Svědectví dvou pracovníků Člověka v tísni z pohraničí a západu Ukrajiny

Weissová: Potkáváme se s hněvem, strachem, panickými a úzkostnými ataky, pláčem i zhroucením

Máte mnoholeté zkušenosti se zvládáním stresu. Co si myslíte o současné situaci?

Situace je samozřejmě nesmírně zátěžová pro nás všechny. Proto je dobré sám k sobě přistupovat s vědomím, že můžeme na stres reagovat různě. Někdo zažívá více psychických potíží, někdo naopak zažívá spíše tělesné potíže. Můžou se objevovat bolesti hlavy nebo břicha.

Může nám pomoci si připustit, že tato situace je velice náročná a je v pořádku cítit strach, úzkost, hněv, bezmoc – vlastně jsou to normální lidské reakce na extrémní situaci. Zároveň ale je v pořádku cítit se v náročném období dobře, řada lidí tak může být oporou pro ostatní – každý máme vůči stresu jiné nastavení a schopnost zvládat stres se liší člověk od člověka.

Co prožívají lidé, kteří prchají před válkou?

Uvědomme si, že Ukrajina je ve válce již od roku 2014, tedy řada lidí zažívá nesmírnou zátěž dlouhodobě. První dny konfliktu jsme vnímali zejména ženy s dětmi s kontakty a příbuzenstvím v okolních zemích, primárně lidi, kteří se nějakým způsobem o sebe umí postarat a vědí, kam míří. I tak je situace nesmírně traumatizující, takže se potkáváme s hněvem, strachem, panickými a úzkostnými ataky, pláčem i zhroucením.

Rozhovor s vnitřně vysídlenou ženou z východní Ukrajiny:

Jaká je první pomoc pro dospělého člověka, který uprchl před bombardováním?

Jsou to stabilizace, podpora a bezpečí.

Jak vnímají situaci děti?

To je různorodé, ale obecně je důležité volnočasové odpoutání pozornosti. Musíme přemýšlet o dětech do deseti let a starších. Pro menší děti je nejdůležitější pocit bezpečí, který umí zprostředkovat rodič nebo jiná blízká osoba. Důležité je vnímat, co dítě prožívá, jaké mám pocity.

Pokud je ale máma nablízku, děti si na našich stanovištích začnou rychle hrát, třeba si kreslí nebo hrají s míčem. Primárně je ale potřeba dítě stabilizovat a ubezpečit jej, že je v bezpečí, je to nejdůležitější první krok.

Pokračování rozhovoru najdete na webu lidovky.cz.

Štefan: Jedna matka mi řekla, že dokud nebudou přímo na město padat bomby, zůstane na místě

Vrátil jste se právě z Ukrajiny. Čemu jste se tam věnoval?

Člověk v tísni na Ukrajině působí od roku 2014, kdy konflikt začal na Krymu. Na začátku minulého týdne jsme kvůli vývoji války přesunuli naši kancelář z Kyjeva do Lvova, odkud nyní koordinujeme humanitární pomoc. Byli jsme s kolegou ve Lvově podpořit náš ukrajinský tým a pomoci jim se základním nastavením nové kanceláře. V rámci této cesty jsme také navštívili kolektivní centra, kde přebývají lidé, hlavně ženy, kteří uprchli ze svých domovů.

Co pro ženy v těchto centrech válka znamená?

Hlavně ohrožení jejich rodin a potomků. Pozorujeme, že utíká velké množství matek s dětmi ve věku od dvou měsíců až na prahu dospělosti. Muži od osmnácti do šedesáti jsou mobilizováni do armády. Často jsou ve městech vidět rodiny při loučení, chlapi odchází bojovat a ženy s dětmi se vydávají vstříc naprosto nejisté budoucnosti.

Nevědí, kdy válka skončí. Nechtějí utíkat, jen se vrátit domů a přejí si mír. Často se také mění jejich plány, protože vše, co dělají, je hlavně pro zabezpečení svých dětí. Některé z nich se rovnou rozhodnou odjet za hranice. Jiné zůstanou v kolektivních centrech, sanatoriích a vyčkávají, jak se situace bude vyvíjet.

Petr Štefan v akci:

Proč neodejdou hned?

Čekají, jestli se situace zhorší, či ne. Jsou ale připraveny se okamžitě sebrat a utíkat dál. V Charkově mi jedna matka řekla, že dokud nebudou přímo na město padat bomby, zůstane na místě. Všechny ženy se shodly, že jim jde hlavně o bezpečnost dětí. Nechtějí, aby jejich potomci byli vystresovaní a slyšeli střílení.

V sanatoriích ve městech Morshyn a Skhidnytsia, která jsme navštívili, třeba nebyly budovy vytápěné. Ženy, které jsem tam potkal, mi ale řekly, že si nejvíce váží toho, že je tam ticho. Po dnech, kdy neustále slyšely střelbu, sirény, které značily možný letecký útok, je pro ně ticho nejcennější věcí, protože ony a jejich děti nemusí poslouchat zvuky války. Všechny se snaží nějak vstřebat zážitky z posledních týdnů.

Popsaly vám matky tyto zážitky?

Většina žen vyprávěla, že střelba a bombardování byly velmi blízko jejich domova, což je zahnalo do krytů, sklepů. Tam strávily často i několik dní, v některých případech necelý týden. Bály se vyjít ven. Pak se vydaly na útěk, kde často také byly svědkyněmi bojů. Jsou hodně traumatizované, když o své cestě mluví, často se rozpláčou. Právě proto chceme zvýšit psychosociální pomoc Člověka v tísni na Ukrajině.

Celý rozhovor najdete na webu Novinky.cz.

PŘISPĚJTE DO SOS UKRAJINA: