Ukrajinská uprchlická krize: srovnání s historií

Poválečné vysídlení

Vůbec nejrozsáhlejší násilné migrace kontinent zažil právě na sklonku druhé světové války a v prvních poválečných letech: podle renomovaného historika Paula Roberta Magocsiho bylo jen v prostoru střední Evropy mezi roky 1944-1948 přesídleno přes 31 milionů lidí. Zhruba 5,6 milionu z tohoto počtu tvořili lidé prchající před postupujícími frontami. Kolem 5,5 milionu osob bylo repatriováno do SSSR (z toho přibližně půl milionu proti své vůli). Minimálně 12 milionů lidí muselo své domovy opustit v rámci poválečných transferů, ať už organizovaných, nebo živelných (tzv. odsuny etnických Němců, výměny obyvatelstva mezi Polskem a SSSR apod.). Miliony dalších byly do roku 1950 nuceny stěhovat se uvnitř hranic států.

V období studené války se dějištěm největších uprchlických krizí stávala především Asie. Zmiňme například útěk a vyhnání 14 milionů lidí v důsledku rozdělení Indie (1947), dalších zhruba 10 milionů v době války za nezávislost Bangladéše (1971), bezmála 3 milionů prchajících před konfliktem ve Vietnamu, nebo více než 6 milionů, utíkajících z Afghánistánu po sovětské invazi v roce 1979. Největší uprchlickou vlnou v Evropě byl v tomto období útěk zhruba 200 tisíc obyvatel Maďarska po potlačení tamního povstání v roce 1956. Značné intenzity dosáhla též emigrace z Československa po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Razantní konec tohoto procesu přineslo faktické uzavření hranic se Západem v říjnu následujícího roku.

Po konci studené války: rozpad Jugoslávie a SSSR

Masivní uprchlické procesy se do Evropy vrátily spolu s rozpadem Jugoslávie (1991-1995). Válka v Chorvatsku vedla podle údajů UNHCR k vysídlení asi 750 tisíc lidí. Tečku za tímto konfliktem představoval útěk asi 350 tisíc Srbů z regionu tzv. Krajiny v roce 1995. V důsledku konfliktu v Bosně a Hercegovině se proti své vůli dalo do pohybu kolem 2,5 milionu lidí. Přibližně polovinu z tohoto počtu přitom tvořili tzv. IDPs neboli vnitřně přesídlené osoby – lidé, kteří sice opustili své domovy, ale zůstali v hranicích republiky. Extrémně prudký exodus způsobila válka v Kosovu. Zhruba 400 tisíc lidí Kosovo opustila ještě před zásahem Severoatlantické aliance. Zahájení bombardování Srbska ze strany NATO v březnu 1999 uprchlickou krizi eskalovalo v řádu týdnů. Jen do června zamířilo do okolních států (zejména Albánie, ale také Bosny a Hercegoviny, Černé hory a Makedonie) na 800 tisíc běženců. Dalších zhruba 600 tisíc zůstávalo na útěku v samotném Kosovu.

K hromadnému vysídlování vedly v 90. letech minulého století také ozbrojené konflikty na území bývalého Sovětského svazu. První válka o Náhorní Karabach v letech 1988-1994 způsobila útěk asi 800 tisíc lidí. Přes 300 tisíc lidí vyhnaly z domovů války v Jižní Osetii (1991-1992) a Abcházii (1992-1993). Znepokojivé paralely se současnou situací na Ukrajině lze nalézt v případě válek v Čečensku (1994-1996 a 1999-2000). Obdobné vojenské metody, k jakým se ruské síly uchylují nyní na Ukrajině, tedy mimo jiné i masivní bombardování civilních cílů, mělo v této severokavkazské republice za následek nejen přibližně půl milionu vysídlených osob, ale také desítky tisíc až stovky tisíc obětí na životech. Jako určitou předehru současné krize je závěrem na místě zmínit i předchozí agresi Ruska vůči Ukrajině v roce 2014. Ta podle předběžného hodnocení OSN vedla k vnitřnímu přesídlení více než půl milionu obyvatel. Přes dvě stě tisíc lidí odešlo ještě před koncem roku 2014 do Ruska a další desítky tisíc vyhledaly útočiště v některé ze zemí EU.

Zdroje: Paul Robert Magocsi – Historical Atlas of Central Europe; Aaron Segal – An Atlas of International Migration; Peter Gatrell – The Unsettling of Europe