„Válka v Bosně a nelehké začátky v Praze mě přivedly k pomoci ostatním lidem s migrační zkušeností,“ říká Alen Kovačević

Rozhovor s Alenem Kovačevićem vyšel v tištěném Bulletinu pro školy – Migrace (2021). Stáhněte si nové číslo Bulletinu ve formátu PDF.

Kolik let vám bylo, když v Jugoslávii vypukla válka? 

Začnu v širším kontextu. V prvních demokratických volbách po skončení komunismu na podzim 1990 zvítězily nacionalistické strany. Vnímal jsem, jak moc byli rodiče zklamaní z jejich drtivé výhry. A to byl začátek konce. Zároveň postupným vyhlášením nezávislosti Slovinska a poté Chorvatska začal oficiálně rozpad Jugoslávie a propukly tak první válečné konflikty. 

V Bosně a Hercegovině válka začala na jaře 1992. Tehdy mi bylo 9 let. Žil jsem na předměstí Sarajeva s rodiči a téměř tříletou sestrou. V Bosně byla situace nejsložitější především z hlediska etnických a národnostních preferencí. Přesto do poslední chvíle nikdo z nás nevěřil, že se válečné hrůzy, které osm měsíců předtím začaly v Chorvatsku, přenesou i do Sarajeva. Nějakou dobu po volbách jsme žili v naivní představě, že u nás přece nemůže vypuknout ozbrojený konflikt.

Jak tehdy reagovali lidé ve vašem okolí?

Sarajevo je známé tím, že bylo a je multietnické. Žili tam především bosenští muslimové, bosenští Srbové a bosenští Chorvaté, zkrátka lidé různých etnik i vyznání. Rozhodně nám nepřipadalo, že by si tito lidé přáli ozbrojený konflikt. Možná i proto byla naše sociální bublina, která chtěla žit pokojně v míru normální život, válkou tolik zaskočena. Když budu mluvit za rodiče a jejich okolí, tak nikdo z nich nebyl extrémní nacionalista a nesdílel přesvědčení, že nacionalismus je cesta, ke které se nyní všichni chceme upínat. 

K našemu velkému smutku se ale najednou mohlo reálně stát, že soused na souseda vytáhne zbraň kvůli odlišnému etnickému původu. O Balkánu se často říká, že to je takový „sud prachu“, kde válečné konflikty mezi různými národy často probíhaly už po staletí. V takovém prostředí spousta lidí včetně mých rodičů pochopitelně dál nechtěla žít. I proto zvolili útěk. Velká část lidí bohužel takové štěstí ani možnosti neměla.

Kdy jste s rodinou začali zvažovat, že budete také muset odejít?

Dlouho jsme nevěřili, že nás válka také přímo zasáhne. Zlom nastal až v dubnu 1992 během poklidných protiválečných demonstrací. Už se stavěly barikády na silnicích, hlavní příjezdové cesty do města byly povětšinou obsazeny ozbrojenými paravojenskými formacemi, bohužel i informovanost byla různá. 

Jeden večerní telefonát nás pak zásadně ovlivnil. Můj dědeček zavolal mamince, dodnes si přesně pamatuji, co jí řekl: „Na co tam ještě čekáte? Vezmi děti a přijeďte sem. Tady válka ještě není a možná ani nebude.“ Žil na venkově v severní části Bosny a Hercegoviny a v tomto regionu většinu obyvatelstva tvořili bosenští Srbové. Další den jsme se sbalili a domov opustili.

Tušili jste, že už se do Sarajeva nevrátíte?

Mysleli jsme si původně, že k prarodičům jedeme na pár dní, než se situace trošku uklidní. Například táta si vzal s sebou jen malou tašku, v ní měl pyžamo, kalhoty a dvě trička. Plánoval se vrátit za několik dní do práce. Takhle naivní jsme byli. Odjeli jsme na venkov, asi 30 kilometrů od Banja Luky, druhého bosenského největšího města. Tam se neválčilo. Měli jsme také obrovské štěstí, že jsme se mohli dostat přes postavené barikády a dopravit se až na nádraží a že se nám podařilo ze Sarajeva odjet jedním z posledních vlaků.

Jak se k vám chovali lidé na venkově?

