Špionomanie s českou účastí

Publikováno: 17. 5. 2013 Doba čtení: 4 minuty
Špionomanie s českou účastí
© Foto:

Neměli bychom ruské vládě dělat užitečné idioty. Poslankyně ČSSD Lesenská to nepochopila.

Zpráva ruské agentury ITAR-TASS o kulatém stolu v ruské dumě, kde se za účasti evropských zákonodárců včetně české poslankyně Vladimíry Lesenské debatovalo o nevládních organizacích (NNO) financovaných ze zahraničí, byla sice překvapivá, ale vlastně docela dobře zapadá do kontextu; několik důležitých věcí se na ní dá ukázat, a hlavně popsat pravými jmény. Takže pojďme do toho. 

Předně, co se děje v Rusku. Na začátku loňského roku proběhly masové protesty proti čím dál více autoritářským praktikám ruské vlády, jejichž poslední kapkou byl do velké míry bohorovný způsob, kterým si Vladimir Putin znovu vyměnil židli s prezidentem Medveděvem. Na ruských náměstích přitom neprotestovali ani špioni, ani svedená mládež. Byl to dokonce tehdejší vicepremiér a ideolog Vladislav Surkov, který o demonstrantech řekl, že jsou to "naši nejlepší lidé" (stálo ho to nakonec místo). 


Putinova představa, že americký State Department vydá povel, a ruské ulice se naplní, které podle všeho opravdu věří, vypovídá více o něm samotném. Putin byl jak známo kariérním důstojníkem KGB; prověřenými kádry z KGB obsadil i většinu důležitých vládních postů a vedení strategických podniků. Není tedy divu, že špioni vidí všude špiony, a představa, že by někdo mohl pracovat nikoliv na povel cizí mocnosti, ale z vlastního přesvědčení, je jim cizí. 
Režim se proto rozhodl reagovat a postupně zavedl sérii tvrdě represivních zákonů, jejichž cílem je zadusit činnost NNO, jež ho kritizují a snaží se o svobodnější prostředí, ve kterém stát hraje podle pravidel a zodpovídá se svým občanům. Tyto zákony, které zahrnují i známou povinnost organizací se zahraničními finančními zdroji registrovat se jako "cizí agenti", může Kreml vysvětlovat jak chce, ale jejich jediným skutečným cílem je právě toto. Důkazem budiž i utahující se smyčka právě a pouze kolem předních lidskoprávních organizací, jako jsou třeba Memorial nebo Golos (který se věnuje nepohodlnému monitoringu voleb). 
Pochopitelnou snahou režimu je pak budovat dojem, že jde vlastně o opatření v demokratickém světě obvyklá. To není pravda. Je zcela běžné, legitimní, a dokonce žádoucí, aby nevládní organizace mezi svými zdroji měly i zdroje zahraniční. Je tomu tak ve vyspělém světě, a je tomu tak tím více v autoritářských režimech (jako je i Rusko), kde se ochota státu podporovat autenticky kritické hlasy blíží nule a odvaha dalších potenciálních domácích donorů je kvůli tomuto prostředí z pochopitelných důvodů velmi malá. 
Co je v tom důležité pro nás? Především, nehrajme ruské vládě (nebo jiným represivním režimům) s prominutím užitečné idioty. Včerejší kulatý stůl s poslanci, ze kterého lze vytáhnout pár citátů ve smyslu "jen jim dejte, u nás je to taky problém", plní právě takovou roli a je varující, že ji zákonodárci demokratických zemí byli ochotni sehrát, nebo smutné, pokud jim to předem nedošlo. 
Skládání účtů úřadům i veřejnosti Zadruhé, nenechme se sami nakazit řečmi o zahraničních agentech a neprůhledných hnízdech nevládních pletich. Pokud jde například o kontrolu NNO, není pravdou, že by k ní docházelo pouze ve fázi registrace, jak měla říct paní poslankyně. Většina NNO (a je celkem jedno, jestli sázejí stromy, nebo podporují lidská práva, za peníze české, nebo cizí) je financována z jednotlivých projektů, které organizace každý zvlášť musejí reportovat. Procházejí také finančními i věcnými audity. V případě velkých organizací se pak už jedná o řadu různých kontrol, ať už ze strany státu, nebo nezávislých certifikovaných auditorů. Řádně fungující organizace také zveřejňují ve svých výročních zprávách detailní informace o své činnosti a zdrojích financování. Platí taková úroveň dohledu pro všechny? Šťoural by se mohl například ptát, zda se dozvíme, kdo cesty účastníků ve veřejných funkcích na příslušný kulatý stůl hradil. 
Podstatný je ale jiný bod. Nevládní organizace nejsou ani agenty cizích mocností, ani pobočkou vlád domácích. Podléhají poměrně velké transparentnosti a zodpovídají se nejen úřadům, ale i veřejnosti. Ve svobodných zemích se občané mohou vyjadřovat a sdružovat a nevládní organizace mohou fungovat víceméně svobodně. V těch nesvobodných státní autority selektivně umlčují a kastrují nepohodlné hlasy. 
Myslím, že zejména v dnešní době musíme být velmi opatrní na relativizování a rozmělňování skutečnosti ve stylu "všechno je to nakonec všude stejné". Není. A pokud si nebudeme jistí, navrhuji jednoduchý lakmusový papírek - chceme, aby to u nás fungovalo více jako v Rusku, nebo více jako v Evropě? 

Článek vyšel 17.5.2013 v Lidových novinách

Autor: Marek Svoboda, Ředitel Centra pro demokracii a lidská práva, Člověk v tísni