Téma: Na islamisty pokřikují Allahu snackbar

Máte skoro čtyřletou dceru Magdalénku. Řekla jste jí, kam se chystáte?

Před tou první cestou jsem jí jen řekla, že jedu do Sýrie. Tak se zeptala, jestli tam budu jíst sýry…

A podruhé?

Už věděla, že píšu nějaké články, knihu, viděla na počítači fotky a ptala se, co to je. Vysvětlovala jsem jí, že v Sýrii je válka, že jsou tam zlí a hodní vojáci, že se tam lidem špatně žije a utíkají odtamtud.

Jako každá máma se určitě o svoji holčičku bojíte. Nemáte pocit, že nejvíc by jí ublížilo, kdyby se vám něco stalo?

Tyhle myšlenky samozřejmě mám a jsou situace, kdy se držím zpátky. Moje parťačka Lenka Klicperová jde do té první frontové linie a já byla dřív stejný blázen. V Kongu jsem se třeba vydala přes rebelské území jen s řádovou sestrou bez jakéhokoliv ozbrojeného doprovodu… S mateřstvím si mi ale úplně přirozeně zvýšil pud sebezáchovy.

Stejně ten práh máte oproti ostatním docela posunutý, což určitě platí také o fotografovi Janu Šibíkovi. Málokdo toho viděl i zažil jako on, a přesto Sýrii jmenoval mezi zeměmi, které mu teď pro novinářskou práci přijdou extrémně nebezpečné…

Tak nejsme žádné turistky, co se jedou podívat na válku. Klíčový je pro nás takzvaný fixer, člověk, který vám na místě všechno pomůže domluvit a zařídit. Pečlivě jsme ho prověřovaly i prostřednictvím u nás žijících Kurdů. Musíte mít hlavně jistotu, že vás neprodá Islámskému státu. Z toho jsme měly největší obavu, i když počítat musíte i se sebevražednými atentátníky, zaminovaným územím nebo že se prostě zamotáte do nějaké přestřelky.

Co vás nutí tohle riziko podstupovat?

Jsme novinářky, chceme zprostředkovávat autentické informace. Tím spíš, že v souvislosti s teroristickými útoky a uprchlickou vlnou nastal ve společnosti neuvěřitelný zmatek. Máme strašně moc pozitivních ohlasů. Lidé nám říkají, že konečně víc chápou válku v Sýrii, co je Islámský stát i proč z těch oblastí obyvatelé utíkají. Prostě si v době plné fám a dezinformací cení těch zpráv přímo z místa. To dává smysl, ne?

Určitě. Kde jste se tedy pohybovaly?

Na úplném severu Sýrie na hranici s Tureckem. Tahle oblast v roce 2013 vyhlásila autonomii, jmenuje se Rojava a je ovládaná Kurdy, i když asi dvě pětiny ze čtyř a půl milionu obyvatel tvoří Arabové. Dříve tam žilo i hodně křesťanů, tak polovina z nich už před válkou prchla.

Asi jsou první na ráně…

Právě. Rojava má dnes osm set kilometrů dlouhou hranici s Islámským státem a jeho bojovníci útočili hodně právě na křesťanské vesnice. Lidi nezabíjeli, ale brali je jako rukojmí a požadovali za ně velké výkupné. Za jednoho asi 50 000 dolarů. Vědí, že křesťané jsou bohatí i solidární a že zaplatí.

Skutečně platí?

Nic jiného jim nezbývá. Mluvily jsme s manželským párem z Tal Tamiru. "Isisáci" městečko v noci napadli a spolu se 120 dalšími lidmi je odvlekli. Nějak je nemučili, jen je drželi zavřené. Po půlroce jich deset pustili a řekli jim, že teď se musejí snažit sehnat peníze na propuštění dalších.

Musí být hrozné žít v neustálém strachu, že si islamisté příště vyberou vaše město nebo vaši vesnici…

Právě. Projížděly jsme městem Giré Sipi tři měsíce potom, co bylo osvobozeno od ISISu. Na náměstí tam ještě stojí klec, do které byli lidé zavírání na několik dní za malé přestupky, třeba za kouření. Z kruhového objezdu udělali popraviště, kde uřezávali hlavy všem, co se odmítali přizpůsobit jejich pravidlům. Ženský navlékli do nikábů (oděv zakrývající celé tělo včetně obličeje mimo očí, pozn. red.), zavřeli školy, takže holky musejí zůstávat doma a kluci mají na vybranou mezi vojenskou přípravkou a studiem Koránu. V obou případech jim totálně vymývají mozky.