Měl jsem výhodu, že u prarodičů na venkově jsem z části vyrůstal a trávil tam prázdniny. Takže pro mě to prostředí nebylo nové, byl jsem tam rád. Dle etnického klíče jsme ale rodina bosenských Srbů, tak to nebyla pro rodiče jednoduchá situace. Nechtěli podporovat srbský nacionalismus. Na tátu i dědu byl vyvíjen silný tlak, aby vstoupili do srbských paravojenských jednotek a šli do války. Přestože je někteří lidé označovali za zrádce a dezertéry, odmítli jít „střílet do svých sousedů“. Dodnes jsem na ně pyšný, že odolali tomu nátlaku a útokům. Táta musel z toho důvodu složitě odjet ze země, my s matkou a sestrou jsme zůstali o pár měsíců déle.

V důsledku neustálého tlaku a celkově agresivního prostředí jsme pak všichni tři raději uprchli do Srbska, do Bělehradu, kde jsme zůstali asi sedm měsíců. Znovu jsme měli naivní představu, že to snad vše už dobře dopadne. Bohužel i zde jsme nebyli coby uprchlíci vůbec vítáni. Nálada v srbské společnosti byla v roce 1993 značně negativní a pro nás dále neúnosná. Nepadali na nás sice granáty, ale lidé se k nám chovali jako bychom válku způsobili, často nás slovně napadali. Etnicky jsme k sobě měli mít hodně blízko, ale pro některé lidi jsme tehdy byli zbabělci a naplavenina.

Tehdy vás napadlo odejít ještě dál...

Rodiče měli pár kamarádů ze Sarajeva, kteří mezitím už utekli do Prahy. Dostávali jsme od nich zprávy o tom, že Praha je ideální místo, kde můžeme začít „nový život“. A na základě toho moje máma tenkrát zavelela, že musíme Balkán zcela opustit. V ČR nebyla v té době vízová povinnost na rozdíl od Rakouska nebo Německa, kam lidé od nás hodně odcházeli. 

Půjčili jsme si tedy nějaké peníze od příbuzných, abychom v létě 1993 mohli odjet. Přijeli jsme starým autem značky Lada, které bylo přeplněno věcmi. Věděli jsme, že si tu nic na začátku nebudeme moci dovolit koupit. Vezli jsme i televizi, polštáře a oblečení, naskládali jsme do auta vše, co šlo. Na hranicích se nás ptali, kam jedeme. „Holidays,“ odpověděl tehdy lehce ironicky táta. S celníkem si vyměnili chápající úsměvy, všem bylo jasné, kam a proč míříme.

Jak jste v době neustálých přesunů řešili vzdělání, chodil jste do školy?

Než jsme uprchli ze Sarajeva, tak jsem chodil do druhé třídy, naučil se abecedu a azbuku, kterou používají i v Srbsku. Bylo výhodou ji umět. Na venkově jsem šel na tři měsíce do třetí třídy. V Bělehradě jsem chodil do školy necelých 6 měsíců. Tam se na mě některé děti i učitelé koukali skrz prsty. Nemám na to období příjemné vzpomínky, necítil jsem se v té škole dobře. I to byl další z relevantních důvodů, proč jsme se rozhodli opustit Balkán.

V srpnu nám už začal nový život v Praze. V září jsem hned nastoupil do základní školy Jana Wericha v Řepích. Rodiče se v té době snažili prodávat na stánku textilie, něco málo vydělat. Pracovali hodně, někdy dvanáct třináct hodin denně, nemohli se nám tolik věnovat.

„Je dobré, když se dítě může v klidu učit česky”

Byl to už třetí úprk za necelé dva roky. Jaký to na vás mělo dopad?

Moje máma vnímala, jak jsem najednou pod vlivem všech událostí zestárnul o několik let. Beru to tak, že tyto životní patálie mě jako malého kluka v dobrém smyslu přiblížily dospělosti a daleko větší zodpovědnosti. Byl jsem pomocnou rukou rodičů nejen při výchově sestry. Na rozdíl ode mě neměla ve školce štěstí na kolektiv. Děti ji šikanovaly a nechodila tam ráda, byla dost smutná. Na mě byli ve škole všichni hodní a přijali mě bez problémů. Byl jsem nekonfliktní a našel si rychle kamarády. Mimo třídu jsem v Praze měl také spoustu přátel, kluků v podobném věku, ze Sarajeva. 

