Proč se zajímat o Ázerbájdžán

Nejprve, co je současný Ázerbájdžán? Díky zásobám ropy a zemního plynu je to země geostrategicky významná, zejména proto, že se jedná o alternativu k ruským dodávkám. Je to ovšem také země silně represivní a korupční. Je to země, v níž se politické i ekonomické moci pevně drží klan prezidenta Ilhama Alijeva, který převzal rodinnou živnost od svého otce Hejdara, bývalého šéfa KGB ázerbájdžánské SSR. Od roku 1993 nebyly vÁzerbájdžánu jediné volby, které by mezinárodní pozorovatelé uznali za svobodné. Svoboda slova je násilně potlačována, řada lidí se ocitla ve vězení nebo se stala terčem vydírání tajných služeb jen proto, že vyjádřili svůj názor. V roce 2009 došlo ke změně ústavy tak, aby mohl prezident kandidovat neomezeně dlouho (opět letos v říjnu). K tomu se v poslední době přidalo několik změn zákonů, mimo jiné utahujících už tak dost těsný mediální prostor. 
Ázerbájdžán je členem skupiny Východního partnerství EU, která kromě tří jihokavkazských republik zahrnuje Ukrajinu, Moldavsko a Bělorusko. Zatímco nikdo nerozporuje nesvobodné poměry v Bělorusku, o Ázerbájdžánu se většinou mlčí, přestože je tamější represe v současnosti horší.Ázerbájdžán je také známý svým lobbingem mezinárodních institucí, pro který se vžila vtipná zkratka "kaviárová diplomacie". 
Obrat zahraničního obchodu mezi našimi zeměmi v roce 2011 dosáhl hodnoty téměř 1,4 miliardy eur, z toho vývoz ČR činil jen 135 milionů. Pasivní saldo je způsobené právě dodávkami ropy. Ázerbájdžánská státní společnost SOCAR přitom sama prohlásila, že dodávky do ČR nejsou závislé na politických dohodách, ale jsou čistě komerční záležitostí. Troufám si tvrdit, že něco podobného bude platit i v jiných oblastech – pokud je export konkurenceschopný, je to dobrý obchod a odbyt si najde. Můžeme se ptát i takto – co by to bylo za zemi, v níž pouhá nevole panovníka skutečně zastaví obchodní kontrakty firem? A pokud by tomu tak bylo, je v našem dlouhodobém zájmu si kvůli takovým obchodům nasadit roubík? 
Jde tu totiž o něco většího než pár kontraktů. 
Stará mantra diktátorů, kterou s nimi i svobodný svět občas hraje, zní "přináším stabilitu, buď já, nebo chaos". Není to tak docela pravda. Pokud společnost silou umlčíte, začne se podobat tlakovému hrnci. 
Čím větší napětí, tím větší pravděpodobnost, že se jednou uvolní nečekaně a prudce. Je to tedy spíš odložená nestabilita. Za všechny historické případy jmenujme arabské jaro, které umožnil i fakt, že Západ po dlouhá léta vydržoval tamější diktátory. Ohýbat se před nimi je proto nejen nemorální, ale z dlouhodobého hlediska také nemoudré. Česká republika si vydobyla mezinárodní renomé v podpoře lidských práv i nadstandardní ochotou nazývat v této oblasti věci pravými jmény. Pokud tuto kvalitu dovolíme rozmělnit, poškodí nás to v dlouhém běhu všechny.

Článek vyšel 7.6.2013 v Hospodářských novinách.