„Jako by někdo ničil část mě.“ Studentka Sofia sdílí zážitky z prvního dne války a další postřehy

Publikováno: 14. 3. 2022 Doba čtení: 6 minut
„Jako by někdo ničil část mě.“ Studentka Sofia sdílí zážitky z prvního dne války a další postřehy
© Foto: Jitka Holasová

Sofia (17) pochází z Ukrajiny, poté se s rodiči přestěhovala do Kanady a nyní žije čtvrtým rokem v Praze. Momentálně studuje na mezinárodním gymnáziu, jehož studenti se hned pár dní po ruské invazi na Ukrajinu zhostili charitativní sbírky a uspořádali řadu akcí, jejichž výtěžek jde na sbírku SOS Ukrajina Člověka v tísni. Sofia se rozhodla sdílet zážitky z prvních dnů války, které ji zastihly právě na Ukrajině, i své postřehy k současné situaci.

Jak vnímáš současnou situaci na Ukrajině?

Tato situace mnoho lidí, kterých se osobně týká, hodně emočně zasáhla, včetně mě. Ukrajina je moje země. Hodnoty, se kterými jsem vyrůstala, pocházejí odtamtud. Mnoho mých příbuzných a přátel je teď stále na Ukrajině. Chodila jsem tam do školy... Takže tahle situace je pro mě zkrátka neskutečná. I proto, že takhle vážnou situaci nikdo nečekal, nebo ne tak brzy.

Jako by moje mysl nedokázala přijmout, že tohle je realita, že se tohle skutečně děje. Město, kde jsem žila, škola, do které jsem chodila, mohou být zcela zničeny. Spolu s mnoha dalšími městy na východě Ukrajiny, které znám a kde mám příbuzné. Ve zprávách je vidět neuvěřitelné množství destrukce, která tam teď probíhá.

Neviděla jsem to na vlastní oči, takže nevím, zda dokážu přijmout fakt, že mnoho měst už nikdy nebude jako dřív. Je strašidelné na to myslet. Poukazuje to na množství extremismu a na to, jak Putinovy akce opravdu nemají žádné hranice. Příběhy, které slyším z mé ukrajinské komunity a od mých přátel, jsou někdy tak brutální, že to nejde pochopit. Je to pro mě osobní, Ukrajina je součást mojí identity. Cítím, jako by někdo ničil součást mě.

Proč se situace na Ukrajině teď tak vyhrotila?

Tohle se děje dlouho. Rusko bylo směrem k ukrajinským lidem vždycky agresorem. Protesty v roce 2014, kdy Rusko obsadilo část Ukrajiny, byly ohromné, ale přesto se Ukrajinci cítili zbytkem světa opuštění, nevidění. Nepřišlo dost sankcí, Rusko z toho „vyvázlo“ hrozně lehce. Ukrajinci cítili, že toto okolní státy ignorují.

I proto je současná situace pro Ukrajince ještě mnohem bolestivější. Cítí, že svět už dlouho před touto situací varovali, a ono se to opravdu nakonec stalo. A je to katastrofa.

Na druhou stranu, pozitivní je vlna pomoci, kterou Ukrajina dostává. Ukrajinci jsou dojatí extrémním množstvím pomoci, snaží se všichni.

Cit pro komunitu, který Ukrajina má, přejal celý svět.

Myslím, že síla ukrajinského národa tkví v jeho soudržnosti a odhodlání. Odhodlání se nevzdat, držet spolu. A ostatní státy je v tom teď podporují. Je to symbolické – cit pro komunitu, který Ukrajina má, přejal celý svět. Na celém světě se konají demonstrace, všichni se sjednotili proti společnému nepříteli. To je ukrajinský duch, idea, která také Ukrajincům pomůže se z toho dostat. Věřím, že se to stane. Rusko se snaží tohoto ducha v Ukrajině zabít už stovky let, ale pořád neuspělo. Neuspěje ani tentokrát. Toto Rusko podcenilo. Rusko je zklamané, že se Ukrajina brání, čekali, že se hned vzdá.

Jak ze svého pohledu vnímáš Rusko ty?

Mnoho lidí zvenku teď nechápe, jak to, že „bratrský národ“ napadá své sousedy – bratry. Nevnímám, že by bylo Rusko „bratrský národ“. Osobně jako Ukrajinka pocházející ze západu Ukrajiny vnímám rozdíl od východní Ukrajiny, kde žije mnoho ruských migrantů. Západní Ukrajina je mnohem víc naladěná patriotisticky a stojí za nezávislostí ukrajinského státu.

Nevěřím, že agresor může být „bratrský národ“, který nás zraňuje. Argument bratrských národů štve hodně lidí, hlavně těch, kteří v ruských rukou přímo trpěli. Když se podíváme na historii Ruska a Ukrajiny, uvidíme jasný vzorec toho, jak se Rusko snaží podkopat ukrajinskou identitu a snaží se ji zničit nebo pohltit.

