Řadě dětí z klubu by prospělo i individuální doučování

Řadě dětí z klubu by prospělo i individuální doučování

19. 6. 2020

Nouzový stav zcela změnil fungování našich služeb. Některé aktivity přesunul do online prostoru, některé zcela zastavil. Jednou takovou zastavenou aktivitou je i skupinové doučování, které je součástí našich vzdělávacích služeb určených dětem, které mají potíže ve škole a doma se jim z různých důvodů nedostává potřebné podpory. Jeho smyslem je zastavit propad školního prospěchu dítěte, ale také mu přinést větší jistotu ve vztazích se svým okolím. Tato skupinová doučování, někdy také označovaná jako odpolední kluby, probíhají ve dvou podobách. Jednou z nich jsou kluby realizované na ubytovnách, v azylových domech nebo v prostorách našich poboček, do nichž dochází především děti, které se nemohou z různých důvodů zúčastnit doučování v individuální formě. Druhou z nich jsou doučování probíhající ve spolupráci se školami, kdy jsou děti pro klub vytipovávány prostřednictvím učitelů. Obnovení této podpory nás čeká až v červenci, popřípadě v září, ale to nám nebrání se podívat, jak jedno takové, konkrétně na Základní škole v Chotěšově, v běžném školním roce vypadá. 

Před časem jsem se vydala podívat do klubu v Chotěšově, který již delší dobu realizujeme díky spolupráci se zdejší základní školou, abych poznala, jak to tam probíhá. Přišla jsem ke škole, kde už na mě čekala dobrovolnice Karolína, která klub vede. Spolu s ní jsem vešla do prostor školy, kde jsme ve vybrané třídě počkaly na děti. „Dobrovolníci pro nás hrají v rámci doučování, ať již individuálního nebo skupinového, naprosto klíčovou roli. Bez jejich času a energie bychom tuhle službu nemohli poskytovat v dostatečném rozsahu. Nejdříve dobrovolníky seznámíme s doučováním, s tím, co jednotlivé formy obnáší. Dobrovolník má možnost si vybrat, zda by se raději zapojil do skupinového doučování nebo podporoval děti individuálně přímo v rodině. Na začátku se je snažíme co nejvíce proškolit a průběžně jim pak dát všechnu možnou podporu a pomoc a to i poté, co se osamostatní a cítí se na to samostatně docházet do rodiny, nebo třeba i vést samostatně skupinové doučování. Vždy je tu pro dobrovolníky lokální pracovník, se kterým jsou v kontaktu,“ objasnila mi později Mirka Haplová, koordinátorka podpory vzdělávání v Plzeňském kraji.

Ve třídě se nakonec shromáždilo celkem 9 dětí, od první až do osmé třídy. Scházejí se tady pravidelně každou středu na dvě hodinky. Klub je zaměřen na opakování a procvičování školní látky, ale najde se i prostor pro učení hrou. Kromě Karolíny za nimi ještě dojíždí dobrovolnice Elena a občas se k nim přidá školní asistentka Lucie, nicméně v den mé návštěvy to celé vedla Karolína. „Skupinové doučování v Chotěšově realizujeme teď již třetí školní rok. Rozběhli jsme ho na základě poptávky ze strany školy, která tak reagovala na skutečnost, že jí ve škole přibývá počet žáků, kteří se přistěhovali, a jejich rodným jazykem není jazyk český. Najdeme tu proto děti z Bulharska, Moldávie, Vietnamu či Ukrajiny. Z toho je jasné, že tím stěžejním je pomoc s českým jazykem, ať již po gramatické stránce, v rámci porozumění textu či rozšíření slovní zásoby,“ doplnila Haplová.

