Příběhy terénního deníku: (Ne)šťastný život Elišky s velkým E

Dívám se na drobnou dívku, vlastně ženu, a vracím se v myšlenkách do chvíle před rokem, kdy sedá na židli uzlíček neštěstí a s pláčem mi říká: „Už mě zas zbil.“

Manžel. Hrubec, který vychovával rodinu stylem: Nechceš? Dostaneš. Nedáš? Tumáš! A bylo jedno, kam rána padla. A bylo jedno, že se na to dívaly jeho tři dcery, jeho vlastní krev. Že bil jejich matku, svou manželku, kterou miloval a slíbil jí věrnost.

Něco se změnilo. Kdysi. Někde. Teď a tady. Velké špatně.

Eliška se jmenuje. Pro mě Eliška s velkým E. Žena, co našla sílu se postavit velkému vzteklému chlapovi a říci ne. Postavit se před své dcery a svou drobnou postavou je chránit.

Trvalo dlouho, než ze sebe setřepala jeho stín. Často mi volala. Chodila si ke mně posedět, popovídat. Jen tak. Nebo poplakat, zavztekat se. Pak se i poradit.

Podala žádost o rozvod a čekal ji boj o alimenty. Výhrůžky, noční bušení na dveře bytu, házení kamenů do oken. Výjezdy policie. Bezesné noci. Dlouhé telefonáty. Žila jsem život s ní. Jako v přímém přenosu jsem sledovala její boj a nemohla dělat nic jiného než tu pro ni být.

Následoval rok naplněný dobrou prací, krásných chvil strávených s dcerami...

A z Elišky se stala lvice, která to prostě nevzdá. Zraněná, ale pomalu získávající sebevědomí.

A já ji v tom podporovala. Povídaly jsme si o všem možném, třebas jak se ucházet o práci. Jak působit při pohovoru, jak vstoupit do místnosti, stát zpříma, tvářit se nebojácně, přestože je v ní malá dušička.

Pamatuji si telefonát, kdy mi celá rozjásaná volala: „Vzali mě, Růžo! Mám MÍSTO….“ Bože, jak já jí to tehdy přála a byla šťastná s ní. A život jako by to tušil. Rozhodl se, že jí dá srknout úspěchu, když se tak snaží, když tak moc touží.

Povedlo se jí najít krásný byt v domě kousek od lesa, kousek od krámu. Kousek od starých rodičů, kteří ji celou dobu podporují a snaží se lepit bolavé rány. Dcery se už s křikem nebudily ze spaní. Přestaly se bát venku samotné. Život se vracel do normálních kolejí.

Eliška chodila do práce, kde se stala se velmi oblíbenou. Byla pracovitá, skromná, přátelská a zcela oddaná své rodině. Dost ji charakterizovalo: zabejčená :-). Už si šla tvrdě za svým, moc jsem ji za to obdivovala. Tu její sílu, která se vynořila, tu touhu po změně.

Často mi o svých děvčatech vyprávěla, i o své sestře, která jí dělala starosti. Bála se o své staré rodiče, protože jsou oba velmi nemocní. Chtěla jim vynahradit jejich péči, leč zatím neměla z čeho. Dávala jim ale svou lásku a starostlivost, a byla tak vzorem svým dcerám.

S naší podporou postupně začala řešit i své dluhy. Kolegyně Radka jí pomohla vstoupit do insolvence a postupně se stavět na nohy i po finanční stránce.

...jenomže život některým úspěchy neodpouští 

Uběhl rok. Rok naplněný prací, zařizováním, studováním, poznáváním nových věcí. Rok krásných chvil strávených s děvčaty, rodiči, kamarády. V práci přišlo povýšení, zvýšení platu. Od pronajímatele zvelebení bytu. Dařilo se i ušetřit nějakou korunu. Úspěch. Wow, možná, možná bude moci vyrazit s dětmi i na dovolenou. Tolik si to přála.

Po jejích telefonátech byl den rozzářenější. Sem tam se vyskytl zádrhel, starost, ale Elišku to nezaskočilo, už se nebála. Jenomže život úspěchy některým neodpouští. A jestli jí dal ochutnat, jaké je 'to fajn', tak teď se na ni nachystal. A pořádně!

Jednoho dne přišla. Jako tenkrát. Ubrečená, oteklá, oči rozmazané. Bolavá. Tentokrát ne po těle, ale na srdíčku.

Nemám moc ráda blízký kontakt s jinými lidmi, ale tehdy jsem ji objala a silně stiskla. Možná jsem doufala, že do ní dostanu sílu, co mi zbývala. Možná jsem si myslela, že ji to uklidní, možná… nevím, v co jsem v tu chvíli doufala.

Mezi vzlyky mi do ramene svěřila všechno, co se jí uvolili říci doktoři. Neví přesně proč, ale její dcerce selhaly svaly a přestaly fungovat nohy. Prý autoimunitní onemocnění.

Elišce se zhroutil svět. Proseděla dny a noci u Lenčiny postele. Střídavě jezdila domů starat se o své sestry, do práce, ale myšlenkami byla stále u Lenky. V nemocnici u lůžka se střídala s babičkou, dědečkem, dcerami, aby ta malá holčička nikdy nebyla sama.

Dcerka skončí na vozíku a bude to definitivní

Život se Lence obrátil naruby. Žádné vzdušné zámky, žádné skotačení na louce, skákání s rozběhem do rybníka, žádná vybíjená a veselý smích. Bílé polštáře, injekce, studené nemocniční zdi a otazníky v očích. Proč já?

Maminka Eliška je plná výčitek. Může za to. To ona to způsobila tím, že dlouho snášela rány manžela a že se ty rány podepsaly i na dcerce.

Těžko jí vysvětluji, že se to občas stává. Někde vzadu v hlavě běží myšlenka….bože, ještě že se to neděje mému dítěti. Pak přichází stud. Nic takového nepřeji nikomu.

Myslela jsem na ně cestou domů. V práci. Při mytí nádobí. Při procházce se syny. Hlava to prostě nepobírala.

Eliška se po několika měsících probrala ze strachu a letargie. Nebyla plná energie, ale byla plná vzdoru, opět rozhodnutá to nevzdat. I když tohle bude bolet. Hodně bolet.

Zase se potkáváme. Nechodím kolem horké kaše a bavíme se o tom nejhorším.

Slavíme úspěch. Jedna nezisková organizace doplatí vozík na míru, přispěje i na další pomůcky. Eliška si začne dělat řidičák, aby mohla dcerku vozit na rehabilitace, ven do přírody. A to se volantu tak moc bojí! Dnešní spěch na silnicích, stres. Svoboda a volnost je ale přednější. Volnost pro Lenku.

A tak se s životem pere dál. Jak sama nejlíp dokáže. A já budu dál stát při ní.

*Jméno klientky a její dcery bylo změněno z důvodu zachování jejich anonymity.