Tisíce dětí se během koronakrize nevzdělávají a řada škol to vůbec neřeší

Podle dubnového šetření České školní inspekce je v Česku tisícovka škol, kde není do online distančního vzdělávání zapojena třetina žáků. Ve zhruba sto školách s učiteli nekomunikuje více než polovina žáků. S každým dalším týdnem „domácí školy“ tak nutně vzniká propast mezi těmi, kteří ve vzdělávání pokračují, a těmi, kdo jsou od poloviny března ponecháni napospas.

„Mám klientku, která má čtyři děti, z toho tři školáky v první, třetí a čtvrté třídě. Má jen špatně fungující telefon bez kreditu, takže neměla, jak se spojit se školou. Přišlo mi neuvěřitelné, když jsem kolem Velikonoc, to znamená po pěti týdnech karantény, zjistila, že se jí neozval ani jeden z učitelů dětí. Kdyby škola běžela a dítě do ní pět týdnů nepřišlo, přece by to škola nějak musela řešit,“ říká Vlasta Spilková, vedoucí pražské pobočky organizace HomeStart, která pomáhá sociálně znevýhodněným rodinám.

Nejohroženější jsou děti zasažené chudobou nebo sociálním vyloučením, děti rodičů-samoživitelů, děti v dětských domovech, ale nejen ty. Bez připojení zůstaly i ty, které dříve mohly využívat počítačovou techniku v knihovnách či nízkoprahových klubech, které jsou nyní nepřístupné. Problém se tak týká i dětí, které si dříve uměly poradit a přístup k počítači zajistit, i když ho neměly doma.

Mnoho evropských zemí zainvestovalo do techniky pro sociálně slabé

Do vyrovnání podmínek mezi žáky nejvíce investuje Německo, které vyčlenilo 500 milionů eur na vybavení škol vším, co potřebují k realizaci distanční výuky. Další prostředky přidávají jednotlivé spolkové země. Krom toho získají potřebné rodiny jednorázovou dotaci 150 eur na zakoupení počítače nebo tabletu. Němečtí ministři školství totiž počítají s tím, že výuka v příštím školním roce ještě nemusí běžet ve standardním rámci, a že se bude v určité míře realizovat on-line.

Itálie vyčlenila na podobné účely 80 milionů eur – 10 milionů poslala školám pro zlepšení jejich techniky, připojení k internetu či přístupnosti pro žáky s postiženími a dalších 70 milionů přerozdělila mezi žáky na dostatečnou techniku pro dálkové učení. Litva nakoupila 15 tisíc tabletů a 20 tisíc notebooků a rozdala je za pomoci škol žákům z chudších rodin. Do technického vybavení, které umožňuje dětem ze sociálně slabších rodin učit se online, koordinovaně investovalo také Nizozemsko, Lucembursko nebo Rumunsko.

„V rodinách nemají počítače, internet, rodiče mají často telefon bez kreditu. Nemají mail a neumí si ho založit. I kdyby jim ho někdo založil, nebudou umět najít ve školním systému úkoly. V přísunu informací v době vzdělávání na dálku jsou odkázáni na aktivity ze strany školy. Jenže mnohé školy žádnou aktivitu nevyvíjejí,“ popisuje situaci Vlasta Spilková.

To je podle odborníků v rozporu se školským zákonem i s ústavou. „První zásadou školského zákona je, že stát má poskytovat rovný přístup ke vzdělávání bez diskriminace na základě sociálního původu či majetku,“ upozornil analytik společnosti EDUin Štěpán Kment.

Více informací k tématu:

Chce se s dětmi učit, ale neví jak

Práci škol tak často suplují neziskové organizace. Vlasta Spilková například začala místo maminky tří školáků i místo dalších klientů komunikovat se školami. „Jsem v kontaktu s učiteli, chodí mi emaily, které posílají rodičům, já je vytisknu a nosím do rodin. Když jsem se ptala učitelů, jestli by si rodiče nemohli chodit pro úkoly přímo do školy, namítali, že sami ve škole nejsou. Nevidím příliš ochoty ani v případech, kdy učitelka bydlí tři minuty od školy a rodina asi sedm.“ Zaznamenala dokonce případ, kdy učitel odmítl učivo doručovat a rodičům vzkázal, aby začali žáka připravovat na opakování ročníku.