Děti si hned po příchodu posedaly, kde se jim líbilo nejvíce. Zjistila jsem, že nejmladší chlapec navštěvuje první třídu a pochází z Vietnamu. Nejstarší slečna je naopak už v osmé třídě, pochází z Ukrajiny a v Čechách je již dva roky. Komunikovala se mnou česky natolik suverénně, že bych si netipla, že český jazyk není jejím rodným. „Ve škole se mi daří dobře. Koupila jsem si učebnici českého jazyka, která je česko-ukrajinská. Třeba teď hodně trénuju minulý a budoucí čas. Mohla bys mi zkontrolovat cvičení, která jsem dělala doma?“ zeptala se mě a já tak byla vtažena do dění klubu. Byla jsem překvapena, jak skvěle to zvládá, a také její aktivitou a chutí se zlepšovat, přestože na komunikativní úrovni se domluví skvěle.

Kdyby bylo dobrovolníků víc, dal by se klub rozdělit

To sestry z Bulharska byly větší oříšek. Mladší dívka ve druhé třídě zatím neovládla čtení, jen jednotlivá písmenka. Zatím také příliš nerozuměla jednotlivým instrukcím, takže jsem opakovaně využila možnosti a prosila starší sestru o pomoc s překladem. Střídavě jsem tak diktovala celé věty pro starší sestru a jednotlivá písmenka pro mladší, již velmi bavilo psaní na tabuli, kterou při doučování tahle skupinka využívá. Znalosti jednotlivých dětí se velmi lišily a také jejich pozornost byla hodně různorodá. Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné se na klub připravovat. „Na klub se dopředu příliš nepřipravuju, je to hodně o improvizaci na místě podle toho, jestli jsem tu sama nebo s Elenou a taky podle toho, kolik přijde zrovna dětí. Materiály si necháváme přímo ve škole, ty s sebou domů nenosím. Navíc některé děti přicházejí s prosbou o pomoc s domácími úkoly, které dostaly ve škole, tak pak se věnujeme těm. Některé děti si třeba i konkrétně řeknou, co zrovna potřebují procvičit,“ vysvětlila mi Karolína a vzápětí dodala: „Kdyby bylo dobrovolníků víc, dal by se klub rozdělit a ve skupině by dětí bylo méně. To by bylo mnohem lepší a dalo by se s dětmi pracovat intenzivněji. Pak by to samozřejmě znamenalo i větší přípravu. Mohly bychom třeba využívat i některé stránky na internetu, což by pro děti bylo zpestření. Ale když jsem tu sama a dětí je 9, tak to možné není.“


Všimla jsem si, jak se Karolína často vracela za Míšou. Ta pochází z Moldávie a chodí do šesté třídy. „Dnes hodně bojuje s pády a jednotným a množným číslem,“ upřesnila mi aktuální náplň práce Karolína. „Je potřeba se jí věnovat častěji a individuálně, když od ní často odbíhám, ztrácí se v tom,“ dodává. Uvědomila jsem si, jak by řadě dětí z klubu prospělo, kdyby kromě skupinového doučování mohly mít i doučování individuální, protože některé věci je obtížné vysvětlit v takto věkově a jazykově odlišné skupině dětí, navíc když je má na starosti jeden člověk. Jenže dobrovolníků moc není, natož takových, kteří by byli schopni dojíždět do Chotěšova.

Moji pozornost upoutaly také mladší děti, které využily chvilky, kdy se jim nikdo nevěnoval, a válely se v zadní části třídy po koberci, kde si házely jednoduše složenou vlaštovkou z papíru. Na dotazy, co by chtěly dělat, odpovídaly, že matematiku, a potutelně se u toho usmívaly. Nechala jsem se jimi v rámci vlastní neznalosti zlákat, ale brzy mi bylo jasné, proč si vybraly zrovna matematiku. Válí v ní mnohem více než v českém jazyce a jejich znalosti rozhodně převyšují znalosti většiny jejich vrstevníků. Karolína mi do toho vstoupila: „V matematice jsou výborní, kdyby bylo na nich, nedělají nic jiného. Jenže matematiku zrovna procvičovat nemusí.“ A tak jsem se i já s nimi vrátila k jejich nelibosti k procvičování češtiny.

