Únava i bezmezné odhodlání. "Ukrajinský rok" v zemích V4 očima expertů
Publikováno: 14. 2. 2023 Doba čtení: 11 minut
Přes 12 milionů – tolik lidí zamířilo v uplynulém roce z Ukrajiny do některé z přímo sousedících zemí takzvané Visegrádské čtyřky, tedy do Polska, Maďarska a na Slovensko. Většina uprchlíků sice dříve nebo později pokračovala dále na západ, ale počet těch, kteří v regionu zůstávají, je přesto na místní poměry vysoký. Kromě toho platí, že i lidem, kteří od začátku cílili dále na západ, bylo v prvních hodinách a dnech po útěku z domova potřeba nabídnout aspoň nejzákladnější pomoc a podporu, od jídla a pití přes zdravotnickou péči po provizorní přístřeší nebo dopravu. Zvládnutí prvních momentů uprchlické krize vyžadovalo ve všech přijímajících zemích ohromné úsilí a součinnost státních struktur, neziskového sektoru a dobrovolníků.
Jak se lišily reakce Polska, Maďarska a Slovenska na hromadný příchod uprchlíků v prvních dnech a týdnech po vypuknutí války? Dá se spoléhat na oficiálně udávaná data o počtech uprchlíků? A před jakými výzvami stojí středoevropské státy, pokud jde o začleňování ukrajinských uprchlíků v nejbližší době? Tyto a další otázky jsme probírali s pěti zahraničními specialisty, kteří mají k tématu nucené migrace Ukrajinců blízko jak po stránce odborného zájmu, tak přímých terénních zkušeností.
Vývoj v Polsku hodnotila Anna Dolińska z varšavského Institutu pro veřejné otázky (IPA). Situaci v Maďarsku komentoval Béla Soltész, odborník na migraci z Fakulty sociálních věd Univerzity Loránda Eötvöse v Budapešti, jenž donedávna působil v nevládní organizaci Menedék. Klíčové poznatky ze Slovenska pak shrnuly expertky z naší „sesterské“ organizace Človek v ohrození – její ředitelka Andrea Najvirtová, vedoucí oddělení sociálních programů Lenka Zápotocká a specialistka na sběr a evaluaci dat o běžencích z Ukrajiny (M&E officer) Romana Sládeková.
Polsko: připravený stát a odhodlaná společnost
„Polsko-ukrajinská hranice má přes pět set kilometrů a je na ní šest přechodů. V momentě, kdy ruská agrese přerostla v otevřenou válku, hromadný příchod uprchlíků nebyl žádným překvapením”, říká Dolińska. Na hranicích byly rychle vybudovány záchytné body poskytující běžencům vše nezbytné od jídla a oblečení po hračky pro děti. Z těchto míst se lidé následně dostávali do přijímacích center, kde jim bylo poskytnuto přístřeší a pokročilejší typy pomoci.
Otázka, jaký získají ukrajinští uprchlíci v Polsku status a které benefity na něj budou navázány, byla vyřešena bleskově: cesta speciálního zákona o pomoci nuceně vysídleným občanům Ukrajiny, od přípravy přes schvalovací proces až po uvedení v platnost trvala pouhých 16 dní. Uprchlíci získávali díky tomuto zákonu rovná práva s polskými občany co do přístupu ke zdravotní péči, do systému vzdělávání i na pracovní trh. Status dočasné ochrany byl zaveden s platností na 18 měsíců.
Určitou dobu mohli uprchlíci využívat vlakovou dopravu na polském území zdarma. Od poplatků za veřejný transport upustila také řada místních samospráv.
Příchod uprchlíků z Ukrajiny nevídaným způsobem mobilizoval polskou společnost. Dolińska konstatuje, že „reakce občanské společnosti předčila všechna očekávání.“ Na pomoc příchozím se podle jejích slov zformovalo „masové hnutí občanů-dobrovolníků, kteří se vydávali pomáhat na hranice, do přijímacích center nebo na nádraží. Lidé zvali Ukrajince k sobě domů, darovali peníze, nabízeli přepravu.“ Okamžitě se aktivizoval neziskový sektor.
Veřejná podpora pomoci uprchlíkům, která podle průzkumů provedených na počátku krize atakovala sto procent, podle Dolińské sice klesla, ale mnohem méně, než někteří odborníci předpovídali. Pro další pomoc Ukrajině a Ukrajincům je podle posledních dat stále bezmála 80 procent Poláků.