Třešničkou na dortu je fakt, že i ve chvíli, kdy už učitelé situaci rodin znají, stále posílají úkoly typu: najděte si na internetu. „Jedna rodina se na nás obrátila s tím, jak mají vyřešit zadání ‚zformátujte text‘ pravítkem a perem na papír,“ říká Vlasta Spilková. Podle ní je problém v tom, že si učitelé neumí představit reálnou situaci mnoha rodin. „Bydlí v ubytovnách nebo azylových domech, neustále se stěhují a s sebou si vezmou třeba jen tři igelitky věcí. Když běžné rodině přijdou emailem úkoly k vytištění, ale nemá tiskárnu, může pořád úkoly přepsat, zadání překreslit. Ale do těchto rodin já teď nosím papír, bločky, aby měly děti aspoň na co psát nebo kreslit. Pochopitelně si neporadí ani s úkoly typu: zasaďte kytičku. Nemají květináč.“

Nejedná se přitom o rodiče, kterým by na vzdělávání jejich dětí nezáleželo. „Jedna maminka mi třeba říkala, že by se s dětmi chtěla učit, ale neví jak. Dává dětem příklady, ale ty se jí smějí, že jsou příklady pořád stejné.“ Krom školy přitom tyto rodiny často řeší i palčivější problémy: například zmiňovaní tři školáci mají za běžného stavu obědy ve škole zdarma. Teď dává rodič-samoživitel těžko dohromady peníze na jídlo a na ošacení – změnila se sezona a děti nemají co na sebe.

Česko jako chudý příbuzný

Z dotazníku, který jednotlivým zemím zaslala Evropská rada, vyplývají další řešení, kterými evropské země učení na dálku podporují. Vídeňská radnice například nabízí bezplatné doučování starším žákům v němčině, matematice a angličtině. Pomáhají také telefonní operátoři, kteří v Maďarsku nebo Rakousku neúčtují mobilní data použitá ve vzdělávacích aplikacích. Rumunské ministerstvo školství ve spolupráci s neziskovým sektorem zřídilo linku psychologického poradenství nejen pro děti, ale rovněž pro jejich učitele a rodiče.

Česko vypadá ve světle evropských investic do techniky a podpory žáků jako chudý příbuzný. Vybavit děti počítači nebo tablety se u nás snaží v celostátním měřítku jen soukromá společnost Mironet. Sbírku hardwaru pro sociálně potřebné nebo pro bídně vybavené dětské domovy organizuje také iniciativa Česko.Digital. Počítače a tiskárny pro romské děti sbírá organizace Romea. Další variantou, jak na vybavení dosáhnout, jsou mimořádné dávky, o které mohou rodiče požádat na Úřadu práce, jedná se však o administrativně poměrně náročný proces.

Školy nejsou zvyklé komunikovat s rodinami

Podobné informace z rodin má i Lucie Plešková z Nadace OSF, která se podílela na shánění techniky pro ty, kterým chyběla. „Nechci školám křivdit, řada z nich to zkouší různými způsoby, někde třeba vymysleli, že otevřou počítačovou učebnu, kam budou moct děti v rouškách chodit vypracovávat úkoly. Ale bohužel jsou také školy, které to vůbec neřeší,“ říká Lucie Plešková. A dodává, že vybavit rodinu technikou nestačí. „Ti, kdo počítač doma nemají, s ním obvykle také neumí zacházet. Rodiče ani děti často nemají digitální kompetence a bylo by potřeba někoho, kdo poradí, jak se přihlásit do systému, kde najít úkoly. Ale na to školy nemají kapacitu a nejsou na to zvyklé.“

Zbytek článku si přečtěte zde

*Úvodní foto: Iva Zímová