Sněhurka v říši nízkoprahového klubu

Publikováno: 28. 3. 2018 Doba čtení: 7 minut
Sněhurka v říši nízkoprahového klubu
© ...

Originální článek Nely, pracovnice NZDM, o tom, jak pestré je dění v klubu Křižovatka, jak je důležité nikdy nepřestat být dítětem a kolik pohádkových postav se může kladenským klubem během odpoledne mihnout :)

Když jsem byla malá, milovala jsem pohádky, každá pohádka mě fascinovala a nedokázala jsem odtrhnout oči od televize nebo plátna v kině. Neměla jsem ráda, když pohádky končily. Zároveň s nimi pro mě vždy končil i ten fantazijní svět, kterého jsem vždy mohla být součástí a tak nerada jsem ho opouštěla. Snad první pohádka, kterou jsem viděla, byla Sněhurka. Pamatuju si, že jsem jako dítě nechápala, tu obrovskou nenávist zlé královny vůči Sněhurce, proč se zlá královna potřebovala s někým porovnávat a proč jí její zloba vedla až k tomu, že vydala myslivci rozkaz, aby odvedl Sněhurku do temného lesa, kde měla být zabita. Zlá královna se nedokázala smířit s tím, jaká Sněhurka opravdu je, nemohla vystát její individualitu a to, že jí zrcadlo řeklo, že je Sněhurka krásnější. Zrcadlo bych v této pohádce spíš přirovnala k vnitřním hlasům zlé královny, které jí našeptávají, že spíš ona není dostatečně spokojená sama se sebou, a tak přičítá vinu někomu jinému. Tato pohádka a tato modelová situace mě vede k zamyšlení nad dnešní dobou a vůbec dnešním světem.

Když se například pozastavím nad nedávnou situací, kdy po sociálních sítích kolovala fotka prvňáčků z teplické základní školy, kde velkou část žáků tvoří děti z arabských a romských rodin a pod touto fotkou se začaly objevovat velmi vulgární komentáře, je mi opravdu líto, jakou míru nenávisti v sobě kumuluje dnešní společnost. Podle mě je to taky tím, že nežijeme na základě vlastních zkušeností, vše máme jen zprostředkované z internetu, novin různého typu nebo ze stále se rozrůstajících medií, které si rádi zakládají na dezinformacích.

Tento článek píšu z pohledu vystudovaného umělce, který dostal tu příležitost, aby mohl pracovat pro organizaci Člověk v tísni a ocitnout se tak v novém neprobádaném světě. Jsem osoba, která ráda poznává nová místa, upřímně mě baví učit se a zjišťovat nové věci, poznávat a především pozorovat lidi a vždy si dělat na věci vlastní objektivní názor. To, co u mě ale vede na plné čáře, jsou děti. Všechny děti, bez rozdílu barvy pleti, národnosti a věku. Možná je to i proto, že jsem sama nikdy nepřestala být dítětem a především také proto, že děti jsou bezprostřední, většinou dělají to, co zrovna cítí, dokážou vás úplně strhnout, když se sami pro něco nadchnou. Proto bych ráda lidem přiblížila prostřednictvím tohoto článku, v čem spočívá má práce na Nízkoprahovém klubu pro organizaci ČLOVĚK V TÍSNI a také možná tímto článkem aspoň trochu nabourala zažité vzorce dnešní společnosti. Popíšu vám proto svůj pracovní den, jako jednu velkou pohádku, protože pohádky máme rádi snad všichni a většinou se v pohádkách dá naleznout spoustu moudra a ponaučení.

Křižovatka, přemýšlím nad tím názvem právě tohoto Nízkoprahového klubu na Kladně, kde jsem se ocitla a čím dál tím víc se mi zamlouvá tento název. Křižovatka je takový rozcestník, místo, kde přemýšlíte, nebo už dávno víte, jakým směrem se vydat. Na této naší Křižovatce, v našem klubu se s dětmi potkáváme právě z toho důvodu, když zrovna nevědí kam dál, nebo naopak přesně znají svůj směr, anebo s ním jen potřebují poradit. Jsme tu proto, abychom tyto pohádkové děti co nejlépe nasměrovali, dali jsme jim prostor uvědomit si sami sebe a pokud mají strach z cesty, která je po opuštění Křižovatky čeká, vysvětlit jim, že to co jim stojí v cestě, je vždy její součástí.

Klub Křižovatka je, jak už jsem psala výše, Nízkoprahové zařízení a dle zákona patří mezi sociální služby. Naše služba nabízí bezpečný prostor dětem z rizikových oblastí, kde může být málo organizovaných aktivit. Tato služba by měla především sloužit jako prevence rizikového chování. Zařízení je snadno dostupné, bezplatné a především může být anonymní.

