Proč je důležité sociální bydlení
Publikováno: 13. 9. 2016 Doba čtení: 3 minuty
O sociálním bydlení se mluví už řadu let, i přes to nastavení systému v ČR stále chybí. Probíhající diskuse k tématu sociálního bydlení jsou pak doplněny zprávami o nespravedlivém nastavení plánovaného systému – „sociálně slabí“ mají mít zas nějaký extra buřt, opět dostanou něco zadarmo a navíc na tom všem budou bity obce. Polemiku s kolujícími bludy necháváme na Ministerstvu práce a sociálních věcí, které se na ně snaží ve své zprávě reagovat.
K objasnění potřebnosti sociálního bydlení nabízíme příběh jedné mladé ženy, se kterou spolupracujeme na Rokycansku. Jeho zveřejněním bychom chtěli přispět k tomu, aby se debata o sociálním bydlení vrátila k podstatě. Je podle nás důležité si uvědomit, že bydlení je jednou ze základních lidských potřeb a že je třeba lidem se zamotaným životním osudem pomáhat.
Monika vyrůstala v dětském domově, stejně jako její sourozenci. Rodiče péči o děti nezvládali, proto souhlasili s jejich umístěním do domova a domů si je brali jen zřídka. V sedmnácti letech se při jedné návštěvě u rodičů seznámila s klukem, zamilovala se do něj a z dětského domova utekla. Nějaký čas žila u jeho rodičů a do domova se vrátila jen pro doklady a sirotčí důchod, protože jí právě zemřela matka. Krátce po dovršení plnoletosti otěhotněla a s přítelem si našli bydlení. „Jednalo se o jednu místnost s malými okny, ve dvoře nad dílnou, kde platili sedm tisíc korun! Bydlení ale potřebovali rychle, nemohli si tak vybírat,“ popisuje první samostatné bydlení mladé rodiny Klára Chaloupková, naše sociální pracovnice na Rokycansku.
Po narození dcery se ukázalo, že v dřevěných obkladech domácnosti se drží plíseň - dcera začala mít dýchací obtíže. Lékař rodině doporučil, aby se odstěhovali, protože dcerčiny problémy způsobuje vlhko a plíseň v bytě. Přestože se snažili najít byt na inzerát, nepodařilo se jim to. „Jestli hrál roli jejich romský původ nebo nedostatečná nabídka pronájmu bytů na Rokycansku obecně, je těžké soudit. Problémem však byl také nedostatek finančních prostředků spojených se stěhováním, tedy na kauci a provizi realitní kanceláři, které se pohybují kolem dvaceti pěti tisíc korun,“ vysvětluje Klára Chaloupková.
Oba rodiče mají trvalé bydliště v Rokycanech, o městský byt si ale požádat nemohli, protože měli oba dva dluh za svoz odpadu. „Monice už se sice podařilo celý dluh uhradit a její přítel vše doplatí příští měsíc. I tak však nemohou o městský byt žádat, protože podmínkou pro přijetí žádosti je tříletá bezdlužnost,“ vysvětluje komplikace bránící rodině v cestě k obecnímu bytu Chaloupková.
Podobná situace dovede řadu lidí na ubytovnu. Ani tato krajní varianta však pro rodinu nepřipadal v úvahu. „V Rokycanech sice fungují ubytovny, ale naprostá většina nepřijímá rodiny s dětmi a raději ubytují agenturní zaměstnance. Pouze ve dvou je možné žít s dítětem, ale jedna se vyznačuje opravdu velmi nízkou úrovní bydlení - je v ní jen jedna společná koupelna a kuchyně, takže si obyvatelé stěžují na snadno šířící se infekce. Druhá ubytovna sice funguje lépe, ale tříčlenná rodina by zaplatila kolem patnáct tisíc korun, což by znamenalo, že by jim z přítelova platu moc nezůstalo,“ shrnuje Klára Chaloupková.
Mladé rodině tedy nezbylo nic jiného než se nastěhovat k přítelovým rodičům. V bytě dva plus jedna tak nyní žije sedm lidí a všem je jasné, že tohle není možné dlouhodobě vydržet. V této situaci přišel konečně obrat k lepšímu. „Mám velkou radost, že byl rodině přidělen vstupní byt, kam by se měli v nejbližších dnech stěhovat. Vstupní byty zřídilo město Rokycany a pro některé představují opravdu jediné možné řešení,“ konstatuje Klára Chaloupková. Dodává, že se sice provoz vstupních bytů potýká s určitými dílčími problémy, celkově je však podle ní jejich zřízení jednoznačně krok správným směrem.
„Důležité je dodat, že samotné vstupní byty jsou jen dočasným řešením, lidí v nich mohou žít maximálně dva roky. Věříme, že se již brzy situace změní a nejen Rokycany, ale i další města v celé ČR, zavedou provázaný systém sociálního bydlení,“ uzavírá Aleš Kavalír, ředitel plzeňské pobočky naší organizace.
