Školský ombudsman? Jedině s velkou dávkou kryptonitu...

Publikováno: 2. 10. 2014 Doba čtení: 3 minuty
Školský ombudsman? Jedině  s velkou dávkou kryptonitu...
©

Ministr Marcel Chládek oznámil, že i české školství bude mít svého vlastního ombudsmana. Podle informací z médií by měl řešit problémy všech aktérů školského vzdělávání, žáků, rodičů i učitelů. Bude jím Eduard Zeman a bude to dělat na poloviční úvazek. Samotný nápad není špatný. Vztahy ve školách často připomínají otevřenou válku, jejíž nejčastější obětí nejsou v tomto případě civilisté, ale děti. Je vcelku jedno, jestli je na vině rodič, učitel nebo někdo třetí, smutným principem jakéhokoliv sporu je, že se projevuje na vztahu k žákům, z nichž vytváří bezbranná rukojmí. Děti se takovému zneužívání neumí přirozeně bránit a druhotným důsledkem většinou je, že si školu spojují s původcem jejich problémů. A většinou, což je ještě smutnější, mají pravdu.

Ověřit si, že vztahy ve školách jsou naprosto běžným neuralgickým bodem v životě rodin, lze velmi jednoduše. Stačí občas věnovat pozornost hovorům lidí ve věku mezi 30 a 50 lety, kteří většinou mají děti ve škole. S železnou pravidelností se hovory stáčejí právě na toto téma (ostatně, co je pro lidi v tomto věku důležitější?) a na pozadí detailů je velmi často patrný konflikt.

Konflikty mezi žáky, rodiči a učiteli často končí patem. V tomto okamžiku by bylo k prospěchu věci mít po ruce někoho, komu bychom spíše než ombudsman mohli říkat prostředník. Tedy ne člověk, který bude rozhodovat jako král Šalamoun, ale člověk schopný zúčastněné přimět k tomu, aby konflikt vyřešili sami. Představa, že často velmi choulostivé, spletité a nejednoznačné spory bude řešit úředník v Praze, zaměstnaný na zkrácený úvazek, je méně než úsměvná. Na tom skutečně není nic k smíchu…
Ve školách přitom často funguje instituce výchovného poradce či školního psychologa. To jsou lidé, kteří by funkci prostředníka mohli plnit, jenže buď to neumějí, nebo nejsou schopni svou roli pochopit a straní „těm svým“. Je skutečně k ničemu, když škola zaměstnává psychologa, který ze všeho nejvíce zohledňuje zájmy instituce, která ho platí. Pořád je to ale osoba s mnohem větším puvoárem strkat nos do věcí mezi žáky, rodiči a učiteli než osoba usazená na ministerstvu školství.

České školství nepotřebuje ombudsmana. Potřebuje dosáhnout toho, aby jednotliví aktéři vzdělávání chápali lépe svoji roli. Pokud je skutečně úmyslem Marcela Chládka posunout v tomto směru české školství dál, měl by vzít jako fakt, že instalace ombudsmana k ničemu nepovede. Je to ale pochopitelně mnohem jednodušší než se zasadit, aby vztahy ve školách bylo možné řešit v reálném čase a v reálném prostředí za přítomnosti někoho, kdo umí a chce pomoci. Pokud to nejsou schopni dělat učitelé a školní psychologové, může to být někdo třetí. Nutně to ale musí být někdo, kdo je dostatečně zasvěcen a přítomen. Ani při nejlepším mínění o Eduardovi Zemanovi si nedokážu představit, že by byl schopen takovou roli na tisících českých školách zvládat. Leda by měli na MŠMT dobře utajené zásoby kryptonitu…

Komentář vyšel ve 4. čísle časopisu ZVONÍ!, který vznikl v rámci projektu Pojďte do školky!

Ve čtvrtém čísle časopisu Zvoní! si přečtete:

Rodiče chtějí, aby se děti učily rády. Proto zakládají školy
Komentář Moniky Stehlíkové, maminky ze ZŠ Purkrabka

Potřebujeme, aby rodiče věděli, jak s dětmi pracujeme
Rozhovor s Mirkou Vlčkovou o rodičích v Montessori škole

Vojta musí pryč, protože škola neumí mluvit s jeho rodiči
Reportáž o složitém vztahu školy a rodiny hendikepovaného chlapce

Školský ombudsman? Jedině s velkou dávkou kryptonitu...
Bohumil Kartous o zanedbatelném vlivu školského ombudsmana

Škola jako společný projekt, aneb rodiče mluví do vzdělání
Reportáž ze srpnové akce v ZŠ Vratislavova, která spojila rodiče a učitele

Příběh o tom, jak se narodil špatný zákon
Tereza Valkounová popisuje snahu lesních mateřských škol ovlivnit podobu zákona o dětské skupině

Dobře víme, jak se ve škole cítí mentálně zaostalé děti
Kateřina Lánská komentuje rizika § 16 novely školského zákona

Jednotné přijímací zkoušky. Otázka zní: Komu prospějí?
Janek Wágner komentuje záměr ministra Chládka zavést jednotné přijímačky na střední školy

Žádný zákon naše děti před špatnými učiteli neochrání
Jana Petrů, učitelka z waldorfské školy, o nekvalifikovaných učitelích

Staré dobré časy: Nejčastější klišé českého vzdělávání
Bob Kartous tentokrát o tom, co si lidé nechtějí nechat vymluvit o vzdělávání

Časopis si můžete prohlédnout zde: 

 

 

Přihlaste se k odběru časopisu. Stačí zadat e-mail a časopis Vám příště pošleme přímo do e-mailové schránky:

Časopis ZVONÍ! vychází několikrát ročně, více informací poskytne martin.kovalcik@clovekvtisni.cz.

Předchozí čísla časopisu ZVONÍ! zde: ZVONÍ! č.1  ZVONÍ! č.2 ZVONÍ! č.3

Autor: Bob Kartous, EDUin, článek vyšel v Lidových novinách