném čase.

Vnímáš nějakou přidanou hodnotu v práci v tom, že jsi muž? Přeci jen je převážná část Tvých spolupracovníků žen.

To se mi těžko posuzuje. Třeba kolegyně říkaly, že je asi dobře, že s některými konkrétními lidmi pracuje právě muž. Já prostě dělám to, co si myslím, že dělat mám. Ale když se zamyslím, tak asi v některých momentech to může být výhoda. Jedna pracovnice mi třeba nedávno zmiňovala, že nedokáže přesvědčit jednoho muže bez přístřeší k tomu, aby se pán snažil se sebou něco udělat. Mně nejvíce práce dalo pána sehnat, ten zbytek už tak těžký nebyl. Otázkou je, jestli zabralo to, že jsem muž, nebo prostě moje pochopení a životní zkušenosti. Rozdíl může být i v tom, že třeba na ubytovny, kam z jiných organizací chodí ve dvou lidech, chodím zkrátka sám. Ale to je asi i o nastavení konkrétního pracovníka. Takže to celé vlastně asi ani není o pohlaví.

Co je pro Tebe v práci nejobtížnější?

Dluhy. Obdivuju znalosti svých kolegyň dluhových poradkyň. Absolutně smekám před jejich schopnostmi řešit dluhovou problematiku, která je nesmírně obtížná a široká. Mám obdiv k jejich nadhledu, se kterým všechno řeší. Vlastně jsem nikdy v práci nezažil tolik chytrých lidí. Pracoval jsem v továrnách. I tam se vždycky někdo našel, ale nikdy to nebylo tolik lidí jako teď v téhle práci. Mám se stále co učit.

Jsi tady přes rok, tak už můžeš posoudit. Splnila ta práce očekávání?

Překročila má očekávání. Nechci být fanaticky loajální vůči zaměstnavateli, ale ta práce je fakt strašná inspirace. Je rozdíl, když si na sociální témata děláš názor zvenčí a když to vidíš uvnitř. Idealizovat si některé sociální skupiny je blbost, lidi jsou prostě dobrý nebo špatný, ale nejde říct, že třeba bohatí nebo chudí jsou dobří a opačně. To jsem ostatně věděl před tím, ale jde o prožitek z místa, kde jsem ještě nebyl.

Jak se dívá Tvé okolí na to, jakou práci děláš?

Od roku 1990 jsem byl punk. Jsem zvyklý na negativní reakce. Nemá cenu se jimi zabývat, pokud člověk neusoudí, že to má naději na změnu postoje. To se ale moc často nestává, lidé nechtějí slyšet racionální argumenty. K negativním názorům je vedou jejich vlastní problémy, ale to si musí vyřešit sami. Proč by mě tedy měli zajímat negativní názory takových lidí na to, co dělám. Takže se prostě zabývám maximálně těmi reakcemi, které jsou pozitivní. Pak rád rozšiřuji další informace a snažím se v lidech vyvíjet aktivitu, aby každý měnil v rámci svých možností svět k „lepšímu“.

Když si představíš lidi, se kterými pracuješ, napadne Tě nějaký příběh člověka, který Tě něčím třeba potěšil a rád na něj vzpomínáš? Takový příklad té dobré praxe.

Příběhy lidí, kteří za mnou přichází, jsou pro mě inspirující. Mám jeden z nedávné doby. Je to příklad toho, jak věci mohou fungovat, když se chce a když se do řešení kromě člověka a mě jako pracovníka zapojí aktivně i další instituce. V tomhle případě šlo o pracovnici Městské policie a pracovnici hmotné nouze. Na muže, který přes rok bydlí pod mostem, od nikoho nic nechce, nepobírá žádnou dávku a nemá ani platný občanský průkaz mě upozornila pracovnice Městské policie. Požádala mě o pomoc, poněvadž si myslí, že tento muž má šanci na normální život. Podařilo se mi pána zkontaktovat a přesvědčit ho, že by bylo dobré jeho situaci řešit. Zajistili jsme platný občanský průkaz, zaregistrovali ho na Úřad práce a šli řešit dávky hmotné nouze. Tam se ho ujala sama vedoucí hmotné nouze. Okamžitě mu zajistila alespoň minimální dávku a zajistila ubytovnu, která sice nemá dobrou pověst, ale je jedinou, která neubytovává jen zaměstnance pracovních agentur. O zdařilých krocích jsem ještě v ten den informoval pracovnici Městské policie, která se úplně rozzlobila, že tento pán na takové ubytovně rozhodně nebude! Že zajistí jinou s lepšími podmínkami. Hned druhý den mi skutečně volala, že se tam má pán dostavit, že to zařídila. Díky téhle aktivní pomoci nás všech má dnes pán obnovený řidičský průkaz, který mu byl před časem odebrán, zajištěnou likvidaci jeho auta, které mu bylo před lety odcizeno a nyní v devastovaném stavu mělo být na náklady majitele odstraněno, základní zmapování dluhů, zajištěnou obhajobu u nadcházejícího soudního jednání pro neplacení výživného a dokonce mu i bylo nalezeno zaměstnání v zemědělském družstvu v okolní vsi, kde je i možnost ubytování. Nyní již klient pracuje. Za měsíc a půl se mu obrátil život o 180 stupňů. Samozřejmě má ještě před sebou mnoho překážek, které bude muset vyřešit, ale k jejich řešení má možnost přistoupit s pocitem změny, a to právě díky jistotě zajištění bydlení a příjmu. Co z toho plyne pozitivního? Je to názorná ukázka toho, jaké možnosti existují, když instituce chtějí a spolupracují. Vše je ale hlavně o dotyčném člověku, bez kterého by samozřejmě nikdo nic neudělal. Pána se podařilo motivovat a vše funguje jak v učebnici.

Zvládne podle Tebe pán tolik změn?

To je opravdu nutné si uvědomit, že tak velké a početné změny v krátkém čase prostě člověk nemusí unést. Nemusí být na to připraven, může být i tak trochu do takové situace zatlačen. Absolutně bych to pochopil. 

Autor: Tereza Králová