Od té chvíle, kdy otevřu, v půl jedné dveře našeho klubu, ocitám se v Zemi Nezemi, ve fantastickém světě, kde se představivosti meze nekladou, kde nevíte, jestli je den či noc, kde ovšem také platí jasná pravidla, která je potřeba dodržovat. Tím někdy vnášíme našim dětem do života chaos, ostatně právě jako Sněhurka sedmi trpaslíkům, když jim při první návštěvě začala v jejich chaloupce uklízet a snažila se vnést do jejich života trochu řádu a disciplíny. Trpaslíci si nejdřív na tuto novou situaci nemohli vůbec zvyknout, ale časem jim Sněhurka, i s jejím novým řádem, přirostla k srdci. Troufám si říct, že to takto to již funguje i s našimi dětmi. Na klub v pondělí a ve středu, vždy přiskáčou malí Gumídci méďové společně se Šmouly a v úterý a ve čtvrtek je klub přístupný pro naše Rebely bez příčiny a Protivně sprostý holky, kteří mají u nás na klubu nejradši náš koutek s PC a při jejich The Social Network nám vždy předvádějí trochu takový Muzikál ze střední. Myslím, že můžu mluvit, za všechny pracovnice klubu, když řeknu, že si všechny někdy připadáme jako Alenky v říši divů.

Na dveře klubu nám vždy mezi prvními klepe Harry Potter, ten kluk, co i potom, kdy ztratil rodiče, zůstal naživu. Někdy ho špatná nálada přepadne a není se čemu divit. Na druhou stranu si za námi do klubu chodí často povídat a my jsme rádi, protože ten kluk, když povídá, tak umí čarovat.

Je mezi námi i Petr Pan, malý divoký chlapec, který nikdy nechce dospět a i když se občas nechce zapojit do nabízené aktivity, na co má samozřejmě právo, zažívá u nás spoustu dobrodružství a my s ním. Občas se nemůžeme samým vzrušením dočkat, čím nás zase překvapí :)

První hodina na klubu patří vždy doučování, takže se z nás ze všech stávají My všichni školou povinní. Musím říct, že tato hodinka na klubu se zdá být nejnáročnější pro mě. Některé děti učení zvládají bravurně a je opravdu naplňující pocit vidět, že i přes to málo, co jsem si z matiky odnesla, se dítě vrátí s tím, že mu to doučování pomohlo a ve škole dostal lepší známku.

Správný zásah v tu pravou chvíli nastolí Rychlá rota u dveří, ta sourozenecká čtyřka, co vždy neutuchající energii šíří, rozutečou se po klubu, už každý sám za sebe a začne rodeo. V tu ránu už chystáme boxerky a v ringu se nám objeví italský hřebec Rocky Balboa a v druhém rohu ringu proti němu stojí soupeř a zároveň prostě kámoš Apollo Creed. Ke stolu usedá ten zádumčivý chlapec, co by se rád viděl, jako youtuber a co rád situaci na klubu jen tak pozoruje. Ta Popelka, která by nejvíc v životě potřebovala, aby byla respektována prostě taková, jaká je a její sestra Sabrina, malá čarodějnice, která vždy ví, jak správně zakoulet očima, aby vás svým pohledem prostě učarovala.

Někdy je to opravdu humoristický román typu Bylo nás pět, když se objeví ta čtyřka hochů kolem Petra Bajzy, zapojí nástroje, nachystají zkušebnu a předvádějí nám svou osobitou Školu Ro(c) ku.

A ač se nám z klubu Křižovatka občas stává klub Rychlých šípů, který tu soupeří s Bratrstvem kočičích pracek, ač tu máme řadu Pyšných princezen, které ovšem pokaždé pookřejí, když se ve dveřích objeví jejich vysněný zahradník, spousta Arabel, které by nejraději otočily kouzelným prstenem a ocitly se na druhém konci světa, někde tam, kde nevládne zlo, říkejme tomu zlu třeba Rumburak. Přesto přese všechno na klubu, v našich očích, nevidím ani jedno Ošklivé káčátko, náš klub je prostor, kde jsme si všichni rovni.

Netvrdím, že tato práce je vždy procházka růžovým sadem, i v pohádkách a filmech je totiž vždy temná strana, které je potřeba přijít na kloub. Každý ji v sobě máme. Někdy nám na klubu také probíhá bitva mezi dvěma vlky.

Jeden je zlý: Je to vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, falešnost, namyšlenost, ego. Ten druhý je hodný: Je to radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit, důvěra. Snažíme se společně učit to, že vyhrává ten vlk, kterého krmíme.

Tyto situace můžeme řešit například na večerních konzultacích, které jsou všem dětem od 7 do 19 let přístupné.

Každý v životě hledáme štěstí, já ho spatřuji v tom, nikdy se nevzdat té dětské části, která je uvnitř mě. Proto mě, být mezi dětmi, tak naplňuje. Ony milují filmy a pohádky, všechny děti bez výjimky, stejně tak jako dospělí, stejně tak, jako všichni. Pořád jsou tu věci, které nás tak silně spojují a dělají z nás jeden krásný celek. Mé přání je, abychom jednou provždy přestali posuzovat druhé podle jejich barvy pleti, náboženství, společenského postavení, podle míry materiálních věcí a zaměřili se na ty opravdu důležité věci, které nás spojují. Prosím, přicházejme na ně, nebuďme příliš upjatí, nežijme ve strachu, protože strach nám nikdy nedovolí posunout se dál v našem vývoji. 

Autor: Nela Doležálková, Kontaktní pracovnice NZDM

Související články