Spokojené dítě je ten nejlepší lék na zboření všech bariér

Publikováno: 23. 10. 2018 Doba čtení: 12 minut
Spokojené dítě je ten nejlepší lék na zboření všech bariér
© Martin Kovalčík

Předškolní klub v Chodově funguje jako přípravka pro vstup do běžných mateřských škol. Je určen pro děti, které by jinak do mateřské školy nechodily, a to přesto, že předškolní přípravu velmi potřebují. „Jsou to děti, které žijí více méně na ulici, vyrůstají bez pevných pravidel," říká Petra Křiklavová, která předškolní klub vede.

Chodov leží zhruba na půli cesty mezi Karlovými Vary a Sokolovem. Jde o přibližně patnáctitisícové město, které bylo dříve známé především výrobou růžového porcelánu. Ta doba je však již minulostí a Chodov, stejně jako celý region, se v současnosti potýká s extrémní chudobou části svých obyvatel. Ti velmi často žijí na místních sídlištích či v zapomenutých lokalitách na okrajích zdejších měst.

Děti bez hraček

Pro děti, které vyrůstají v tomto nepodnětném prostředí, provozuje v České republice organizace Člověk v tísni patnáct předškolních klubů. Jeden z nich se nachází také v Chodově, má otevřeno čtyřikrát týdně (od pondělí do čtvrtka, vždy od osmi do dvanácti hodin) a v loňském školním roce do něj chodilo dvanáct dětí. „A téměř všechny přešly do běžné mateřské školy. V tuto chvíli u nás zůstává pouze jeden chlapec. V jeho rodině je však momentálně tak složitá situace, že jsme se po dohodě s rodiči rozhodli, že bude lepší, když ještě nějaký čas setrvá ve známém prostředí,“ říká Petra Křiklavová, která předškolní klub vede.

Děti, které do klubu docházejí, mají podle ní svoji životní startovací čáru položenou úplně jinde, než jejich vrstevníci. Nejsou zvyklé na pevný řád, mají problém fungovat v dětském kolektivu. Jejich motorické schopnosti nejsou dostatečně rozvinuty a ani jejich znalosti zdaleka neodpovídají dosaženému věku. 

„Jsou to děti, které žijí více méně na ulici, vyrůstají bez pevných pravidel. V jejich světě ne vždy platí to, co se řekne. Díky tomu se od mala ztrácejí, žijí podle toho, co jim vyhovuje. Jsou zvyklé si věci vybojovávat. Nevědí, jaký model chování je vhodný pro tu kterou situaci, protože je to nikdy nikdo neučil. A stejné je to i s jejich vědomostmi. Jsou to děti, které doma nemají žádné hračky, které si neumí hrát. Nechodí na žádné procházky, na kterých by jim jejich maminka vyprávěla a popisovala, co vidí. S tím se setkávají až u nás. V některých případech jsem první, kdo jim říká podobné věci jako, že tohle je pejsek, a že dělá haf,“ vypráví.

Adaptační pobyty

Před několika lety začal předškolní klub spolupracovat s místními mateřskými školami. Nejdříve s MŠ Zahradní, po té i s vedlejší MŠ U Koupaliště. A to díky iniciativě klubu, lépe řečeno Petry Křiklavové, která oslovila zástupce obou školek a domluvila v nich pravidelné návštěvy. Tyto návštěvy probíhají i v jiných předškolních klubech organizace a říká se jim adaptační pobyty. Slouží především k tomu, aby se děti z klubů seznámily s chodem běžných mateřinek ještě před tím, než do nich přestoupí.

„Děti z klubu jsem znala ještě před tím, než jsme se spolu seznámili. Naše školka totiž sídlí kousek od předškolního klubu, takže jsem je občas vídávala, jak si hrají na místním sídlištním hřišti. Vůbec jsem ale nevěděla, co je to za skupinku, protože jsem o existenci klubu tenkrát vůbec neměla ponětí,“ vzpomíná Marcela Davídková, zástupkyně ředitelky MŠ U Koupaliště. Přesto byla velmi vstřícná a s návštěvami velmi ochotně souhlasila. „V Chodově pracuji již mnoho let, takže jsem přibližně věděla, o jaké děti se jedná. Nečekala jsem žádné zvláštní problémy, což se také potvrdilo,“ dodává.