Dvojí metr
Otevřená náruč, se kterou Varšava přivítala Ukrajince utíkající před ruskou agresí, zachycuje naneštěstí pouze jednu tvář polské politiky vůči uprchlíkům. „Reakce naší vlády byla dobrá, ale šlo bohužel o výjimku,“ říká Dolińska. Poukazuje přitom na fakt, že zatímco Ukrajincům stát nabízí pomocnou ruku, o něco dále na sever, na hranici s Běloruskem, nechává jiné uprchlíky doslova umírat v lese, dopouští se nezákonných push-backů (zatlačování zpět přes hranici) a právně stíhá dobrovolníky, kteří se běžencům snaží poskytovat humanitární pomoc.Podrobněji o aktuální situaci na západních hranicích Běloruska např. v článku ČRo Plus ZDE.
Maďarsko a Slovensko: (trochu) pozdě, ale přece
Rychle a jednoznačně zareagovala na hromadný příchod Ukrajinců také vláda v Maďarsku. O záměru udělovat uprchlíkům z Ukrajiny status dočasné ochrany (s platností na jeden rok) vláda informovala již v den invaze 24. února. Soltész připomíná, že se tak stalo navzdory ostře protiimigrační agendě, kterou maďarská vláda sledovala už od migrační krize v roce 2015.
Právě dlouhodobě protiimigrační kurz Orbánovy vlády nicméně způsobil, že Maďarsku tváří v tvář hromadnému příchodu uprchlíků téměř zcela chyběly potřebné kapacity. „V uplynulých letech byla uzavřena přijímací zařízení. Zároveň došlo i k demontáži integračních mechanismů,“ říká Soltész. Materiální pomoc na hraničních přechodech či největších nádražích tak podle něj po několik týdnů zajišťovaly nevládní a církevní organizace.
Podpora ze strany státu nakonec se zpožděním, ale přeci jen přišla. Pro centrální příjem uprchlíků v Budapešti vyhradila vláda sportovní halu. Církevním organizacím a Červenému kříži poskytla finanční podporu. Centrálního řízení se dočkala distribuce nouzového ubytování. „Koncem druhého měsíce od vypuknutí války se zkonsolidovala relativně stabilní spolupráce mezi státem, církevními organizacemi, nevládním sektorem a také několika aktéry ze zahraničí i z lokální úrovně,” uzavírá Soltész. Tato spolupráce podle něj funguje dodnes.
Podobnou posloupnost měla na počátku krize také opatření na Slovensku. V prvních dnech po invazi byly hnací silou poskytované pomoci vedle dobrovolníků také nevládní organizace a samosprávy. Společně zajišťovali stany či toalety, distribuovali deky, čaj a jídlo, poskytovali psychosociální podporu a koordinovali ubytování.
„Spolupráce se státními složkami fungovala v této době spíše neformálně,“ říká Najvirtová. „Den po dni se ale organizace a koordinace pomoci ze strany státu zlepšovala. Vznikla velkokapacitní registrační centra, systém přepravy a ubytování, nebo pravidelná koordinace na místě. Díky tomu, že stát postupně převzal koordinování pomoci do svých rukou, nevládní organizace mohly soustředit své aktivity jednak na regiony, a jednak přímo na Ukrajinu.“
Ve výsledku krize podle Najvirtové přispěla ke zlepšení vztahů mezi občanským sektorem a státem. Konkrétním vyústěním tohoto sblížení se následně stalo memorandum 11 neziskových organizací a ministerstva vnitra o spolupráci a společném plánování pro případ dalšího zhoršení uprchlické situace.
Počty uprchlíků? Přehled mají jen v Polsku
Odpovědi odborníků na otázku, zda lze v odhadech počtu příchozích uprchlíků, respektive počtu těch, kdo zůstávají, důvěřovat oficiálně udávaným číslům, se různí. Počet lidí, kteří našli dočasný domov v Polsku, podle Dolińské zhruba odpovídá statistikám, jež uvádí Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Počet ukrajinských běženců v Polsku lze vyvodit ze systému přidělování takzvaného národního identifikačního čísla (PESEL).
Jako směrodatná pro plánování své pomoci a aktivit označují data UNHCR také odborníci z Človeka v ohrození. Jiná alternativa na způsob polského identifikačního systému se jim podle jejich slov koneckonců ani nenabízí.
Maďarské statistiky týkající se příchozích z Ukrajiny komplikuje podle Soltésze fakt, že zdaleka ne všichni uprchlíci žádají o dočasnou ochranu. Tisíce lidí, kteří reálně utekli před válkou, v zemi zůstávají na pracovní víza, bezvízově jako turisté (s omezením na 90 dnů), anebo z titulu dvojího občanství. Realistický odhad počtu faktických uprchlíků, to znamená bez ohledu na status, se podle Soltésze pohybuje mezi 50 a 100 tisíci, jinými slovy na jedenapůlnásobku až trojnásobku oficiálních údajů.