Co vlastně těm lidem nabízejí?

Život. Jen se tomu režimu musíte přizpůsobit. Pak si můžete dál obdělávat to svoje políčko, nebo péct chleba. Oni obyčejné lidi potřebují, protože od nich vybírají daně. To je druhý největší zdroj příjmů Islámského státu. Nejvíc peněz získávají z prodeje ropy, snad dva miliony dolarů denně. Do Turecka ji prodávají jen za třetinu světové ceny a stejně je to pro obě strany skvělý kšeft. ISIS tak může velkoryse platit svoje zahraniční žoldáky. Podle zásluh dostávají od tisíce do čtyř tisíc dolarů měsíčně.

Odkud je rekrutují?

Z celého světa. Lidé z Giré Sipi mluvili o Čečencích, Kazaších, čínských Ujgurech, Afričanech, Evropanech... Do města přitáhli i s manželkami, každý prý měl čtyři. Dokonce snad mezi nimi měly být i nějaké Rakušanky. To ovšem není tak podstatné, jako že z těch svých manželek udělali tajnou policii. Ženu v nikábu nebudete podezírat ze špiclování.

Je Islámský stát schopen v těch dobytých městech udržet nějaký řád, nebo je tam chaos?

Oni nemají slovo "stát" v názvu náhodou. Vždy se snaží vybudovat kompletní samosprávnou strukturu včetně vyvážení odpadků. Někteří lidé to dokázali ocenit. Většina se ale bála a bojí se i po osvobození Giré Sipi. Dřív nebo později se vždy teroristé vracejí, což se mimochodem začátkem března vyplnilo. Boje trvaly až do minulého týdne. I proto Syřané pořád utíkají.

Opravdu si myslí, že Evropa na ně čeká s otevřenou náručí?

No, jsou informovaní. Přes mobily, maily, Facebook, Skype komunikují úplně stejně jako my. Od příbuzných přesně vědí, co je třeba v takovém Německu čeká. Že budou mít zajištěnou střechu nad hlavou, jídlo, 320 euro na měsíc a že děti budou moci chodit do školy. Někdo bere Evropu jako dočasné řešení, jiný jako nový začátek.

Všichni se ale přestěhovat nemůžou…

Taky se spousta lidí vrací. Úplně neuvěřitelné je město Kobaní, kde dřív žilo nějakých 45 000 obyvatel, většinou Kurdů. ISIS ho obsadil v září 2014 a loni v lednu se je zase podařilo vyhnat. Z pěkného udržovaného města zbyly ruiny, ale vrátilo se tam třicet tisíc lidí odhodlaných dát ho celé znova do kupy. Mluvily jsme tam s pánem, který to jako jeden z mála vzdal a chystal se do Evropy. Nikomu jsme o tom nesměly říct. Tam se emigrace bere jako slabost, selhání, zbabělost.

Kobaní bylo vlastně úplně prvním městem, které se po obsazení Islámským státem podařilo dobýt zase zpátky, že?

Ten příběh je opravdu silný. ISIS nejdřív doslova vyhladověl vládní vojenskou základnu Liwa 93 u Ajn Isá a získal spoustu těžké techniky včetně tanků. Teroristi zajali na pět set Asadových vojáků, všem uřezali hlavy a ty pro výstrahu rozvěsili po všech okolních vesnicích. S těmi tanky pak táhli na Kobaní, i tak ale jednu pětinu města Kurdové se zrezivělými kalašnikovy proti čtyřnásobné přesile uhájili. A ještě se "isisákům" vysmívali. Když řvali to svoje Alláhu akbar, odpovídali jim Alláhu snackbar.

To by asi za normálních okolností neprošlo…

Těžko říct. Pro Kurdy je víra samozřejmě důležitá. Většina z nich jsou sunnitští muslimové stejně jako příslušníci Islámského státu. Na druhé straně ale přesně vědí, jak ISIS islám brutálně zneužívá.

A jak se jim tedy podařilo Kobaní znovu dobýt?

Posílily je jednotky Syrské svobodné armády a pešmergové z iráckého Kurdistánu, ale bez leteckého bombardování koalice by to nikdy nemohli dokázat.

To je stejně drsné – vyhrát za cenu totálního zničení vlastního města.

