Lidovky.cz: Propad střední třídy bude razantnější. Žádat o státní podpory pro ni bude mentálně náročnější

Nejchudší jsou na chudobu zvyklí. Je to situace, kterou znají. Pro ně se až tak moc nemění. Na dovolené nejezdili nikdy a měli dluhy i předtím. Na dovolené nebudou jezdit nadále, se zadlužeností se to u nich moc nemění. O lepším bydlení mohou akorát snít. Zároveň se lépe orientují v systému sociální pomoci od státu. Propad střední třídy bude razantnější. Proto subjektivně prožijí větší frustraci a pocity křivdy. Žádat si o všelijaké státní podpory pro ně bude i mentálně náročnější. Budou se stydět. Pro rodiče je navíc velmi náročné obhájit ekonomický propad jejich dítěte mezi spolužáky.

Pomáhají dle vašich zkušeností úřady práce v dostatečné míře?

Jako ve všem existují rozdíly v přístupu jednotlivých, konkrétních lidí. Ale celkově bych řekl, že úřady práce nefungují. Jsou přehlcené a navíc v sobě kumulují dvě role. Mají zároveň vyplácet sociální dávky a zároveň vést represe proti jejich zneužívání. Ve výsledku se tak vůči těm nejchudším chovají předsudečně.

Kde je hranice osobní zodpovědnosti za svoji situaci a nárokování si pomoci státu?

Na tohle se nedá odpovědět úplně jednoduše. Cena sociálního smíru je totiž vždycky výrazně nižší než cena sociálních bouří. Stát není od toho, aby někoho vodil za ruku, zajišťoval mu luxus. Měl by se ale snažit regulovat pravidla, která mají vliv na neúměrné rozevírání nůžek.

Stát až do roku 2016 odmítal regulovat spotřebitelské úvěry a nebankovní půjčky s tím, že je každého blbost, když nečte smlouvy, nepřemýšlí ekonomicky. Dopadlo to tak, že firmy využily benevolence k nemravným úrokům k půjčkám, na které lidé neměli, a právě s tou neschopností uvažovat v širším horizontu kalkulovaly. Nevydělávalo se na samotných půjčkách, ale na obrovských sankcích. Z vymáhání desetikorunových, stokorunových pohledávek se stal ohromný byznys. Prodávaly se třeba i za 150 procent nominální hodnoty.

Nemělo to ani odstrašující, ani výchovný efekt?

Absolutně ne. Nikoho tím nepřevychovali k lepší ekonomické uvědomělosti, ale naopak se nám to, že stát nezakročil, neuvěřitelně prodražilo. Na ty dlužníky se skládáme ve finále z daní. Ti lidé ze sociálního systému odčerpávají, aniž by byla šance, že do něj sami někdy něco vloží. Přitom to nemuselo stát vůbec nic. Preventivně regulované chování úvěrových firem by ušetřilo kapsu všem. Anebo přistoupíme na to, že ano, každý bude hrát jen za sebe, ale to by nám nesmělo vadit, že by chudí umírali na ulici.

Lidé, nejen ti s hypotékami, ale vlastně všichni, často slyší rady, že si mají snížit mandatorní výdaje přechodem do levnějších bytů.

To jsou takové knížecí rady. Pokud osamělá seniorka nebo samoživitelka nemá na energie, nebude mít ani na stěhování, natož na kauce. Navíc „levné byty“, pokud sociální bydlení neposkytne obec, na trhu nejsou. Do levnějších bytů by se teď chtěli odstěhovat všichni! Je potřeba ale říci, že není fér házet veškerou zodpovědnost za bytovou nouzi na pronajímatele bytů a nemovitostí.

Stát alibisticky na jejich bedra přenesl velkou zátěž v podobě zákonných práv nájemníků, což paradoxně zhoršuje postavení těch nejchudších. Každý si rozmyslí pronajmout byt někomu s exekucemi. Nebo někomu, u koho je podle výše jeho příjmu víc než pravděpodobné, že bude mít s platbou problém. Ani různé sociální podpory na bydlení je neochrání od neplatičů a soudně z nikoho s exekucemi nic nevymohou. S bydlením je to podobné jako s pracovním trhem. Silná ochrana pracovníků se smlouvou na dobu neurčitou vede k jeho nepružnosti a obavě zaměstnavatelů ze svých zaměstnanců. Opět na to doplácí ti chudší.

Kdo všechno spadá do kategorie „chudý milionář“? Jakou roli v současné situaci sehrává covid a kdo se má obávat nejhoršího? Nebo jaká je role širší rodiny v horších časech, to se dozvíte v celém rozhovoru redaktorky Lidových novin Denisy Proškové.