Ve škole mi byla velkou oporou paní třídní učitelka Dagmar Přibylová. Dodnes jsem vděčný za to, jak mě podpořila. Byla přísná, ale férová a správná. Hodně mi v začátcích pomohla.

Jak k vám přistupovala?

Neochraňovala mě, ale dbala, aby můj život ve škole šel správným směrem. Když jsem něco pokazil, nebo naopak udělal dobře, promluvila si se mnou. Dobré také je, když se dítě může v klidu učit česky. Učitelé ani rodiče by na něj neměli tlačit, aby mělo například skvělé výsledky v přírodovědě nebo matematice. Dítě nemůže učivo pochopit, když neumí dobře česky.

Co vám pomohlo naučit se češtinu?

Hodně jsme ve škole četli, třeba Děti z Bullerbynu, Fimfárum nebo Babičku. Člověk se skrz čtení učí jazyk, zvyšuje si slovní zásobu, i když ne všemu úplně rozumí, i tak si tím češtinu automaticky vylepšuje. Celá naše rodina společně také měla na začátku několik měsíců domácí hodiny češtiny 1x týdně. Výhoda byla, že jsem Slovan a čeština není diametrálně odlišná od mého rodného jazyka. Ale i tak byla pro mě hodně náročná. Nejdřív jsem se prvních několik týdnů dorozumíval pantomimou. 

Velkou záhadou pro mě byly například přezůvky. Nikdy jsem to slovo neslyšel a do té doby se ve škole nepřezouval. Pořád na mě pokřikovali někteří učitelé i školník „kde máš přezůvky“. Nechápal jsem, co dělám špatně, dokud jsem po dvou týdnech nedostal poznámku, vzkaz pro rodiče „Váš syn se nepřezouvá, porušuje tím školní řád“. Pak už jsme to doma s naší paní učitelkou češtiny rozluštili a rodiče mi pořídili pantofle. To vám byla z hlediska mé integrace taková úleva, dokonce pan školník se na mě poprvé a naposled usmál.

Po pár měsících se mi slovní zásoba zlepšila. Po půl roce jsem už dokázal plynule mluvit.

A co další členové vaší rodiny, kam jste se mohli obrátit, jaká byla vaše „záchranná síť“?

 Tenkrát už existovaly pomocné programy pro uprchlíky, členové naší rodiny ale status uprchlíka neměli,protože jsme měli starý jugoslavský pas, se kterým jsme přicestovali ze Srbska, ne přímo z válečné zóny. Rodiče se tím netrápili, jen jim tato legislativní nedokonalost výrazně komplikovala vyřízení pobytového oprávnění na území ČR po zavedení vízové povinnosti v roce 1994. Tohle rozdělování lidí bylo celkem nešťastné.

Tím, že byli rodiče velice otevření vůči novým věcem a začali mít i české kamarády, tak se tu mohli cítit dobře a majoritou přijímaní.

Když válka skončila, napadlo vás vrátit se domů nebo už byl váš domov tady v Praze? A jak se k tomu stavěli lidé ve vašem okolí?

Až na pár hloupých poznámek některých xenofobních sousedů, že nás v paneláku nechtějí, jsme většinou neměli pocit, že tu nejsme vítaní. Když to srovnám s reakcemi na uprchlickou krizí před šesti lety, tak z těch jsem byl dost zklamaný. Teď převládá spíš negativní smýšlení a strach, často ta nenávist vůči menšinám a cizincům může být spojená s celkovou frustrací z osobního života xenofobně smýšlejících jedinců. V 90. letech mi přišlo, že česká společnost byla více pozitivně naladěná.

Už devátým rokem z pozice manažera Integračního centra Praha pomáháte cizincům v Česku s adaptací. Co vás k práci přivedlo?