„Rodiče mají možnost se na cokoliv zeptat. Mají-li jakékoliv obavy, jsme tu pro ně.“

Ta třída je tak velká…

Při prvních návštěvách byly děti z klubu ze všeho trochu vyjukané, překvapila je především velikost třídy. Zpočátku tak stály stranou a vše spíše jen pozorovaly. Postupem času se ale osmělily a začaly si hrát. Nejdříve jen navzájem mezi sebou, ale pak se obě skupiny propojily. A to i díky programu, který pro ně paní učitelky společně připravují.

Ten většinou začíná v devět hodin, kdy se všichni spolu uvítají. Poté se už děti z klubu zapojí do běžného programu školky. Někdy se cvičí, někdy se hraje pohádka, jindy se tancuje či se něco vyrábí. Následují chvíle pro volnou hru, při které si děti nejen odpočinou, ale zároveň dostanou prostor se spolu ještě více seznámit. Pak všichni odchází ven, buď na zahradu, nebo někam na procházku. Tím většinou návštěva končí.

„Chceme, aby děti z klubu měly možnost poznat, jak to ve školce probíhá. Vidí, jak stolujeme, jak si děti hrají. Zároveň poznají, jak probíhají řízené činnosti, díky čemuž pochopí, že si ve školce jen nehrajeme,“ vypráví Marcela Davídková. Kompetence mají rozděleny jednoduše. Každá dohlíží především na své děti, ale pokud například paní učitelka ze školky připraví společný program, má na povel všechny děti. To platí i obráceně. A děti to respektují, obě učitelky vnímají jako autority. „Děti potřebují vědět a jasně chápat, co je dovolené a co ne. Na začátku školního roku nás proto paní učitelka seznámí s pravidly, které ve školce platí. A vše funguje bez problému, po čase si pravidla děti z klubu osvojí. Dokonce se nám stalo, že chlapeček z klubu upozornil dítě ze školky, že nedodržuje pravidla školky,“ říká Petra Křiklavová.

Máte sklep?

Žádné nepříjemnosti nenastaly ani u rodičů. „Nevím, co si říkají doma, ale ve školce jsme nic zásadního řešit nemuseli. Nikdo s tím neměl problém. Navíc ono by to nemělo ani žádný smysl, protože se u nás všechny děti z okolí potkají díky povinnému předškolnímu vzdělávání tak jako tak. A i kdyby ne u nás ve školce, tak v první třídě zdejší základní školy určitě,“ říká zástupkyně ředitelky Marcela Davídková.

Velmi podobné je to i s rodiči dětí z předškolního klubu. Ti byli zpočátku sice trochu nejistí, ale postupem času se vybudovala vzájemná důvěra, což je podle Marcely Davídkové základem všeho. „Je přirozené, že se rodiče o své děti bojí, ale u nás brzy zjistí, že není čeho. Stačí se k nám přijít podívat. Navíc je velmi rychle přesvědčí samotné děti, které jim doma vyprávějí, jak se u nás mají dobře, a jak se těší na další návštěvu. Spokojené dítě je nejlepší lék na zboření všech bariér.“

Petra Křiklavová přesto připomíná, že pro některé rodiče může být spolupráce s mateřskou školou obtížná. „Rodiče však mají možnost se na cokoliv zeptat. Mají-li jakékoliv obavy, jsme tu pro ně. Pokud je nechtějí prezentovat sami, přednesu je za ně. Díky tomu vše velmi rychle vyřešíme. Stalo se mi například, že se jedna maminka obávala, že paní učitelka zavírá neposlušné děti do sklepa. No tak jsme si šli všichni společně prohlédnout celou školku a zjistili jsme, že tam žádný sklep není,“ říká s úsměvem.

I podle ní je dítě hlavním nositelem změny. „Ano, dalo by se to tak říci, protože dítě je hybným motorem pro každého rodiče. Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Proto neustále rodičům vysvětlujeme, jak je pro jejich dítě školka prospěšná. Nicméně rodiče i tak pořád budou úzkostní a je to tak v pořádku. Pokud se stane, že jejich dítěti nebylo ve školce z nějakého důvodu dobře, mají tendenci ho ze školky stahovat. V tom případě jsme však schopni celou situaci vyjasnit. Zjistíme, co se stalo, problém si vysvětlíme a vše se rychle vrátí do normálu,“ dodává.

