Jmenuji se Weronika a v Člověku v tísni působím již 8 let. Tři roky jako sociální pracovnice v sociálně vyloučené lokalitě a následně 5 let jako poradkyně s dluhy. Na mé práci mne vždy kromě její náplně zajímaly i barvité lidské životní příběhy. Mnoho z nich se mi podařilo v textech zachytit. Tentokrát mne zaujal životní příběh Paní Evy, která má jedno skromné, avšak celoživotní přání.
Paní Eva popisuje svůj těžký osud s upřímným úsměvem. Nermoutí se, vypráví s lehkostí a zdá se, že je smířená se svou minulostí.
Vyrůstala jsem vysoko na vrcholku zvaném Červený vrch. Bydleli jsme v domku po sudetských Němcích, dědovi Helmutovi a babičce Marii, ze strany mé maminky Němky. Moje Maminka Inge se zde později seznámila s maďarským Romem, který přicestoval do Děčína. Vysoký, černovlasý s uhrančivým pohledem - můj otec.
Česko-německá rodina mé matky velmi bojovala proti tomuto svazku. Mou maminku dokonce zbili, ale ona se i přes to stýkala s mým otcem, potají. S mým narozením se všichni nakonec usmířili a přijali mě i dalších 6 sourozenců. Rodina maminky mluvila německy, otcova rodina romsky. Otec to však jednoho dne zakázal a prohlásil „Jsme v Čechách, tak budete všichni mluvit česky.“
Mamku později přejelo auto a skončila na invalidním vozíku. Táta už jí nezvládal vozit do tak strmého kopce a začali se stěhovat z místa na místo. Už nikdy neměli klid.
Já už jsem tehdy měla svého manžela a bydleli jsme jinde než má širší rodina. Po narození prvního syna mě vzali do výkonu trestu v Pardubicích, na 3 roky, protože mi manžel přepsal datum na lístku a prodloužil mi tak nemocenskou. Duševně nemocného syna umístili do kojeneckého ústavu v Teplicích. Po narození mého čtvrtého syna jsem po šestinedělí navštívila ženskou lékařku. Ta mi oznámila, že jsem po zákroku. Po zákroku? Po jakém? Nevěděla jsem, co to znamená. Prý už nebudu mít děti. Neptali se mě, prostě mě v nemocnici uspali a sterilizovali mě. Později v mých 40 letech mi zemřel manžel na infarkt. Byl ode mne starší. Zůstala jsem sama s dětmi, ale přeci jen ne tak docela sama. Jelikož má německá rodina z maminčiny strany byla věřící, tak jsem i já zůstala věrná Bohu. Chodím do kostela a mám svou komunitu. Jsem mezi nimi ráda. Vnuk ministruje. Když je mi smutno, mám se komu svěřit a když mám radost, mám jí s kým prožívat.
Víra mi pomáhá čelit různým potížím, o které neustále v životě zakopávám. Bydlela jsem ve špatných podmínkách. Z bytu jsem se odstěhovala a majitel si z kauce ve výši 16000 Kč i nadále účtoval nájemné. Kauci mi už nevrátil. Nyní jsme s dluhovou poradkyní majiteli sepsali předžalobní výzvu o navrácení zbytku kauce. Postarala jsem se o kotě z ulice a včera mi majitel oznámil, že pokud ho nevyhodím, tak on vyhodí mě. Nyní také splácím dluh za elektřinu a na živobytí mi zbývá méně, než životní minimum, proto jsme s dluhovou poradkyní požádaly o potravinovou pomoc. Jsme také domluvené, že budeme žádat o odškodnění za protiprávní sterilizaci. Jsem moc ráda, že mám takovou pomoc a každý den za ní děkuju.
„Paní Evo, máte nějaké životní přání?" „Největší přání je sehnat slušný byt a zůstat tam napořád. Už nechci bydlet v ghettu. Celý život se jen protloukat, žít v hluku a nouzi. Všichni tam máme svá přání, i když někteří Romové jsou tam možná šťastní, protože kam jinam by šli."
