Svobodné cestování po kubánsku

Publikováno: 18. 10. 2012 Doba čtení: 5 minut
Svobodné cestování po kubánsku
©

Vlk se nažral a koza zůstala celá, tak by se dala shrnout zatím poslední reforma na Kubě. Na první pohled by se zdálo, že od ledna budou Kubánci moci svobodně opustit ostrov. "Od ledna žádné výjezdní doložky," hlásají světová média, která na PR kampaň komunistického režimu skočila.

Jenže i po tom, co reformy začnou platit, bude stát kontrolovat, kdo z ostrova odjede a kdo ne. Článek 23 reformovaného zákona jasně definuje, komu pas vydá. A komunistická vláda nenechává nic náhodě. Zamezit vydání pasu komukoliv půjde hned podle dvou odstavců. Pas nebude vydán těm: "u kterých to vyžaduje obrana a bezpečnost" a pokud "o tom z důvodu veřejného zájmu rozhodnou příslušné orgány."

Vláda se chce nadále bránit odlivu mozků, a proto speciální část zákona myslí na ty, kteří jsou zaměstnáni ve státním sektoru, což je i po povolení soukromého podnikání přes osmdesát procent obyvatelstva. Zaměstnanec, který chce vyjet do zahraničí, musí nahlásit kam, kdy, jak a proč hodlá jet a jeho nadřízený rozhodne o tom, zda mu cestu do ciziny schválí. Sportovce, učitele, doktory a všechny, které stát považuje za nebytné k fungování socialismu, čeká dokonce ještě složitější schvalovací proces než předtím.

Nový nátěr reforem

Podle reformovaného zákona už Kubánci sice nepotřebují zvací dopis ze zahraničí a budou moci za hranicemi zůstat až 2 roky, co se jim ale rozhodně líbit nebude, je skutečnost, že vystavení pasu bude stát o polovinu víc. Místo padesáti dolarů sto. To znamená, že na vydání pasu teď bude muset průměrný Kubánec ušetřit skoro čtyři měsíční platy.

Celou změnu zákona, který vstoupí v platnost 14. ledna 2013, tedy lze chápat tak, že režim bude nadále jednoduše rozhodovat o tom, kdo si zaslouží vyjet za hranice ostrova a kdo nikoliv.

Podnikat? Jistě, ale ne až tak moc Změna podmínek cestování je zatím poslední z reforem, které začal v roce 2008 zavádět Raúl Castro, když na něj Fidel delegoval pravomoci prezidenta republiky a předsedy komunistické strany.

Reformy vyvolaly značná očekávání a vzbudily naděje – zejména změny v oblasti svobodného podnikání a osobního vlastnictví. Fasáda režimu dostala "nový nátěr" a světové veřejnosti byl vyslán signál o uvědomělosti socialistických vůdců, kteří se zavedením prvků kapitalismu snaží oživit neproduktivní systém.

Navenek se oživující ekonomický proces může jevit jako první krok k celkovému uvolnění společnosti, nicméně otázka dalšího vývoje je složitá. Především nenastaly hlubší strukturální změny, které by zaručily zlepšení neuspokojivé situace na poli lidských práv.

V hospodářské rovině stát opatrně ustupuje od totální kontroly ekonomiky. To se nejvíce projevilo povolením soukromého podnikání. Stimulem pro odchod do soukromé sféry mělo být masivní propuštění státních zaměstnanců. Ústupkem, který vláda přislíbila místo sociální podpory v nezaměstnanosti a odstupného, bylo právě drobné soukromé podnikání. Ve skutečnosti šlo spíše o legalizaci stávající praxe, kdy si mnoho státních zaměstnanců ke svým skromným platům (zhruba pětadvaceti dolarům měsíčně) přivydělávalo aktivitami na černém trhu. V rozvoji soukromého podnikání ale brání vysoké daně, až 60 % výdělku, které podnikatelé musejí státu odvádět. Právě proto spousta Kubánců zůstává ve státním sektoru a nadále si přivydělává mimo oficiální ekonomické struktury.

Problémy má i soukromé zemědělství. Soukromníci musí prodávat většinu své produkce státu za regulované a málo výhodné ceny. V takto začarovaném kruhu lze těžko získat výraznější kapitál a dát směr rozvoji zemědělství.

Politická svoboda v nedohlednu

Už se tolik nezatýká, zato šikanuje Jestliže se v ekonomice určité kroky podnikají, respektování lidských práv je stále nevyřešeným tématem. Kuba sice v roce 2010 propustila zbývající vězně ze 75 zatčených během tzv. kubánského černého jara roku 2003, místo toho ale praktikuje nové formy represe. Dnes již neuděluje vysoké tresty za domnělou protistátní činnost, ale orientuje se na každodenní šikanu a krátkodobé zatýkání nepohodlných osob.

Dokládají to mimo jiné dvě události z letošního roku. Jednou z nich byla návštěva papeže Benedikta XVI. na Kubě, kterou po dlouholetém vyjednávání s katolickou církví povolil Raúl Castro. Vřelé vztahy s církví tak měly být pro okolní svět signálem uvolňující se politické situace na Kubě.

Nejen kubánští katolíci si od papežovy návštěvy slibovali propuštění řady politických vězňů nebo zveřejnění reformy imigrační politiky. Třídenní návštěva bohužel žádným přelomem pro zemi a hlavně pro prodemokratické aktivisty nebyla. Opoziční Komise pro lidská práva a usmíření (CCDHRN) potvrdila, že před a během návštěvy bylo zadrženo nejméně 150 disidentů včetně více než 60 členek organizace Dámy v bílém, která sdružuje manželky a příbuzné politických vězňů.

Druhým důležitým momentem, který jen potvrdil vzrůstající represivní tendence proti svobodně smýšlejícím lidem, byla smrt Osvalda Payá, iniciátora kampaně "Projekt Varela." Payá zemřel při automobilové nehodě, která se udála za ne zcela jasných okolností. Během disidentova pohřbu se opět masivně zatýkalo. Poslední zatčenou v souvislosti se smrtí Osvalda Payá je známá bloggerka Yoani Sánchez, kterou policie zadržela v den soudu se španělským řidičem.

Svoboda tisku – neznámý pojem

Stát nepolevil ani v cenzuře, která je jednou z nejtvrdších na západní polokouli. Podle Indexu svobody tisku, který každoročně uveřejňuje organizace Reportéři bez hranic, je Kuba na 167. místě ze 179 monitorovaných států. Hůře na tom už jsou jen země jako Čína, Bělorusko, Barma nebo severní Korea. Zároveň je Kuba jediným státem v Americe, kde není povolen nestátní nezávislý tisk, přičemž oficiální sdělovací prostředky podléhají přísné kontrole a za nepatřičnou kritiku vlády může být novinář potrestán až třemi roky vězení. Během roku 2012 sice na Kubě přibylo uživatelů internetu (15% populace), nicméně tento nárůst poukazuje spíš na sílící tlak a požadavky akademické obce a celosvětový trend než na větší ochotu kubánského režimu zpřístupňovat informace.

Přestože některým komunistům se reformy nelíbí, země nemá jinou možnost než v nich pokračovat a snažit se přesvědčit svět o své legitimitě. Od Číňanů, kteří jsou na ostrově významnými investory, se totiž naučili, že v nedemokratických režimech s prvky kapitalismu se o disidenty a porušování lidských práv nikdo nezajímá tolik jako o velké státní zakázky.

Autor: Pavla Holcová, Autorka je koordinátorkou kubánských projektů Člověka v tísni