„Díky znalosti terénu dokážeme pomoci, jsme vlastně taková školková sociální služba.“

Změny jsou možné

Její práce se neodehrává pouze v prostorách předškolního klubu, ale často také vyráží přímo do rodin dětí. Pokud dítě přestane do klubu chodit, jde za rodiči a zjišťuje, co se děje. „Když je například problém v tom, že rodiče nejsou schopni z nějakého důvodu ráno své dítě do klubu přivést, zjišťuji, jestli by nebylo možné, aby ho k nám vodil někdo jiný, například starší sourozenec nebo příbuzný rodiny. Probíráme, proč by bylo dobré, aby se dítě do klubu vrátilo. Pokouším se rodiče motivovat, aby k nám začali dítě opět posílat. A většinou se nějaká cesta najde. Jen jednou se stalo, že jsme se nedomluvili. A to bylo u matky, která má velmi těžké mentální postižení,“ říká Petra Křiklavová.

„No, ono to bude asi i tím, že jsem prostě neodbytná a tak trochu vlezlá. Chodím do rodiny tak dlouho a jsem tak otravná, že rodiče raději začnou dítě do klubu opět posílat. Třeba jen proto, aby se mě zbavili. Navíc jsme na malém městě, kde se lidi běžně potkávají, což využívám k tomu, abych jim klub vždy připomněla. Asi je pár rodičů, kteří se mně raději snaží vyhnout,“ dodává se smíchem.

Nicméně takovýto přístup podle ní není typický. Naopak, během své práce se setkává s tím, že se rodiče v rámci svých možností snaží spolupracovat. Jako příklad uvádí rodinu, se kterou nedáváno spolupracovala: „Jednalo se o drogově závislé rodiče, u kterých jsem měla obrovskou obavu, jak jejich dítě zvládne přechod do povinného školního ročníku. S předškolním klubem spolupracovali dobře, ale bála jsem se, co se stane, až se jim nebude nikdo tak intenzivně věnovat, jako jsem to dělala já. Ale bylo to zbytečné. Naopak, paní učitelka si je velice chválí, jsou velmi vstřícní, na dítě se neustále ptají. Do teď nebyl žádný problém s docházkou. I na tomto příkladu je vidět, že změny jsou možné.“

Individuální plány

Právě tento příběh může být ukázkou prospěšnosti předškolních klubů. To ostatně potvrzuje i Marcela Davídková. „Předškolní klubu je pro nás velmi užitečný. Rodiče v něm získají pozitivní vztah ke klubu, který se poté přenáší i na mateřskou školu. Děti v něm také získají potřebné základy. Jsou dobře rozvíjeny i po odborné stránce, jelikož jsou jim vypracovány velmi kvalitní individuální plány. Byly jsme jako paní učitelky velmi mile překvapeny, jak kvalitní jsou,“ říká.

Jak tyto individuální plány vznikají? „Na začátku školního roku dítě zhruba měsíc pouze pozoruji. Sleduji jej a snažím se zjistit a popsat jeho nebo její startovní čáru. Chci zjistit, co umí a co ne, kde má mezery a v čem naopak vyniká. To vše si zapíšu a podle toho dítěti vytvořím individuální plán. Podle tohoto plánu, který každý týden neustále aktualizuji, pak zařazuji do výuky aktivity, které by dítěti mohly v jeho rozvoji nejlépe pomoci. Na konci roku udělám vyhodnocení, které po odsouhlasení rodičů předám do školky,“ vypráví Petra Křiklavová.

Příběh z klubu:

Před časem k nám do klubu přišel kluk, který by se dal označit za vlčí dítě. Uměl jen trochu mluvit, jinak neměl základy absolutně ničeho. Neexistovaly u něj žádné stravovací ani hygienické návyky, o nějakém mentálním progresu nemohla být ani řeč. Rodiče si stěžovali, že je hyperaktivní, že je nezvladatelný, a že s ním nejde nijak pracovat.

