Tomáš Kocián ve Vinohradské 12: Život v Sýrii je začarovaný kruh chudoby a úplného zoufalství, ze kterého nejde vyskočit ven

Tomáš Kocián ve Vinohradské 12: Život v Sýrii je začarovaný kruh chudoby a úplného zoufalství, ze kterého nejde vyskočit ven

17. 3. 2021

Představte si místo, kde je několik tisíc stanů, kde není moc velké soukromí a žádná práce. Manžel možná čas od času dostane nějakou nádeničinu, ale jinak žijete v naprosté nejistotě. Vaše děti běhají bosé po táboře a nudí se, ve většině případů pro ně není žádná možnost školní ani mimoškolní náplně. Jste závislí na tom, co dostanete od humanitárních organizací. Těmito slovy popsal život lidí v táborech v Sýrii regionální ředitel pro oblast Blízké Východu Člověka v tísni Tomáš Kocián ve zpravodajském podcastu Českého rozhlasu Vinohradská 12. 

Regionální ředitel pro oblast Blízkého Východu Tomáš Kocián mluvil v podcastu Vinohradská 12 s Lenkou Kabrhelovou o deset let trvajícím válečném konfliktu v Sýrii, který už si vyžádal několik stovek tisíc lidských životů. Spouštěčem konfliktu přitom byly dle Kociánových slov poměrně pokojné demonstrace, jejichž cílem byla výzva vlády k reformám.

Brutální potlačení demonstrací

„Demonstrace před deseti lety nebyly nijak brutální ani s cílem svrhnout režim. V zásadě pouze vyzývaly k reformám a ke zlepšení v nějakém duchu arabského jara. Co bylo jiné a proč to v Sýrii gradovalo byl fakt, že vládnoucí složky z mého pohledu neadekvátně zasáhly. Zasáhly velkou silou a brutalitou společnost, která byla rozkolísaná už řadou různých nespravedlností a nebyla to úplně společnost harmonická. A toto byl takový hřebíček do rakve,“ upřesnil Tomáš Kocián počátky deset let trvající války v Sýrii v rozhovoru. Dodal, že Syřané, se kterými o začátcích války rozmlouval, se rozhodli vydat režimu na odpor až když uviděli, že se střílí do syrských studentů a do místních lidí. Tehdy se začali mnozí, do té doby loajální členové armády odvracet a postupně zformovali jistou opoziční armádu, takzvanou Free Syrian Army.

Téměř sedm milionů vnitřně vysídlených osob

Válka v Sýrii způsobila, že více než polovina obyvatel země musela opustit své domovy. „Část jich žije v zahraničí, a to ne v Evropě, ale primárně v Turecku a v Libanonu, malinko v Iráku a v Jordánsku. Část jich v roce 2015 a 2016 odešla do Evropy. Největší část jich zůstala v Sýrii samotné, ale žijí na jiných územích, než na kterých žili před válkou. To jsou takzvaní vnitřní uprchlíci a těch je odhadováno něco pod sedm milionů, 6,7 milionů myslím. Celkový počet migrantů, uprchlíků, kteří překročili hranice Sýrie, je asi 6 milionů,“ uvedl regionální ředitel Člověka v tísni.

Těm úspěšnějším se podařilo někde usadit a obsadit třeba nějaký dům, který zůstal po vyhnaných Kurdech, Arabech, prostě po vyhnaných lidech, takových je na severu Sýrie bohužel mnoho. Ti méně šťastní, ti zůstávají v kempech, v uprchlických táborech.

Podle Tomáše Kociána se lidé, kteří odešli do zahraničí, řadili mezi elitní vrstvy syrské společnosti. Větší část lidí ale zůstala v Sýrii, cestu přes hranice si totiž mnozí nemohli z různých důvodů dovolit. „Těm úspěšnějším se podařilo někde usadit a obsadit třeba nějaký dům, který zůstal po vyhnaných Kurdech, Arabech, prostě po vyhnaných lidech, takových je na severu Sýrie bohužel mnoho. Ti méně šťastní, ti zůstávají v kempech, v uprchlických táborech, kterých je především na severu Sýrie obrovské množství, a velká část lidí žije tam. A to nejsou úplně podmínky, ve kterých by člověk chtěl dlouhodobě zůstávat,“ popsal Kocián.

Život lidí v táborech závisí na pomoci humanitárních organizací

„Představte si místo, kde je dvě stě tři sta až několik tisíc stanů, nemáte moc velké soukromí, můžete mít konflikty se sousedy. Nemáte práci, respektive váš manžel občas dostane někde nějakou nádeničinu, žijete v naprosté nejistotě, nedokážete si představit, co bude za pět let, vaše děti běhají bosé po táboře, nemají do čeho rýpnout, nudí se, školy v takových táborech neexistují, respektive v řadě z nich neexistují. Není tam žádná možnost školní ani mimoškolní náplně. Jste závislí na tom, co dostanete od humanitárních organizací. To jest jednou za měsíc přijede nějaká organizace, rozdá vám krabici s jídlem nebo vám dá potravinové lístky. Vy s tím musíte nějakým způsobem vyžít. K doktorovi je to 15 nebo 20 km do nejbližšího města. Na tu cestu většinou nemáte. Je to začarovaný kruh chudoby, úplného zoufalství, a nemožnosti vyskočit z toho pryč,“ popsal život v syrských uprchlických táborech regionální ředitel pro Blízký Východ.

Celý podcast Vinohradská 12 s Tomášem Kociánem naleznete na stránkách Českého rozhlasu. 


Autor: Dagmar Růžičková