Silnou Ukrajinu tvoří lidé a ti bojují za její zachování. Dětem se odmalička zdůrazňuje svoboda jako klíčová hodnota. V Rusku se ale naopak opěvuje hlavně jeho vládce... Mezi Ukrajinou a Ruskem jsou obrovské rozdíly, které nejdou srovnat.

Co jsi dělala, když začala 24. února invaze?

Když začala válka, byla jsem právě na Ukrajině. Ve čtvrtek ráno jsem se probudila a zjistila, že začalo bombardování. Moje priorita byla hlavně dostat se pryč co nejrychleji a stihnout začátek školy po prázdninách, než ta situace bude příliš nebezpečná. Balila jsem si věci, všechny důležité dokumenty.

Venku začala panika – viděla jsem z okna frontu před obchodem s potravinami, slyšela jsem sirény, bombardovali vojenskou základnu nedaleko mého města. Takže jsem myslela hlavně na svoje bezpečí. Podařilo se mi vrátit do Prahy v sobotu ráno.

Jela jsi autem?

Jela jsem autobusem. Byla jsem sama. Lístky na vlak byly vyprodané okamžitě. Měla jsem velké štěstí, že na mě zbyl lístek v autobusu. O sekundu později jsem se znovu podívala na web a už byly také vyprodané. Bylo to hektické ráno, všichni se snažili co nejrychleji jednat.

Snažila jsem se dostat přes hranice, v pondělí mně měla začít škola. Na hranicích jsme trochu čekali, ale nedá se to srovnat s tím, kolik hodin se na hranicích čeká teď. Moje babička musela čekat dvě noci.

Jakmile jsme přejeli hranice, musela jsem zpracovávat hodně emocí. Protože už začala mobilizace, viděli jsme na hranicích hodně mužů, které přes hranice už nepustili. Rodiny se tam loučily s otci. Z okna autobusu jsem viděla mámu, tátu a asi sedmiletou holčičku a právě se dozvěděli, že přes hranice nemůže a rozhodl se zůstat. Plakali. Holčička si hrála v autě jakoby nic, netušila, co se děje, že svého tátu nejspíš hodně dlouho neuvidí. Bylo to tak těžké, tohle pozorovat, slyšet příběhy, co lidé v autobusu vyprávěli...

Budou to těžké časy nejen pro Ukrajince, ale i pro ostatní.

Rozhodla jsem se, že chci sdílet, co jsem zažila i emoce, co jsem prožívala, se svými spolužáky. Když osobně znáš osobu, která tím prošla, zasáhne tě to mnohem hlouběji a podnítí to tvou potřebu se do věci víc zapojit, zkusit věci změnit, pomáhat lidem. Z autobusu jsem hned napsala do školy, jestli o tomhle budu moct mluvit.

Následky války, která se děje tak blízko našich hranic, pocítíme velmi brzy na vlastní kůži v souvislosti s uprchlickou krizí. Budou to těžké časy nejen pro Ukrajince, ale i pro ostatní.

Jak vnímáš riziko šikany mezi stávajícími ukrajinskými a ruskými spolužáky na českých školách?

Hned se vyrojilo hodně postů na sociálních sítích ve smyslu „Stop nenávisti k ruským studentům“. Mám štěstí, že studuju na škole, kde toto není téma. My si uvědomujeme, že právo je na ukrajinské straně, to jsou ti, kteří teď trpí – ale ruští lidé trpí také, v jiném slova smyslu.

Sofia studuje The English College in Prague – Anglické gymnázium, které je také součástí programu Světová škola. Sofia je součástí týmu, který na této škole pořádá dobročinné aktivity, jejichž výtěžek posílají na konto SOS Ukrajina Člověka v tísni. Založili také instagramový účet Studenti Ukrajině, kde se snaží poskytovat nezávislé informace a příběhy z přímých zdrojů od svých ukrajinských a ruských spolužáků.

Studenti vzkazují učitelům: neříkejte prázdné fráze, ukazujte skutečné příběhy

Během rozhovoru se Sofií se do diskuze zapojili i další spolužáci. „Naši učitelé jsou si vědomi, jak je důležité bránit se proti diskriminaci Rusů obecně. Vidíme kolem sebe Rusy, kteří radši do telefonu nemluví rusky, bojí se. Bát se toho projevit se, kdo jsem, je hrozný pocit. Nemůžeme na Rusy uvalovat kolektivní vinu, není to fér,” zdůrazňuje Sofiin spolužák.

Naše škola toto bere vážně. Ale i učitelé v dalších školách by se měli soustředit nejen na varování a prázdné fráze „nešikanujte Rusy“, ale může mnohem více pomoci sdílet konkrétní příběhy. Ukázat studentům videa z protestů v samotném Rusku, v Petrohradu, v Moskvě, kde můžete vidět lidi, jak riskují vězení a svoji bezpečnost, aby dali najevo svůj názor. Ani všichni ruští vojáci nesdílejí stoprocentně Putinovy názory,” uzavírá další student.

Pozn.: Rozhovor byl nahrán ve čtvrtek 3. března 2022 v angličtině.

Výpovědi a názory studentů v tomto článku nejsou oficiálním prohlášením školy.


Autor: Jitka Holasová

Související články