Reportáž týdeníku Respekt: Jen co půjdem někam jinam

Reportáž týdeníku Respekt: Jen co půjdem někam jinam

11. 1. 2021

Týdeník Respekt: Chudé děti v době korony řeší vážné potíže a těší se na to, co přijde.

Život se mění. Korona a doba omezení, zavírání podniků, dávají mnoha lidem znát, že bude těžké udržet jejich životy v podobě, na niž byli zvyklí. A mezi tím vším, v různých koutech země, žijí rodiny, jejichž situace byla zlá už před příchodem pandemie a omezení ji ještě zhorší. Jim i jejich dětem, kterým zavření škol často zároveň zavírá šanci vymanit se z bídné situace. Pomoc v podobě počítačů na domácí výuku totiž v řadě případů nestačí – a mnohde i chybí.

Pozornost veřejnosti strhl příběh chlapce Olivera ze severu Čech, kterého organizace Člověk v tísni (ČvT) začala doučovat, aby zvládl učivo na dálku, a sbírka pomohla devítiletému chlapci s devíti dioptriemi získat první brýle. Jeho matce dnes lidé z ČvT pomáhají vyznat se v paralyzujícím dluhu za energie, ve kterém uvízla po odchodu muže, a když se chce Oliver se sourozenci v bytě s odpojenou elektřinou zahřát, chodí do lesa sbírat dřevo na otop.

Co vypadá jako srdceryvný příběh z jiného světa, je ve skutečnosti pro stovky rodin v Česku běžný život. Situaci zdejších chudých lidí nasvítila pandemie koronaviru ostrým světlem, po celé zemi se rozběhly sbírky na zoufalé rodiče-samoživitele, kteří přišli o možnost brigádnického výdělku, neziskové organizace nabízejí doučování, co jim síly stačí, a tyto posílené dotyky zájmu dávají lidem v nouzi naději, že když ne oni, jejich děti snad dokážou uspět. „Dostala jsem teď v koroně hodně pomoci a jsem vděčná,“ říká Lucie K., matka osmileté Nikoly, v kuchyni bytu v Liberci, kde spolu ty dvě žijí, „a doufám, že dcera jednou bude žít líp než já.“

Už to nedohnala

Pro to, aby dcera neměla tu nejhorší možnou verzi dětství, jaká se nabízela, už Lucie K. udělala to nejdůležitější před lety. Za pár týdnů to bude šest let, co si nevpravila do žíly žádnou drogu. Dívčina matka přiznává, že po sedmnácti letech závislosti – začala s drogami, když jí bylo sedmnáct let, skončila ve 34 letech – nebylo lehké to rozhodnutí o neomámené matce pro Nikolu naplnit. Teď už o tom u kuchyňského stolu v dvoupokojovém bytě v libereckém činžáku mluví s patřičnou hrdostí: šest let je pro osvědčení pevnosti dost dlouhá doba, aby mohla říct, že to dokázala.

„Nechtěla jsem dceru trápit, tak jsem to doporučení školy vzala vážně a Nikola opakuje. Bylo mi líto, jak to těžce nesla, měla pocit, že je horší než děti kolem ní, ale když teď na podzim zase zavřeli školy, potvrdilo se mi, že to je takhle dobře. Jak by to všechno doháněla – to, co neumí z první, a to, co by měla nově v druhé třídě?“

O drogách a závislosti mluví otevřeně i před osmiletou Nikolou, která tu poskakuje kolem stolu, ukazuje návštěvě hrdě hračky a taky žákovskou knížku, kde tento týden přibylo šest nových jedniček a jedna dvojka. Na stole leží pracovní listy, na nichž prvňačka Nikola znaménkem doplňovala, zda je vytištěné číslo nižší, či vyšší než to vedlejší. Zvládla to, ale obě se smějí, jak jim to nešlo – poradila jim až pracovnice ČvT, která sem chodí Nikolu jednou týdně doučovat.