Jo, ale oni o to bombardování doslova prosili. Sami přes tablety posílali na koaliční velitelství souřadnice pozic ISISu. Takhle teď vlastně vypadá obvyklý scénář boje proti Islámskému státu na severu Sýrie – stíhačky vypustí pár raket a Kurdové to na zemi dočistí.

Jak velkou roli hrají v rámci kurdských Lidových obranných jednotek YPG ty ženské oddíly YPJ?

Velkou. Už tvoří čtyřicet procent bojové síly. Ty dívky, občas i ženy ve středních letech, procházejí normálním vojenským výcvikem a fungují v první frontové linii. Není vůbec neobvyklé, že žena velí nějaké operaci a jsou jí podřízeny i mužské milice.

V islámském světě poměrně nečekaná záležitost...

To souvisí s politikou. Jednotky jsou ozbrojeným křídlem kurdské Sjednocené demokratické strany, což jsou v podstatě takoví moderní marxisté, kteří se mimo jiné hlásí i k feminismu. A ta stranická ideologie nahrazuje islám. Když do nich Kurdové vstupují, berou na sebe třeba i závazek celoživotního celibátu. Ženy i muži. Oddávají se vlastně té straně a de facto pro ně není návratu.

Už se v tom začínám ztrácet…

A aby to bylo ještě méně přehledné, tak během války teď mohou Kurdové do těch milic vstoupit jen dočasně. A navíc v těch jednotkách bojují i Arabové, kteří se normálně s Kurdy moc nemusí.

A to tam ještě začaly fungovat křesťanské milice, které také mají vlastní ženské jednotky.

Přesně, v jejich výcvikovém táboře jsme se byly podívat. Cvičí se tam spousta matek od rodin. Doma čtyři děcka a tady pobíhají v zákopech a učí se střílet z kalašnikova.

Zvláště ty ženské jednotky musejí být pro džihádisty z Islámského státu hodně špatnou zprávou. Je pravda, že nosí na krku klíček od ráje a lžíci, aby mohli jíst s Mohamedem u jednoho stolu? A že mají smůlu, když je zabije žena?

Všichni to říkají. Mají vymyté mozky a prý vážně věří, že na ně někde čeká 72 panen, což je snad nejrozšířenější islámský mýtus. Evidentně ale funguje. V Kobaní nám vyprávěli, že při útocích ISISu stačilo, aby ženy vyloudily cosi jako indiánský pokřik a bojovníci zběsile prchali. Oni se jinak vůbec nekryjí, protože skutečně po té smrti touží.

Kdyby nešlo o válku, tak se tomu člověk musí smát.

Hrozné ale je, že Islámský stát využívá v boji malé děti. Většinou ti zkušení a cenní bojovníci mají před sebou třeba dvanáctiletého kluka, který funguje jako živý štít a zároveň po vás zběsile střílí. Překročit tuhle psychologickou hranici, zabít dítě a srovnat se s tím, je prý neuvěřitelně těžké. I díky tomu spousta lidí trpí silným posttraumatickým syndromem. Často už pak ani nejsou schopní bojovat.

Vy jste loni po návratu uspořádaly pro Kobaní sbírku. Proč zrovna tohle město?

Těch důvodů je víc. Je to symbol, něco jako Stalingrad nebo Drážďany téhle války. Byly jsme šokovány, že tam s výjimkou Lékařů bez hranic nikdo nepomáhá. A taky si myslím, že má mnohem větší smysl podporovat ty lidi přímo na místě, než se o ně starat v Evropě. Obyvatelé Kobaní byli opravdu neuvěřitelní – přátelští, vstřícní. Skoro nic jim nezbylo a stejně byli ochotní se o to nic s námi rozdělit. Chtěli jsme se revanšovat.

Jsou vůbec Češi za současné atmosféry proti uprchlíkům svolní přispívat?

Hodně pomohla kniha Islámskému státu na dostřel, kterou jsme s Lenkou Klicperovou po návratu napsaly. Prodalo se přes neuvěřitelných 8000 výtisků a my jsme sto tisíc korun věnovaly na tu sbírku. Dárců nebylo tolik, ale zase posílali velké částky – tři, čtyři tisíce. Nakonec jsme do Kobaní vezly čtyři sta tisíc. U truhláře v Kobaní jsme nechaly vyrobit 300 školních lavic, pro školy jsme nakoupily nějaké počítače a tiskárny, do nemocnice léky a chystáme se pořídit porodnické a operační lůžko. Sbírka pokračuje dál.