Dobrovolnictví nemůže být špatná zkušenost

Po skončení doučování jsme vyšly ven z budovy a já neodolala, abych Karolínu ještě trochu nevyzpovídala.

Co vlastně děláš za práci a odkud jsi?

Bydlím nedaleko Stoda a pracuju ve stodské nemocnici jako instrumentářka a zároveň zdravotní sestra.

Měla jsi už dřív nějaké zkušenosti s dobrovolnictvím?

Byla jsem jako dobrovolník u vodní záchranky. Původně jsem se chtěla stát záchranářkou, tak mě to zajímalo, dostala jsem se k denní stáži na Hracholuskách. Ale jinak spíš jednorázové akce jako úklid v dětském domově apod.

Co pro Tebe dobrovolnictví a konkrétně doučování tady v Chotěšově znamená?

Mám z toho dobrý pocit. Nechci peníze, ale líbí se mi ta motivace, že můžu dělat něco dobrého. Kdyby se naskytla jiná příležitost jako sázet stromky, pomoct uklidit starším lidem, tak do toho taky půjdu. Jsem ráda, že těm dětem můžu pomoct. Jsou chvíle, kdy si sama říkám, že jsem blázen, že se mi tam úplně nechce, ale když tam pak dojdu, tak z toho mám prostě radost. Vždycky si říkám, že jestli si na mě za pár let vzpomenou, že jsem jim třeba kdysi pomohla s úkolem, tak to bude fajn. Snažím se na to koukat, jako kdybych já byla tím dítětem nebo rodičem, který svému dítěti neumí pomoct. Byla bych ráda za dobrovolníka, který se najde a dítěti pomůže.

Všímáš si u dětí zlepšení?

Určitě ano. Třeba holky, co seděly dnes úplně vepředu, když jsem v klubu začínala, měly problém i s psaním jednotlivých písmen. Míša zase začala zvládat vyjmenovaná slova. Ale těžko se mi to posuzuje. Pro mě je spíš super, že si ty děti už dnes samy řeknou, že něco potřebují vysvětlit a s něčím pomoct. Taková ta zpětná vazba od nich, že si třeba něco zapamatovaly.

A to se v klubu pořád jen učíte?

To se nedá říct. Hrajeme třeba i různé deskové hry, většinou ke konci té dvouhodinovky. Nebo když končí školní rok, tak s dětmi vyrazíme i někam na výlet. Šly jsme na zmrzlinu, jely do Techmánie v Plzni.

A jak na Tvoje dobrovolnictví reagovalo okolí?

Rodina mě hodně podporuje. Mamka se hodně ptá, co jsme v klubu dělali a jestli děti zlobily :-) A kolegyně v práci to spíš tak nějak obdivují, vnímají to pozitivně, že chci pomáhat dětem. I mi pak říkaly, že jsem měla být učitelka a ne zdravotní sestra. Ale mě baví obojí. Negativní reakce moc nebyly. Jeden člověk jen říkal, že on sám by to nedělal, že nechápe, proč někdo chce jen tak pomáhat a navíc cizincům. Někdo zas říká, že jsem blázen, že to dělám zadarmo. Snažím se, aby se do dobrovolnictví zapojili i lidé v mém okolí, ale moc se jim nechce. Nevím, jestli se bojí těch dětí nebo jestli zkrátka nemají čas.

Co bys řekla zájemcům o dobrovolnictví, kteří váhají?

Ať to určitě zkusí, že není co ztratit. Já jsem taky váhala. Měla jsem zkušenost jen s doučováním jednotlivců. Přemýšlela jsem, jak to bude probíhat a jestli zvládnu skupinu dětí. Řekla jsem si, že to prostě dáme. Neměli by váhat, nemůže to být špatná zkušenost, neočekává se od nás nic, co nezvládne člověk, co vyšel střední školu a umí aspoň trochu česky.

Pak už jsme se s Karolínou jen rozloučily. Už se těším, až se klub v září zase rozběhne. Určitě jsem v něm nebyla naposledy. 

Autor: Tereza Králová