"Říkejte mi Frederiko"
Publikováno: 30. 6. 2017 Doba čtení: 3 minuty
Před rokem k nám do předškolního klubu na pozici asistentky nastoupila Simona. Měli jsme tou dobou volnou kapacitu a ona mě informovala, že ví o dvou rodinách, které mají malé děti a do školky s nimi nedochází. Jednalo se o tříletou Sáru a čtyřletého chlapečka Frederika, kterému ovšem nikdo neřekl jinak, než Šmudlo. Obě rodiny na její popud dorazily. Probrala jsem s každou maminkou zvlášť, jak předškolní klub funguje a co od rodičů vyžadujeme. Děti byly zvyklé mluvit doma pouze olašskou romštinou. Šmudla býval v té době medikovaný, mluvilo se o hyperaktivitě. Maminka si stěžovala na to, že je agresivní vůči cizím dětem (např. v parku) a na to, že stále zlobí. Moc si s ním nevěděla rady.
Obě děti i přes svou zdánlivou jazykovou bariéru do klubu zapadly. Sára velmi rychle začala používat češtinu, byla moc šikovná a učenlivá. Se Šmudlou jsem se dorozumívala velmi těžko. Bylo vidět, že on mi rozumí, ale mně pouhá intuice k pochopení toho, co říká, nestačila. Nepostradatelnou se v tu chvíli ukázala být Simona, která mi překládala, co mi Šmudla říká. Spolu jsme tak začaly trvat na tom, aby Šmudla říkal své nejčastější věty typu „Mně to nejde“ či „Potřebuji pomoct“, v češtině. V osvojování jazyka Šmudlovi hodně pomáhaly básničky, říkanky a písničky, které si v klubu opakujeme každý den.
Zásadní kus práce a proměna, kterou Šmudla prošel, se však netýkaly jeho jazyka, ale chování. Jeho přítomnost v klubu se nikdy nedala přehlédnout, protože na sebe hodně upozorňoval. Ničil dětem výtvory, byl sprostý, pral se, záměrně porušoval to, co jsem řekla, že se nedělá atd. Vždy si našel něco, čím zkoušel mou trpělivost. A v tom to bylo - zkoušel hranice. Zkoušel, jestli jsem jako autorita pevná v tom, co říkám, a jestli sama dodržuji pravidla, která v klubu máme. To bylo to, co doma nejspíš nezažíval, a o co si svým výrazným chováním a negací říkal. Evidentně jsem jako autorita uspěla, protože Šmudlovo chování se začalo měnit. A to nejen u nás v klubu, ale i doma.
Přestože byl Frederiko zvyklý na to, že se mu říká Šmudlo (o tom, že jeho skutečné jméno je jiné, ani nevěděl), začala jsem ho oslovovat jeho pravým jménem. Tento postup máme v klubu ve zvyku, protože chceme děti připravovat do první třídy a součástí toho je i příprava na to, že je ve škole nikdo nebude oslovovat přezdívkou. Tato skutečnost ve Frederikovi způsobila další zlom, jako kdyby získal novou identitu (sám zažíval, že se mu okolí vysmívá za jeho „jméno“ Šmudla a za to, že vlastně ani neví, jak se jmenuje). Nezapomenu, jak mi Simona vyprávěla příhodu, jak s ním jeho maminka byla na prohlídce u lékařky, on tam vzorně seděl v čekárně (dříve vyváděl, chvíli neposeděl, házel sebou na podlahu apod.) a pak se paní doktorce představil jako Frederiko. Prý paní doktorka nevěřila vlastním uším.
Pobyt v klubu dal Frederikovi také mnoho nových zážitků – návštěvu divadla, ZOO, pobyt v parku, na trampolínách apod. Frederiko velmi rád něco vyráběl, měl radost ze svých děl. Bylo pro něho důležité odnášet si vždy své výtvory domů a chlubit se doma rodičům.
Frederiko po půlroce přestal docházet kvůli nenadálé vážné rodinné situaci, která byla spojená i s častým stěhováním. Jsme ale s rodinou v kontaktu, a vím, že nyní byl u zápisu v klasické mateřské škole v místě jejich bydliště. Frederikovi je totiž již pět let a do školky musí povinně. Po zkušenostech z našeho klubu to tam jistě bude zvládat dobře.
