"To se těžko chápe, dokud to člověk nezažije, jakou moc má zajištění stabilnějšího bydlení."

Přibliž mi na úvod, čemu se v práci věnuješ.

Mám úvazek trochu rozdrobený. Pracuji na Rokycansku jako kariérní poradce, terénní pracovník zejména pro lidi na vstupních bytech a zároveň koordinátor terénních služeb.

Co obnáší práce s lidmi na vstupních bytech?

Vstupní byt je příležitost, jak mohou lidé stabilizovat svou životní situaci. Mají na rok jisté bydlení, což poskytuje čas, během kterého se dá s lidmi v klidu pracovat, aniž by je svíral stres ze ztráty bydlení. Na začátku uzavíráme dohodu o spolupráci, v rámci které si vytváříme cíle, ke nimž chceme dojít. S někým jde o mapování finanční situace, jinde jde třeba o stabilizaci rodinného zázemí. Ve vstupních bytech je standardně smlouva na rok, ale za určitých okolností je možné smlouvu ještě o rok prodloužit. Buď proto, že po vzájemné dohodě s městem dojdeme k tomu, že je to vhodné, nebo že zkrátka není žádný volný byt.

Tedy pokud to dobře chápu, tak v návaznosti na vstupní byt by měl časem dotyčný člověk získat byt městský.

Ano, celý projekt je nastaven jako prostupné bydlení, takže pokud vše probíhá v pořádku, člověk získá běžný městský byt. Projekt běží cca od roku 2015 a Tíseň byla jednou z prvních doprovázejících organizací, která se na projektu podílí od začátku.

A povedlo se za tu dobu získat pro nějaké lidi, se kterými jsme spolupracovali, vstupní byt, případně již byt městský?

Do vstupních bytů se za tu dobu podařilo umístit přibližně 20 lidí. A většina jich v tomto systému uspěla, takže získala i městský byt. Ale samozřejmě jsou i tací, kteří selhali. Úspěšnost se ale pohybuje kolem osmdesáti devadesáti procent. V současné době spolupracujeme celkem se sedmi lidmi a rodinami na vstupních bytech. Navíc pokud u toho člověka nějaký problém přetrvává i po získání městského bytu, tak s ním spolupracujeme i dál. Ale pokud se jeho problém týkal jen bydlení, tak s ním po nastěhování do městského bytu zůstáváme třeba 1-2 měsíce a pak spolupráci ukončujeme, není k ní důvod.

Můžeš popsat nějakou spolupráci, která se týkala vstupních bytů?

Třeba zrovna teď mám ve spolupráci rodinu, která se dostala na vstupní byt. Před dvěma lety k nám přišel pán, kterému prodávali dům, ve kterém byl s partnerkou a 4 dětmi v nájmu. Najednou neměl s rodinou kam jít. Zkoušeli jsme hledat bydlení, tehdy se na vstupní byt nedostali. Šli proto na holobyt, kde bydleli asi rok a půl. Cca před půl rokem se konečně dostali na vstupní byt. Hned druhý den, co se tam nastěhovali, nastoupil pán do práce, děti začaly chodit do našeho školního klubu a mladší dítě do předškolního klubu. Jen díky tomu, že se jejich situace s bydlením stabilizovala, všechno se začalo lepšit. To se těžko chápe, dokud to člověk nezažije. Nebo kolegyni jedna paní, která získala vstupní byt, říkala, že poprvé v životě v 50 letech má normální koupelnu. To jsou věci, které lze těžko popsat.

Je jim 15 a rodina si na ně bere půjčky

Přesuneme se k Tvému koordinátorskému úvazku. Čemu se jako koordinátorka věnuješ?

Mám na starosti tým terénních pracovníků tady v Rokycanech. Nově pak i v Klatovech a Domažlicích, kde tedy v současné době hledáme poměrně urgentně terénního pracovníka a dluhového poradce. Jde o celkový support lidí v terénu, ať už formou individuálních konzultací nebo společných porad, které probíhají přibližně jednou měsíčně. Na těchto poradách se nicméně potkávají všichni pracovníci z dané lokality, nejenom terénní pracovníci, ale i z ostatních služeb.

Jak vypadá Tvá práce v rámci kariérního poradenství?