Magnetická síla měst (a příhraničí)
Rozmístění uprchlíků v rámci jednotlivých cílových zemí není nikterak překvapivé: většina příchozích se dříve nebo později koncentruje v hlavních městech, případně regionálních metropolích, která ve srovnání s venkovem nabízejí mnohem lepší příležitosti v oblasti zaměstnání, vzdělávání i rozličných druhů sociální podpory.
Jedním z typických jevů doprovázejících nucené vysídlení po celém světě je snaha uprchlíků zůstávat fyzicky blízko své domoviny. Platí to i v případě Ukrajiny? Soudě podle situace v námi sledovaných zemích je tomu tak pouze částečně – konkrétně ve dvou státech ze tří.
Na Slovensku je podle expertů z Človeka v ohrození větší soustředění uprchlíků poblíž ukrajinské hranice patrné zcela jednoznačně. „Mají-li kde bydlet a z čeho žít – přičemž můžou pracovat i za nižší mzdu než jinde – raději zůstanou na východě, jen aby zůstali v kontaktu s rodinou,“ potvrzuje Zápotocká.
Výraznější koncentrace uprchlíků ve východní části země (s důležitou výjimkou hlavního města) je evidentní také v případě Maďarska. Soltész v této souvislosti zmiňuje, že zvlášť silná je tendence “pendlovat” přes společnou hranici u lidí s dvojím, maďarsko-ukrajinským občanstvím. Mnozí z nich mají v sousední Zakarpatské oblasti příbuzné a vlastní v regionu nemovitosti.
V Polsku je naproti tomu rozmístění běženců víceméně rovnoměrné. Pro Ukrajince, kteří se usazují v polských městech, podle Dolińské nehraje vzdálenost od ukrajinské hranice žádnou větší roli – jejich výsledná koncentrace ve městech ležících na polském jihovýchodě, jako jsou Lublin nebo Řešov, a dále na sever a východ, například ve Varšavě, Gdaňsku a Štětíně, je plus mínus stejná.
K otázce kyvadlové přeshraniční migrace Dolińská připomíná, že v případě Polska tlumí tento jev speciální zákonná omezení – držitelé dočasné ochrany, kteří stráví více než 30 dnů na ukrajinském území, ztrácí na svůj právní status v Polsku nárok. V žádné další zemi Visegrádské čtyřky podobná restrikce podle našich informací neexistuje.
Podrobná data scházejí všude
Ani v jedné ze zkoumaných zemí nejsou o uprchlících ze strany státu shromažďována detailní kvalitativní data. Veřejně jsou dostupné výhradně informace o počtu překročení státních hranic a o počtu udělených víz dočasné ochrany. Výzkum, který by shromáždil a vyhodnotil údaje o sociálních a demografických charakteristikách uprchlické populace – a který by ve výsledku mohl významně pomoci tomu, aby se tato populace lépe adaptovala a integrovala – zůstává doménou analytiků z prostředí neziskových organizací a akademické sféry.
Nedostatek spolehlivých a podrobných dat je z pohledu nevládních organizací jedním z faktorů, který ztěžuje jejich práci namířenou k snazšímu začlenění uprchlíků. Romana Sládeková z Človeka v ohrození vidí největší mezery v údajích o potřebách běženců v oblasti sociální podpory a služeb, anebo o dětech, které zůstávají skrze online výuku částečně nebo plně napojeny na ukrajinský vzdělávací systém.
Největší výzvy? Materiální nouze, psychologická pomoc či jazykové vzdělávání
Jaké výzvy považují odborníci v oblasti adaptace uprchlíků za nejdůležitější? Obecně se dá říci, že problémy, které ve spojitosti se začleňováním uprchlíků řeší Polsko, Maďarsko a Slovensko, jsou z velké části totožné s těmi, které nalézáme i v Česku.
V případě Polska zmiňuje Dolińska na prvním místě potenciálně prekérní situaci lidí, kteří z různých důvodů, počínaje vysokým věkem až po špatný zdravotní stav, zůstávají odkázáni na státem hrazené formy kolektivního ubytování. Čerstvě schválený dodatek ke stěžejnímu zákonu o pomoci uprchlíkům počítá mimo jiné s tím, že se lidé využívající tento typ ubytování budou na jeho chodu finančně spolupodílet (progresivně podle doby od jejich příchodu do země). Nejvíce zranitelným uprchlíkům podle Dolińské hrozí, že se ocitnou zcela bez střechy nad hlavou.