„Ty značky menší-větší neznám, nevěděla jsem, co s tím,“ přiznává matka Nikoly, „se mnou se nikdy nikdo neučil, žila jsem jen s otcem a všechno bylo na mně. Třeba vloni se ukázalo, když začala Nikolka chodit do školy, že ani nevím, jak se to dělá – učit se s dítětem.“ Lucie K. sama na základní škole dělala reparáty, jednou propadla. Po osmé třídě se chvíli učila na zahradnici, ale nebavilo ji to, jak říká, a taky začala s pervitinem, takže zůstala se základním vzděláním. Dcera Nikola je v první třídě taky už podruhé – vloni na konci roku jim třídní učitelka doporučila, aby si Nikola, která ke konci roku jen horko těžko četla, první třídu zopakovala.

Potíže s učením začaly už na začátku loňského roku, protože – jak matka dívky přiznává – jí zkrátka neuměla s úkoly pomoct. Když nevěděla, co s úkolem dělat, na dceru občas křikla nebo jí vlepila pohlavek, že to přece má vědět, když chodí do školy. „Nikola to řekla učitelce, že jsem na ni u učení taková, a paní učitelka si se mnou promluvila – že někdo se zkrátka s dětmi učit neumí, tak ať to nedělám a nechám to na ní. A sama si vzala Nikolku do parády s úkoly a doučováním a všechno se do pololetí hezky dařilo,“ říká paní Lucie. Ale pak odjela Nikola v únoru do lázní s nemocným srdcem, a než se zameškané učení dohonilo, vláda snažící se omezit šíření koronaviru zavřela školy.

„A to už bylo moc věcí naráz. V té koroně jsme to už nedohnaly,“ říká matka dívky. „Nechtěla jsem dceru trápit, tak jsem to doporučení školy vzala vážně a Nikola opakuje. Bylo mi líto, jak to těžce nesla, měla pocit, že je horší než děti kolem ní, ale když teď na podzim zase zavřeli školy, potvrdilo se mi, že to je takhle dobře. Jak by to všechno doháněla – to, co neumí z první, a to, co by měla nově v druhé třídě?“ říká matka. Teď už Nikola zase chodí do školy, první stupně jsou pár týdnů otevřeny, ale doučování si ponechává dál.

Odvykací pobyt absolvovala Lucie i s dcerou v Karlově u Písku, pak nějaký čas obě žily v azylovém domě v Praze a vloni se zase vrátily sem do Liberce, Nikolčina rodiště, odkud její máma s dvouapůlletou dcerou a zády modrými od dalšího bití utíkala před šesti lety od muže, také uživatele drog. Rovnou na odvykací kúru. O tom se v liberecké kuchyni mluví volně a nahlas, hlas matka ztiší, jen když líčí detaily svého dětství: že ji matka opustila, když jí byly tři, dalším dvěma ženám v otcově domácnosti že se postupně učila říkat „mami“, ale z té třetí, poslední, už se „mami“ stát nemohla – nová žena o Lucii nestála, a tak otec své čtrnáctileté dceři sbalil věci a odvezl ji k babičce. Tam se Lucie rozhodla, že vyhledá svou ztracenou matku – povedlo se a žila s ní. Matka ji pak s sebou začala brávat i do své práce na silnici E55 a tam ji dohazovala německým kunčaftům. Ruku v ruce s nejstarším řemeslem přišly drogy.

Už dávno si paní Lucie uvědomuje, jak spolu všechno souvisí, jak to, co si člověk nese z dětství, ovlivňuje jeho další život. Že kdyby mohla dělat věci znovu, nevzdala by se tak snadno svého snu vyučit se kuchařkou a nikdy, nikdy by nešla hledat svou matku. „Jsem strašně ráda, že já jsem to dokázala, že jsem čistá a Nikolka nezažívá nic zlého, tak se snad něčím dobrým vyučí,“ říká matka.

„Musel bych mít 150 notebooků, což nemám, abych je dětem dal. A muselo by tady být veřejné internetové připojení, což není. A taky by muselo být jasné, a to taky není, že v chudých rodinách nepřiměje situace rodiče odnést ten notebook do zastavárny,“ vysvětluje systém distanční výuky ve své škole ředitel ZŠ Předlice v Ústí nad Labem Martin Košnar.

