Ráda zjišťuju, co mladé lidi baví

Ráda zjišťuju, co mladé lidi baví

Klára Poppová pracuje v regionální pobočce Člověka v tísni v Plzni krátce přes rok na částečný úvazek jako kariérní poradkyně. Věnuje se mladým lidem od osmé třídy základní školy až do 26 let věku, jejichž rodiče mají často nízké vzdělání, nacházejí se ve složité finanční situaci nebo netvoří úplnou rodinu a dětem v případě potíží chybí podpora širší rodiny či jiné záchytné sociální sítě. Tito mladí lidé za ní dochází do plzeňské kanceláře, někdy ona za nimi domů, ale často chodí také společně ven a tráví čas nad tím, co daného mladého člověka baví. S někým fotografuje, s jiným řeší fotbal nebo ho doučuje, s dalším občas zajde na kávu a probírají, do jakých podniků je dobré chodit a kterým se raději vyhnout.

Chtěla jsi do Tísně nebo to byla jen souhra náhod, když jsi hledala práci?

Zařekla jsem se, že už nechci dělat v sociálních službách. Dřív jsem pracovala s drogově závislými lidmi a nechtěla jsem se do sociálních služeb vracet. Jsou často psychicky náročné. S manželem máme obchod. Je to o velkém kontaktu s lidmi, takže sociálně jsem byla saturovaná, ale celá ta činnost v obchodě je hodně fyzická, ale už ne moc tvořivá. Začala jsem proto hledat něco, co by mě bavilo, co bych mohla dělat hlavou. Chtěla jsem něco vytvářet, být kreativní. A v ten moment jsem na jobs.cz narazila na inzerát, že Tíseň v Plzni hledá kariérního poradce a že se nejedná o registrovanou sociální službu. A bylo rozhodnuto, že to zkusím.

A evidentně to vyšlo.

Vyšlo to a jsem za to hrozně ráda. Hned u výběrka jsem říkala, že nechci do žádné jiné služby, že mě zajímá právě práce s mladými lidmi.

Co si mám představit pod pojmem kariérní poradenství? Co všechno děláš?

Žákům základní školy pomáhám s výběrem studijního oboru. Je to poměrně časově náročné. Je do toho zahrnuto podání přihlášky, společné návštěvy škol v rámci dnů otevřených dveří a veškerá ostatní administrativa jako potvrzení od lékařů apod. Taky třeba vyjednávám se školami, co bude ke studiu potřeba za pomůcky, aby se na to rodiče mohli včas připravit. Na střední pak pracujeme hlavně na doučování, protože ten přechod ze základky na střední školu je většinou spojen se zhoršením známek. Často se setkávají s tím, že se najednou musí začít pořádně učit, což na základce tolik nemuseli. Když se na vybraném oboru nedaří, tak společně řešíme i možnost přechodu jinam, ať už na jiný obor nebo jinou školu. Doučování nabízíme i na základce, často především proto, aby si na konci osmičky zlepšili známky kvůli přijímačkám na střední.

A to je doučuješ přímo ty?

To je různé. Doučuju je já nebo dobrovolníci. Ale těch je bohužel málo, takže se někdy stane, že přestože by někomu doučování výrazně pomohlo, tak ho z kapacitních důvodů prostě nedokážeme zajistit.

A dobrovolníci mohou jen doučovat?

Buď mohou doučovat, nebo se stát někomu třeba takovým starším kamarádem, mentorem, který je mu pozitivním vzorem, předává mu své zkušenosti, tráví s ním společně volný čas a radí mu s nejrůznějšími problémy. Takové lidi je hodně obtížné najít a bylo by jich potřeba víc.

Takže kariérko je o škole a vzdělávání?

Nejenom. Je to o škole, o vzdělání, ale taky o práci, vztazích a volném čase. Strašně mě baví společně s nimi přicházet na to, v čem jsou dobří, co je jim blízké, čemu by se mohli a chtěli věnovat. Taky se třeba učíme sociální dovednosti – jezdit tramvají, jak někam telefonovat, napsat email, připravit si životopis, někam se objednat. S jedním klukem jsem třeba probírala, co jíst a nejíst, protože doma tohle nikdy neřešili. Hodně si povídáme o vztazích, ať už se spolužáky, kamarády, učiteli nebo s rodiči. S většinou dětí řešíme hodně krizi, která provází přestup ze základky na střední školu. Je toho fakt hodně.

Co si pod tou krizí mám představit?

Krize se podle mě dotkne při přechodu z jedné školy do druhé v podstatě každého. Pamatuju si i u sebe, že jsem to hodně řešila a prožívala. Konec základky znamená, že přicházejí o to, co znají. O kamarády, o naučenou cestu do školy, známé učitele, prostředí.

Jak poznáš, že něco takového řeší? Mluví o tom?

To je hodně různé. Málokdo to dokáže jasně pojmenovat. Už vím, že je tohle téma potřeba probírat, že je to často trápí, takže jsem i pozornější k tomu, jestli se u nich v tom daném období něco nemění. U každého je ten projev jiný. Někdo se opije, někdo najde nového partnera, někdo se prostě sesype.

A jak se takováto krize dá řešit?

Povídáme si, povídáme a povídáme. Je to vlastně klasická krizová intervence. Snažím se dotyčného vrátit do reality a hledáme strategie, jak tu krizi překonat, čeho se chytit.

Můžeš to uvést na nějakém příkladu?