Odjakživa jsem byl vychovávaný k toleranci, respektu a otevřenosti k druhým. Toto je součást mojí DNA. Navíc i zkušenosti z války a nelehké začátky v Praze zřejmě předurčily, že chci lidem pomáhat a neodsuzovat je, ať jsou jakéhokoliv původu, vyznání, barvy pleti. Opravdu věřím, že vzájemná komunikace, interakce a spolupráce mezi lidmi, obyvateli, sousedy může být klíčem k osobní a celospolečenské spokojenosti. Ze své zkušenosti jsem vnímal, že přijít do neznáma a začít znovu pro toho cizince opravdu je dost náročné. Když mě v roce 2012 oslovilo Integrační centrum v Praze, ztotožnil jsem se navíc s přesvědčením, že v neziskovce pro cizince by neměli pracovat jen Češi, ale především lidé s migrantským původem.

„Nejsem zastáncem známkování dětí cizinců v celém prvním roce“

Zaměřujete se i na poradenství v oblasti vzdělávání, pomáháte rodičům vyhledávat instituce, nabízíte tlumočení nebo kurzy češtiny. S čím se na vás učitelé a rodiče nejčastěji obrací?

Naší pracovníci hledají s rodiči například vhodné školy a školky, pomáháme se zápisy. Máme k dispozici interkulturní pracovníky, kteří pomáhají rodičům i školám s řadou nesnází. Organizujeme také intenzivní kurzy češtiny pro děti i dospělé. Pomáháme s překlady, snažíme se doprovázet klienty z řad rodičů do škol, kde jim usnadňujeme komunikaci a řešíme nedorozumění.

Někdy se ale také stane, že musíme rodiče mírnit. Někteří Vietnamci a Rusové bývají na své děti přísní, možná více než jsme tady zvyklí. Když jim nevysvětlíte, že špatná známka není konec světa a dostat občas trojku není taková ostuda, bývají tyto děti pod obrovským tlakem.

Co podle vašeho názoru chybí v českém školním systému z pohledu rodin a dětí s odlišným mateřským jazykem?


Myslím si, že některé školy stále fungují bez daného systému a metodického nastavení pro práci s dětmi s OMJ. Občas mi to připomíná rok 1993, kdy jsem nastoupil do školy. Každá škola by měla mít vlastní program, metodiku, jak s dětmi cizinců pracovat, nastavené procesy. Aby bylo zcela jasné, jak má učitel, potažmo kolektiv k novému dítěti přistupovat. Co jsou hlavní priority při nástupu, v rámci prvních měsíců, jak s ním pracovat po půl roce, co vše by mělo zvládnout během prvního roku, atd. Seznámit s takovým plánem rodiče i dítě, aby věděli, co je čeká. Problémem může být i to, že v některých školách učitelé nejsou k úkonům navíc adekvátně zaplacení, učitel pak nemusí být motivovaný.

Jaké byste uvedl doporučení z praxe, co by takovým dětem pomohlo?


Je tu spousta škol, pro které jsou záležitosti, které popisuji, normou a není pro ně potíž ani komunikovat s rodiči a mít ve třídách spoustu cizinců. Některé dokonce mají speciální třídy českého jazyka pro cizince. Pak je tu velká část škol, které se snaží jít dětem a rodičům cizinců naproti, ale potřebují trochu pomoci, jak metodicky od místní samosprávy, tak třeba od nás. Bohužel tu však máme i školy, kde panuje neochota k zavádění progresivních změn ke zlepšení situace dětí s odlišným mateřským jazykem. Může jít například o konkrétní učitele, kteří nejsou ochotní se vzdělávat a lépe zvládat třídu s více cizinci. V takovém prostředí pak mohou mít problémy nejen děti cizinců , ale i ty české.

Také nejsem vůbec zastáncem známkování dětí cizinců v celém prvním roce. Obecně si myslím, že bez známkování bychom možná to školství posunuli. Podporuji školy, které se hodnocení snaží zvládat slovně, zpětnou vazbou. To má pro děti větší význam než jím dávat pětky.

I proto bych spíš apeloval na české školství a samotné školy, aby se vyvíjely, aby systémově na sobě pracovaly, aby vedení škol pracovalo s motivací svých učitelů, aby komunikovali všechny změny. Učitelé by měli být kreativní, inspirativní, motivující a flexibilní směrem k různorodosti. Jsem vděčný za to, jak škola formovala mě.