Podle jejich slov všechny jen mlátí a vše rozbíjí. Podobné případy beru jako výzvu, proto jsem se na chlapečka o to víc těšila. Rok jsme spolu intenzivně pracovali a výsledkem byl neuvěřitelný progres. Dlouho zkoušel moje hranice, ale protože jsem je nastavila pevně a on viděl, že se pravidla nemění, tak se usměrnil a já s ním nemám nejmenší problém. Je sice trochu živější, ale už se dokáže v klidu sám najíst, zvládá všechny hygienické návyky, a hlavně se zajímá o svět okolo sebe. Po roce práce s ním se z vlčího dítěte vyklubal chlapec, který podle mě bude mít i hodně vysokou inteligenci. Mimochodem právě on je tím, kdo hlídá dodržování pravidel v klubu. Už se nemůžu dočkat na jeho mladšího bratra, který by do klubu měl nastoupit letos.

Skvělá přípravka

O tom, že předškolní kluby představují pro děti, které do nich chodí, skvělou přípravu na přestup do klasické školky svědčí podle Marcely Davídkové i zkušenost s nově zavedenou povinností posílat na poslední rok děti do mateřské školy. Mezi dětmi, které si prošly klubem a těmi, které přijdou až do školky, je obrovský rozdíl. „Když k nám nastoupí děti z klubu, tak s nimi první měsíce maximálně doháníme pouze drobnosti. Pokud by však přišlo bez jakékoliv přípravy, má problémy pochopit úplné základy. Ten rozdíl oproti dětem z klubu je vážně obrovský.“ To samé platí podle ní i pro přístup rodičů. „Rodiče dětí, které chodily do předškolního klubu, berou školku docela svědomitě. Až mě to samotnou velmi mile překvapilo. Čekala jsem, že se vyskytnou například problémy s nepravidelnou docházkou, ale nic takového se nestalo. Naopak, tito rodiče své děti vzorně omlouvají, někdy dokonce svědomitěji než ostatní rodiče.“

Činnost předškolního klubu a mateřské školy se skvěle doplňuje. „V klubu máme možnost individuální práce, protože zde není třicet dětí, ale pouze dvanáct. Navíc pracujeme více s rodinou, protože se jako organizace pohybujeme v jejich sociálním prostoru, jsme sociální služba. Ve školce zase mají lepší zázemí, je zde více času na práci, existuje zde variabilita učitelů. U nás, když dítěti nesednu, tak máme problém. Mě nikdo nenahradí, kdežto ve školce jsou většinou učitelky dvě,“ vysvětluje rozdíly mezi školkou a klubem Petra Křiklavová. Další výhodou školky je podle ní lepší materiální vybavení, včetně zahrady, kam nyní s dětmi z klubu také chodí. Velký rozdíl mezi klubem a školkou spočívá také ve stravování. Ve školce se vše řídí normami zdravé výživy, takže děti jedí zdravě a pestře. „U nás jsme odkázáni na to, co dětem dají rodiče. Takže, pokud dává máma dítěti každý den křupky, tak bude jíst každý den jen křupky. Já na ně můžu apelovat, což samozřejmě dělám a občas se i něco změní, ale nikdy se nedostaneme na takovou úroveň, jaká je díky školnímu stravování v mateřince,“ říká Petra Křiklavová.

Žádné klacky pod nohy…

Po pár letech své existence funguje předškolní klub v Chodově jako skvělá přípravka pro místní mateřské školky. „Ano, je to tak. Zpočátku nás možná někdo mohl brát jako jistou konkurenci, ale všichni brzy zjistili, že to tak není. Naopak jsme se naučili skvěle spolupracovat. V době zápisu tak například město vydá podklad, které děti mají nastoupit do mateřských škol, a školky nás pak samy oslovují a my jim děti pomáháme na zápis připravit. Díky znalosti terénu jim dokážeme pomoci, jsme vlastně taková školková sociální služba,“ říká Petra Křiklavová, podle níž tento model skvěle funguje.

V budoucnu by rádi vzájemnou spolupráci ještě více prohloubili. „Víme, že si můžeme navzájem pomoci. Navíc, proč bychom si házeli klacky pod nohy, když děláme stejnou práci a jde nám o to samé – o šťastné a spokojené dítě, které je připravené nastoupit do základní školy,“ uzavírá Petra Křiklavová.


Autor: Martin Kovalčík, mediální koordinátor

Související články