Další velký problém spatřuje expertka například v oblasti psychologické péče u mladistvých, kteří zůstávají vyloučeni ze vzdělávacího systému a ocitají se v izolaci od svých vrstevníků. Krajně obtížná je podle jejího mínění také situace matek s malými dětmi, pro které je kvůli chronicky nedostačujícím kapacitám mateřských škol velmi obtížné skloubit zaměstnání a péči o dítě.
Jak slovenští, tak maďarští odborníci spatřují celou sérii problémů a výzev v oblasti vzdělávání. Mezi urgentními potřebami vzdělávacího systému na Slovensku jmenuje Zápotocká zvýšení připravenosti učitelů, zlepšení bezpečného školního prostředí, dotažení obsahového rámce anebo dořešení otázky přijímacích zkoušek.
Na straně Maďarska podtrhává Soltész problematiku jazykové výuky. „Kurzy maďarštiny nabízí jen několik nevládních organizací a dobrovolníků,” říká. „V oblasti jazykového vzdělávání a individuálního mentoringu musí vzniknout obecná struktura. Tu by měl vytvořit a financovat stát.“ Učitelům je podle Soltésze vzhledem k chronickému podfinancování maďarského školství nutné nabídnout za dodatečnou práci spojenou s ukrajinskými žáky odpovídající finanční pobídky.
Obtížná finanční a materiální situace uprchlíků, kterou v souvislosti s ubytováním zmiňuje Dolińská, se v různých obměnách objevuje i v popisu situace na Slovensku a v Maďarsku. „Je otázka, kolik lidí si bude moci dovolit komerční nájmy, až skončí finanční podpora bydlení a přejde se na systém standardních sociálních dávek,“ říká k budoucímu vývoji na Slovensku Zápotocká. Hrozí podle ní, že životní úroveň ukrajinských uprchlíků klesne pod hranici chudoby.
Soltész se bez skrupulí opírá do výše finanční podpory, na kterou mají ukrajinští běženci v Maďarsku nárok. V současnosti se podle něj jedná v přepočtu zhruba o 60 euro na osobu měsíčně v případě dospělých a 30 euro u dětí. „Takové částky jsou i při započtení dotovaného bydlení a bezplatného vzdělávání, zdravotní péče a dopravy naprosto nedostačující,“ domnívá se expert. „Podpora by měla být minimálně trojnásobná.“
Jako další téma, které bude v dohledné době potřeba řešit, pak Soltész identifikuje úpravu právního statusu, kterým ukrajinští uprchlíci disponují. Mechanismus dočasné ochrany byl v Maďarsku původně aktivován na jeden rok, s tím, že pokud bude válka pokračovat, platnost ochrany se prodlouží. Momentálně se však konec konfliktu zdá být v nedohlednu. Kromě toho, podotýká Soltész, i kdyby válka hypoteticky skončila nyní, velká část Ukrajinců už se domů nevrátí, už jen kvůli rozsahu válkou způsobené devastace. V případě držitelů dočasné ochrany je proto nutné začít uvažovat o přechodu k dlouhodobějšímu pobytovému statusu, například podobnému, jaký mají „klasičtí“ uprchlíci, tedy azylanti a držitelé doplňkové ochrany.
Aktuální platnost dočasné ochrany v zemích V4Česko – do 31. března 2024
Slovensko – do 4. března 2024
Polsko – do 24. srpna 2023
Maďarsko – do 4. března 2023
V době publikování článku se na stránkách maďarských úřadů nepodařilo dohledat informace o prodloužení platnosti dočasné ochrany. Web Cizineckého úřadu nabízel pouze stručné vyjádření, že „ze strany držitelů dočasné ochrany nejsou ve věci prodloužení jejich statusu po 4. březnu 2023 vyžadovány žádné úkony.“
Obava, která v té či oné podobě vyplouvá na povrch ve všech hodnoceních, souvisí s otázkou, nakolik je stávající pomoc a podpora cílená na Ukrajinu udržitelná tváří v tvář ekonomickým obtížím a všeobecné únavě. „Všímáme si, jak proti uprchlíkům narůstá ve společnosti odpor,“ popisuje situaci na Slovensku Zápotocká. Úspěšné přijetí Ukrajinců majoritou tak ve výčtu největších výzev zmiňuje jako úplně první.
Poláci zůstanou pomoci Ukrajincům nakloněni i nadále, domnívá se Dolińska. Ekonomická recese a růst cen na ně ale doléhá už nyní a v podpoře uprchlíků se tak jako tak odrazí. Aby materiální pomoc pokračovala na stávající úrovni, jsou potřeba systémové změny a podpůrné programy ze strany vlády, hodnotí expertka. Polská společnost a nevládní organizace si současné náklady budou moci dovolit čím dál méně.