Ona sama po odvykací léčbě pracovala jako pokladní v supermarketu a teď v létě dokončila kurz pro pečovatelky – práci v Liberci, jak říká, ale už přes rok nesehnala. Všude prý chtějí pracovníka na směny nebo i práci o víkendech. „Jenže my nikoho nemáme, dceru nemá kdo hlídat. Když jsem šla na operaci s rukou, musela Nikolka na týden do Klokánku,“ říká Lucie. „A možná mě neberou i proto, že na mně poznají ty dávné drogy. Uvidí moje zuby – na to nemám, abych si nechala udělat nové – a nevezmou mě.“ Z mládí za sebou taky vleče dluh – to když si vzala úvěry na hezčí kulisy svého života, na televizi nebo nábytek, které u exekutora k dnešku nabobtnaly do několika set tisíc. A dohánějí ji i jiné ozvuky předchozích časů: když nevěděla, kudy kam – z dávek vyžít celý měsíc neumí –, přijala nabídku devadesátiletého muže, kterému chodí dělat důvěrnou společnost, a ty tři čtyři tisíce příspěvku za měsíc jí prý hodně pomáhají. „Vůbec se mi to nelíbí, ale zvládnu to,“ říká šeptem. „Představte si, vzal nás v létě s Nikolkou na týden k rybníku, zaplatil pobyt i jídlo. A chce nás vzít na dovolenou do Rakouska.“

„Pojedeme do Rakouska, už v létě!“ směje se hopsající Nikola, která kus matčiny věty zaslechne. „A pak už půjdu do druhé! A až budu velká, budu pořád ve škole, chtěla bych tam uklízet!“ A matka, s láskou v očích, se směje s ní.

Čekání na otce

Děti z chudých rodin teď na podzim dostávaly ze sbírek a od dárců počítače, přes léto se s pomocí státu stačily školy zásobit notebooky, které mohou půjčit dětem. Do nejchudších lokalit ale tahle pomoc nedosáhla. „Musel bych mít 150 notebooků, což nemám, abych je dětem dal. A muselo by tady být veřejné internetové připojení, což není. A taky by muselo být jasné, a to taky není, že v chudých rodinách nepřiměje situace rodiče odnést ten notebook do zastavárny,“ vysvětluje systém distanční výuky ve své škole ředitel ZŠ Předlice v Ústí nad Labem Martin Košnar. Děti, téměř stoprocentně z romských rodin, si během zavření škol chodily pro výukové listy a úkoly osobně do školy, učí se doma samy. Přes padesát procent dětí se tady na jaře učitelům úplně ztratilo z očí, výuky se neúčastnily. Teď na podzim to prý bylo o něco lepší. „Zakázal jsem na konci roku nechat prvňáky propadnout,“ říká ředitel, „že to s nimi v druhé třídě doženeme. Ale jestli se to zavírání bude dál opakovat, nedá se to zvládnout.“

„My notebook nemáme, stejně nemáme wi-fi,“ říká Marcela C., pětatřicetiletá matka šesti dětí. Ty teď ve čtvrtek odpoledne v jejich bytě na předlickém sídlišti v Ústí nad Labem polehávají. Menší se v obýváku dívají na animovanou pohádku v televizi, větší jsou pod peřinami ve vedlejším pokoji. Je tu zima. Běžné radiátory v bytě nikde nejsou, jen zásuvka na elektrický přímotop. Ten tu je, ale zapínají ho, jen když je opravdu nejhůř – naučila je to faktura s nedoplatkem 42 tisíc, kterou dostali za poslední rok a přičetli si tu částku na soupis dluhů. „Strašně to žere. Platím zálohy 1500 na elektřinu, a stejně to tak vystoupalo. A to jsem to pouštěla jen v jedné místnosti,“ říká paní Marcela. Kromě toho platí za byt 10 600 korun. Rodina žije z dávek. U jediného stolu stojí jen dvě židle, na jednu z nich paní Marcela rychle pokládá dětskou bundu a nabízí ji návštěvě. Bunda zakrývá, že podsedák je děravý, je přes něj vidět na podlahu.