U jedné slečny například docházelo k tomu, že špatně spala. Říkala, že se bojí spát, že umře. Probíraly jsme to, postupně začala pojmenovávat, že je smutná z toho, že už se neuvidí s kamarády. No a nakonec jsme hledaly způsob, jak se s tím vyrovnat. Napsala třeba kamarádům přes sociální sítě a teď se mají setkat i osobně. Ono to takhle zní strašně jednoduše, ale je za tím spousta dlouhých rozhovorů.

Pomáhá ti s tím nějaký odborník?

Máme možnost pozvat si na pomoc psychologa nebo terapeuta, ale ještě jsem toho nevyužila, nebylo to zatím potřeba, ale ta možnost tu určitě je.

Zahrnuje poradenství i nějakou finanční pomoc?

Díky nadaci Albatros můžeme s žáky a studenty již na základní škole žádat o retrostipendium, které jim je po splnění určitých podmínek vypláceno.

A o jaké podmínky jde?

Stručně řečeno jde o to, že ve škole nesmí příliš chybět – tam je dána maximální možná absence a samozřejmě nesmí mít žádné neomluvené absence, musí mít dobrý prospěch, bezproblémové chování, spolupracovat s kariérním poradcem a aspoň jeden z rodičů musí mít maximálně základní vzdělání. To je ale třeba hodně individuální záležitost, protože někteří z lidí, se kterými spolupracuji, třeba rodiče vůbec neznají. V takových případech je možné požádat o výjimku a ta se pak posuzuje individuálně.

Co znamená mít dobrý prospěch?

Každý student si na začátku studia na střední škole vybere 4 klíčové předměty a v těch nesmí mít horší známku než trojku. A v ostatních předmětech samozřejmě nesmí propadnout.

A kolik retrostipendium znamená pro daného studenta peněz?

V ideálním případě při výborných výsledcích se může jednat až o 17 000 korun ročně, které může student nebo jeho rodina použít na náklady spojené s docházkou do školy nebo s bydlením. Jedná se často o dopravu do školy, stravné, pomůcky do školy a podobně. Všechny náklady pak musí dokládat.

Pracuješ s jednotlivými žáky a studenty individuálně nebo ve skupině?

Pracuju s nimi především individuálně. Ráda bych je i vzájemně propojila, ale každý z nich má jiné zájmy a je velmi specifický, takže na skupinovou práci to zatím není, ale časem s tím určitě počítám. Těším se, že se vzájemně seznámí. Pro skupiny v současné době pořádáme akorát workshopy, které nabízíme školám.

Na jaké téma workshopy jsou?

To je různé - výběr povolání, studijního oboru, hledání první práce, dluhová prevence nebo třeba mediální gramotnost.

Jakých škol se to týká a o co je největší zájem?

Workshopy nabízíme školám v Plzni a zájem je docela velký. Asi nejvíc o téma dluhové prevence. Na některé školy chodíme i opakovaně, tam zvládneme pokrýt více témat.

A spolupracuješ se školami i na individuálních případech žáků, se kterými jsi v kontaktu?

Určitě. Bez toho si to neumím ani představit. Práce se školami mě navíc moc baví, s některými školami se spolupracuje moc hezky. Někde mi i výchovná poradkyně pomohla zkonzultovat výběr studijního oboru pro daného žáka. Někde je to bohužel horší a školám se do spolupráce moc nechce.

Jakou roli podle tebe hrají školy v kariérním poradenství pro své žáky?

Některé školy podle mě hodně spoléhají na to, že s dětmi doma o výběru studijního oboru a povolání mluví rodiče, že o tom zkrátka diskutují doma. Jenže ne všichni rodiče o tom doma se svými dětmi debatují. A na to podle mě ta škola nemá kapacitu to řešit. Jsem tu pro ty děti, které neví nebo váhají. Jedna věc při výběru oboru totiž je, co dítě může zvládnout a druhá věc, co dítě může bavit. To je potřeba rozlišovat.

Můžeš mi na nějaké konkrétní spolupráci ilustrovat svoji práci?

Tak spolupracuju třeba s jedním nesmírně cílevědomým chlapcem s ADHD, který to ve škole ani v rodině neměl vůbec jednoduché. Paní ředitelka nespolupracovala, jeho maminka byla velmi rezignovaná a on vyšel navzdory společným snahám základku ze sedmé třídy, takže nabídka, kam může nastoupit dál, byla velmi omezená. Obešli jsme pár oborů, zašli do školy na den otevřených dveří a nakonec společně vybrali, kam v září nastoupí. Podařilo se nám ve spolupráci s budoucí školou zjistit, co bude od září potřebovat za pomůcky a zadařilo se je předem sehnat. Sám si navíc našel brigádu, aby si přes léto mohl vydělat na nějaké nové oblečení, na které rodina nemá dostatek financí. S maminkou se taky začalo pracovat na řešení zadluženosti, takže se situace pomalu mění k lepšímu. Mám z něj radost.

Takhle to vypadá snadno. Je něco, co je na té práci pro Tebe těžké?

Co je na ní těžkého? Někdy právě ti rodiče!

Jak to myslíš?

Někdy člověk vidí, jaké možnosti to dítě má, a taky vidí, jak ten rodič svou nečinností brání tomu, aby se jeho dítě mohlo dále rozvíjet a být v něčem úspěšné. Když je rodič motivovaný, je to ohromná radost. Když rodič není saturován ve svých základních potřebách, tak i s jejich dětmi se dá pracovat jen omezeně. Práce s rodiči je nedílnou součástí, ale je na ni potřeba mnohem více času. 

Autor: Tereza Králová