Kariérní poradenství je určeno dětem od 14 let, tedy od deváté nebo osmé třídy. Jsou děti, které vychází z osmé třídy a to je pak hodně diskriminuje. U některých ale spolupracujeme už od té osmé třídy a dáváme si více času na výběr školy. Spolupráce pak mnohdy trvá několik let, ideálně do konce středního stupně vzdělávání. V současné době mám ve spolupráci 10 dětí. Můžu je pomyslně rozdělit na takové dvě skupiny. První skupina jsou děti mladší, se kterými především vybíráme vhodnou střední školu. Jsou v deváté třídě a společně řešíme, co si představují, co by je bavilo a jaké jsou možnosti jednak školy a jednak konkrétního oboru. Bereme v potaz i rodiče, jaké mají oni představy a také finanční možnosti svého potomka podporovat. Nemá smysl se pouštět do nějakých větších projektů, když by to rodina neutáhla.

A druhá skupina dětí?

To jsou děti o rok starší, které začaly chodit na střední školu, jsou v prvním ročníku. S nimi teď řešíme především retrostipendia, podáváme přihlášky.

Co jsou retrostipendia?

To je takový podpůrný motivační program pro děti na středních školách, kdy je finančně podporujeme v jejich studiu díky Nadaci Albatros, pokud splní určité podmínky týkající se docházky a prospěchu. Jsou tam jasně definovaná pravidla, za kterých je jim stipendium přiznáno.

Na jakých oborech ty děti momentálně studují?

Tak holky jsou na učebním oboru kuchař – číšník tady v Rokycanech. Jedna z nich tedy během prvního pololetí přešla do maturitního oboru gastronomie. Jeden kluk nastoupil na ekonomku v Plzni, jeden se učí na lesního mechanizátora v Rokycanech, další na kuchaře a ten poslední studuje IT obor v Rokycanech.

Jak došlo k tomu, že jedna z těch slečen přestoupila z učebního oboru na maturitní?

Ona chtěla na maturitní obor už loni. Měla ho vybraný. Pak jsme se asi měsíc neviděly a najednou jsem zjistila, že nastoupila na učební obor. Přitom měla na základní škole dobré známky. Bavily jsme se o tom, jestli to rozhodnutí nechce ještě přehodnotit, protože má potenciál. Nakonec po rozhovoru s paní učitelkou došla k tomu, že opravdu obor změní.

Popiš mi, co děláš s dětmi v rámci výběru vhodné střední školy.

Jsem hlavně překvapená, že docela dost dětí už ví, kam chtějí jít, mají nějakou svou představu. Nabízíme například školám zdarma workshop Kdo jsem a čím budu, v rámci kterého se zaměřujeme na orientační test profesních dovedností . Z toho se poměrně hodně dozvíme. Jak my tak i studenti.

Nabízíš školám ještě nějaké workshopy?

Z dalších pak nabízíme workshop zaměřený na dluhovou problematiku, mediální gramotnost nebo C´est la vie, což je workshop, který se formou hry dotýká různých oblastí od vzdělávání, práce, až po téma hazardu. Všechny workshopy jsou určeny základním školám na Rokycansku a v Plzni, kde působíme s kariérním poradenstvím. Asi největší zájem je právě o dluhovou problematiku a workshop Kdo jsem a čím budu.

Co ještě v rámci kariérního poradenství děláš?

Nabízím ještě individuální a skupinová setkání, doučování nebo přípravy na reparáty. Jednu část, ale tvoří také mentoring, kde se bavíme o tom, co je baví, jestli je něco trápí nebo netrápí, jak by se jejich situace dala vyřešit nebo jak ji jde alespoň ulehčit. Je fajn, když děti chodí do školy, ale za tím je i celá řada dalších věcí, které s tím souvisí. Třeba že si často nemají kde psát úkoly, protože zkrátka bydlí v naprosto nevyhovujících podmínkách. Nebo že se v 15 letech stávají bílými koňmi, když si na ně rodina bere půjčky, protože jsou jediní, kdo je ještě v rodině nemá. Případně na ně rodina tlačí, aby šly do práce. To všechno je potřeba zohledňovat a přemýšlet o tom.

Jak vypadají ty skupinové aktivity?

Máme takový dámský klub, kam se snažíme zvát si zajímavé hosty a podívat se na zajímavá místa. Třeba jsme měli workshop s místní kadeřnicí. Klientky byly seznámeny s riziky podnikání. Mají pak lepší představu, jaké to je mít vlastní podnik. Jaké to přináší výhody, ale i rizika. V tomto duchu bych chtěla mít i další setkávání. S drobnými podnikateli nebo živnostníky, kteří podnikají v lokalitě. Je to příklad dobré praxe, který se děje v jejich rodném městě. 