Když si člověk přečte "hejty" pod vašimi články, tak je to skoro s podivem. Internet přeje anonymním hrdinům, ale zažila jste nějaké nenávistné reakce na vlastní kůži?

Přímo nenávist ne… Bydlím v Poličce, kde se tak nějak každý s každým zná. A najednou se tam rozšířila fáma, že v bílé dodávce vozím uprchlíky přímo ze Sýrie a ubytovávám je v bývalých lázních na Baldě. Začala se šířit fotomontáž – dav uprchlíků na náměstí v Poličce, někdo si měl snad koupit zbraň, aby je mohl vystřílet. Hotové šílenství. Dokonce i moje normální inteligentní kamarádka mi vyčetla, že teď kvůli těm mým uprchlíkům nemůže chodit do lesa. Pomohlo až starostovo oficiální dementi.

Vždyť se mohli jít ty tři kilometry do těch bývalých lázní podívat, ne?

To by se asi museli zvednout z gauče… Na tom je nejhorší, že lidi jsou tak zblblí a zmanipulovaní, že tomu fakt věřili. Jinak by to byla celkem legrační historka. Ale znám tady v Čechách syrského Kurda, který s manželkou a malou dcerou utekl na začátku války už před čtyřmi lety. V Sýrii si nějak sehnal vízum do Evropy a chtěl se usadit ve Švýcarsku. Jenže tam mu řekli, že to vízum má do České republiky, a poslali ho k nám. Tady dostal azyl a otevřel si malou kebabárnu, dcera nastoupila na základku, naučili se česky. Ze začátku se ho lidi báli, pokřikovali na něj Allahu akbar, pak si zvykli. Byznys se mu rozjel, dokonce snad zaměstnává pět Češek. Nedávno ho ale navštívila partička šesti přespolních vypatlanců, řvali na něj "teroristo" a drsně ho dokopali. Teď se bojí a dceru nepustí samotnou z baráku. Tohle všechno se děje, protože si na uprchlících někteří politici včetně prezidenta honí body za cenu šíření strachu a nenávisti.

Jezdíte hodně po přednáškách, na základky, na střední školy i na univerzity. S jakými reakcemi se setkáváte?

S různými. Na druhém stupni základky jsem sondovala, co si žáci myslí o uprchlících a dva kluci se postavili a bez sebemenšího zaváhání řekli: "Střílet, hned na hranicích. Všechny – ženy, muže, děti. Do jednoho!" Pak se ukázalo, že to slyší doma. Jen mě překvapila ta otevřenost. Na jednom katolickém gymnáziu zase patnáct rodičů zakázalo svým dětem účast. Prý mají dost informací a nepotřebují, aby jim někdo dával další.

Čekala byste na křesťanské škole větší toleranci?

Jen to potvrzuje, že jakékoliv náboženství včetně v jádru mírumilovného křesťanství může mít hodně podob. Historie nám to ostatně už mnohokrát ukázala.

Nějaké lepší zprávy o stavu české společnosti?

Na některých středních školách udělali studenti jarmark a výtěžek z prodeje pak věnovali na naši sbírku SOS Kobaní. V Pardubicích dorazilo na přednášku pět chlápků z iniciativy Islám v Česku nechceme. Organizátoři se báli, že budou dělat problémy, ale pánové za mnou na konci přišli a děkovali, že jim to spoustu věcí objasnilo a že pošlou na Kobaní nějaké peníze.

------

Markéta Kutilová pochází z Poličky, má čtyřletou dceru. Kariéru novinářky začala s prvním rokem nového tisíciletí v Lidových novinách, pak se dala do služeb společnosti Člověk v tísni. Postupně pracovala v Íránu, na Srí Lance, na Haiti a v Kongu. Se stejně naladěnými kolegyněmi působí v neziskové organizaci Femisféra, věnují se hlavně tématům spojeným se ženami. Loni v létě se společně s fotografkou Lenkou Klicperovou vydala na kurdská území v Sýrii. Z cesty vznikla úspěšná knížka Islámskému státu na dostřel a sbírka na pomoc městu Kobaní (www.soskobani.cz). Nyní byly v Sýrii podruhé, osobně doručily vybavení pro školy a nemocnici. Zážitky se chystají shrnout v další knize.