Čtyři starší děti – šestnáctiletý Gabriel, čtrnáctiletý Kristián, třináctiletá Vanesa a devítiletý Michal – mají otce ve vězení, neviděly ho už šest let, neposílal ani alimenty. Kvůli tomu je prý právě za mřížemi: dlužil paní Marcele na výživném pro děti přes 90 tisíc. Otec dvou mladších dětí – sedmileté Natálie a čtyřletého Nikolase – je také ve vězení a prý ze stejného důvodu: dlužil přes 50 tisíc na alimentech pro svou dceru z předchozího vztahu. S tím druhým otcem se tu dál počítá – všichni se těší, až se jim vrátí domů. „K alimentům dostal ještě něco, ale nebylo to spravedlivé,“ vysvětluje jeho víc než čtyři roky dlouhý trest paní Marcela. „Něco cenného našel u popelnic a chtěl to jít vrátit, ale policajti to u něj našli dřív, než to stihl nahlásit, a nevěřili, že by to vrátil, tak se přidalo neohlášení nálezu,“ říká a nechce o té patálii dál mluvit.

Čtrnáctiletý Kristián kouřil od páté třídy marihuanu, matka to nepoznala, zjistili to ve škole – prý „podle očí“ –, mají v tom v této lokalitě praxi. Matka s ním chodí do adiktologické poradny, už je to prý dobré.

Nemají počítač, nemají wi-fi, Vanesa má sice od nevlastního otce starý mobil, ale když chce poslouchat svého oblíbeného romského zpěváka Jana Bendiga, musí si jít písničky stáhnout k někomu, kdo wi-fi má. K telefonování ten přístroj není – nejsou peníze. „Tak když chceme něco vědět do školy,“ říká matka Vanesy, „chodíme po lidech a ptáme se, jestli to nevědí.“ Jaké řeky tečou v Kanadě, nakonec zjistila u jedné ze sousedek, která pustila Marcelu a její dceru chvíli na wi-fi. „Ale dnes už taky nemá internet, nezaplatila, odpojili ji,“ říká paní Marcela. Starší chlapci i Vanesa už ve škole propadli – Vanesa ve třetí třídě. Bude končit už v osmičce, do devítky nedojde.

Čtrnáctiletý Kristián kouřil od páté třídy marihuanu, matka to nepoznala, zjistili to ve škole – prý „podle očí“ –, mají v tom v této lokalitě praxi. Matka s ním chodí do adiktologické poradny, už je to prý dobré. Nejstarší Gabriel se obouvá, odchází. On taky propadl, pak chtěl na řezníka, ale matka zjistila, že by tam časem musel donést vlastní nože, a to že je moc drahé, tak chtěl jít na kuchaře – ale ani z toho nic není. Stal se v patnácti otcem – právě jde za svou přítelkyní a roční dcerou Silvií do bytu ženiných rodičů. „Nemůžu chodit do školy, musím si najít práci, musím dokázat, že se o obě umím postarat,“ říká chlapec vážně a ukazuje pyšně fotku dcery. „Musím je odsud obě odvést. Někam mezi lepší lidi, co mají školy, moje dcera už se vyučí,“ říká na odchodu.

„A my odtud půjdeme pryč taky. Až se vrátí partner z vězení, vezme nás někam, kde je lepší společnost, za lidmi jako jste vy, aby to děti pozvedlo,“ říká paní Marcela. Poslouchá u toho, co chtějí její děti od Ježíška, a jen se smutně usmívá: ani kolo, ani wi-fi, ani fungující telefon, nic z toho pod stromkem nebude. „Jsou rozumní, vědí, že nemáme,“ říká matka. Vzpomíná, jak ona chtěla být dlouho v dětství letuškou, jenže pak měla potíže ve škole, na letušku si netroufla, ani se nevyučila a místo toho měla brzy děti. „Tihle,“ říká paní Marcela a kouká na mladší děti na sedačce, „ti už to budou mít jinak, jen co nás odtud přítel vezme pryč.“

Celý článek si můžete přečíst ZDE.


Přispějte obětem koronaviru
Chci vstoupit do Klubu přátel


Autor: Ivana Svobodová, článek vyšel v týdeníku Respekt