Nebo k nám přišly holky ze Spolku Ulice, se kterými jsme si povídaly o reálné terénní práci. Díky Jednomu světu máme zase kontakt na youtuberku Janu Zbořilovou, která přijela do Plzně a s holkama se bavila o vztazích, bezpečném sexu apod. No a abychom neřešily jen školu a budoucí zaměstnání, tak občas vyrážíme i na volnočasové aktivity. Třeba loni jsme byly v zimě s holkami v Krkonoších učit se lyžovat a letos v létě jsme byly na Berounce. Ty děti jsou najednou mimo svoje prostředí, mimo svoji partu, objevují se nová témata hovorů, poznáváme se z úplně jiných úhlů, zažíváme nové situace. Je fajn, když ví, že svět nekončí za Rokycanama.

Prostě stačí, aby s nimi někdo šel ven

Pracuješ jen s dětmi nebo i s jejich rodiči?

Pracuju i s jejich rodiči, v poslední době je ta spolupráce dokonce i intenzivnější než dříve. Je potřeba s nimi spolupracovat třeba při výběru školy. Nemůžu si tady s dítětem vybájit, že půjde studovat do Prahy, když to maminka nikdy nedovolí. Díky tomu, že rodiče můžeme navázat na jiné naše služby, dluhové poradce například, můžeme ovlivnit jejich situaci, zlepšit ji a dítě třeba bude mít možnost studovat.

Spolupracuješ i s dobrovolníky?

Dobrovolnice nás doprovázejí třeba na volnočasové aktivity, ale jinak je tady dobrovolníků pro kariérní poradenství nedostatek. Pracuju s dětmi ve věku 14 – 15 let, což je celkem obtížný věk a málokdo si na to troufne. Líbilo by se mi, kdyby se našli dobrovolníci, kteří by se podíleli na volnočasových aktivitách, na doučování nebo mentoringu. Mohli by i pomoct s náplní klubu, být třeba podporou při workshopu nebo s dětmi promluvit o svém zaměstnání, to by se mi líbilo a hodilo. Rozhodně teď nemám děti na propadnutí, ale přes léto se vždycky objeví někdo, s kým je potřeba se na reparát připravit. Ale třeba doučování v jazycích je potřeba skoro u kohokoliv. Kdyby byli dobrovolníci, uvolnila by se mi kapacita a tu službu by to mohlo posunout jinam. Prostě někdy stačí, aby se někdo sebral a šel s nimi ven, strávil s nimi čas.

Co jsi vystudovala a jak ses dostala do Tísně?

Kulturní a sociální antropologii. Původně jsem chtěla dělat rozvojová studia, ale nakonec to dopadlo antropologií. Už na gymplu jsem věděla, že mě zajímá humanitární a rozvojová intervence a právě tímhle pro mě byla Tíseň typická. Byla to souhra náhod, že jsem se sem dostala. Chtěla jsem po škole nastoupit právě do rozvojové sekce Tísně, o programech sociální integrace jsem vůbec nevěděla, ale nakonec jsem narazila na inzerát na terénního pracovníka do Plzně a skončila jako terénní pracovnice v Rokycanech. Státnice jsem udělala v červnu 2016, přes léto jsem dobrovolničila, pak jsem začala hledat práci a obcházet výběrová řízení. V Tísni jsem od listopadu 2016. První dny v práci probíhal teambuilding, kde jsem byla služebně úplně nejmladší, a najednou jsem tady naopak jedna ze služebně nejstarších. Utíká to.

Kam jsi před nástupem do práce odjela dobrovolničit?

Odjela jsem na tři týdny na Ukrajinu s organizací ADRA, která tam měla programy pro děti ze sociálně vyloučené lokality. Jednalo se o děti od 5 do přibližně 13 let. Připravovali jsme tam program pro děti na dva příměstské tábory. Bojovky, hry, soutěže. Bylo to zajímavé. Naráželi jsme na jazykovou bariéru, částečně jsme stavěli na podobě slovanských jazyků, některé děti uměly pár slov anglicky.

Ještě někde ses pak věnovala dobrovolnictví?

Ještě jsem byla dobrovolníkem ve SPOLEČNOSTI TADY A TEĎ, kde jsem se věnovala doučování a mentoringu. Vlastně to bylo velmi podobné tomu, čemu se věnuji na část úvazku nyní. Ale jinak nikde zvlášť organizovaná nejsem, jen se zapojuji do festivalu Jeden svět, který naše pobočka organizuje v Plzni.

Bydlíš přímo v Rokycanech?

Bydlím v Plzni, kam jsem se přestěhovala kvůli studiu z Vroutku u Podbořan. A jsem ráda, že na Rokycansko jen dojíždím za prací a nebydlím tam. Do práce je fajn dojíždět. Na jednom plakátu Jednoho světa bylo kdysi napsáno, že i hrdinové si musí odpočinout :-)