Už 2 557 dní trvá válka v Sýrii. Člověk v tísni se tam každý měsíc snaží zmírnit utrpení desítek tisíců lidí
Publikováno: 12. 3. 2018 Doba čtení: 5 minut
Po sedmi letech války v Sýrii se jen velmi těžko popisuje, co přesně se v zemi právě děje. Poté, co došlo k vytvoření deeskalačních zón, vítězství nad tzv. Islámským státem, rozšíření státního území a debatám o obnově zničených oblastí, by se mohlo zdát, že válka v Sýrii je u konce. Realita je ovšem jiná. Lidé dál prchají ze země, aby si zachránili život, nálety a bombardování pokračují a humanitární pomoc je potřeba víc než kdy jindy.
Člověk v tísni (ČvT) pomáhá na severozápadu Sýrie již od roku 2012. „Zažili jsme bombardování škol podporovaných Člověkem v tísni, byli jsme svědky tragických úmrtí našich vlastních kolegů i dalších humanitárních pracovníků. Naléhavá potřeba humanitární pomoci na severozápadě země při tom stále dramaticky roste,” říká Tomáš Kocian, koordinátor humanitární pomoci ČvT. „Z toho, co naši kolegové v Sýrii vidí, slyší a zažívají, víme, že válka ještě neskončila. Tuhle válku ještě nikdo nevyhrál a utrpení místních lidí je s každým rokem jen horší. Lidé stále hledají bezpečné místo, kde by mohli žít,” dodává Tomáš Kocian.
Utrpení postihuje všechny generace. Konflikt změnil život i Mahmoudovi, oteci 6 dětí a dědečkovi 23 vnoučat, kterému je 78 let. On a jeho velká rodina byli už několikrát přinuceni opustit svůj domov. Během války se tak museli stěhovat již celkem pětkrát. Když vypukla v roce 2011 válka, Mahmoud byl úspěšný zemědělec, který pěstoval pšenici a ječmen v provincii Idlíb. V roce 2011 se této provincie zmocnily opoziční skupiny. Dnes, o sedm let později, je Mahmoud stále bez domova, uvězněn v oblasti, kde probíhají boje a padají bomby. Přišel o část své rodiny, přátele, o dům, pozemek a o svůj příjem. Přišel o všechno.
První stěhování
„Už v roce 2012 jsme museli uprchnout z našeho domova, protože naše vesnice ležela v blízkosti vojenské letecké základny. Boje a bombardování ji téměř zničily. Během leteckých útoků v roce 2012 přišli o život tři moji bratranci. Od té doby jsme se mockrát stěhovali, aby byla naše rodina v bezpečí. Doufali jsme, že budeme žít v klidu. Poprvé jsme utekli na jih k vesnici Sinžar. Tehdy poprvé jsme byli nuceni žít ve stanech, protože jsme si nemohli pronajmout žádný dům,” říká Mahmoud.
Druhé, třetí a čtvrté stěhování
To byl ovšem pro Mahmouda a jeho rodinu pouhý začátek jejich života bez domova. „Kvůli příšerným životním podmínkám, hrozícímu nebezpečí a nedostatku možností vzdělávání pro vnoučata jsme se znovu stěhovali. Tentokrát na sever do zemědělského města Saraqeb. Opět jsme bydleli ve stanech, kde jsme museli přestát horká léta a studené zimy,” vzpomíná Mahmoud. „Později se tam bezpečnostní situace zhoršila a mé děti už zde nedokázaly sehnat práci, tak jsme se přestěhovali na venkov v jižním Aleppu. Před dvěma měsíci se tam ale hodně zvýšil počet náletů a bombardování a my museli odejít na západ. Usadili jsme se v táboře nedaleko vesnice Kafr Aleppo, kde to vypadalo jak v džungli. Chybí tam základní infrastruktura včetně elektřiny, vodovodních sítí a kanalizace,” popisuje situaci Mahmoud.
Páté a poslední stěhování?
Mahmoudova třígenerační rodina se nedávno přestěhovala popáté. Opět žijí ve stanech bez elektřiny a Mahmoudovi synové nemají žádný stálý zdroj příjmů.
„Nemáme kuchyň ani koupelnu a musíme používat veřejné záchody. Spíme ve stanu a žena vaří venku před stanem. Nejstarší syn koupil malý stan a ten občas používáme jako kuchyň nebo záchod a koupelnu,” říká Mahmoud. „Museli jsme opustit svůj domov a všechno tam nechat. Je to pro nás obrovská ztráta. Bojím se, že zemřu a už znovu neuvidím svou vesnici ani dům. Situace se každým dnem komplikuje a zhoršuje,” dodává.
„Každá rodina by mohla vyprávět svůj smutný příběh o vysídlení a o rocích utrpení. Já mohu jen doufat, že budu žít aspoň tak dlouho, abych se mohl vrátit zpět do své vesnice. Nedávno se bojová fronta posunula a je nemožné se tam dostat. Netuším, jestli se vůbec někdy budeme moct do naší vesnice vrátit,” říká Mahmoud a dívá se na cestu před sebou.
Zbytky naděje
V roce 2018 válka stále trvá a žádné politické řešení zatím není v dohledu. Na debaty o obnově poválečné situace nebo o návratu vysídlených obyvatel je ještě brzy. Milióny lidí v Sýrii žijí stejně jako Mahmoud - ve strachu a bez možnosti zajištění základních životních potřeb. Tito lidé zoufale potřebují humanitární pomoc. Od roku 2011 se mnohé změnilo, Sýrie dnes doufá v něco jiného, než v březnu 2011, v roce 2014 nebo 2017. Lidé již viděli a zažili během uplynulých let příliš mnoho utrpení, aby mohli doufat v normální život po konci války. Milióny lidí ztrácí naději v brzký a bezpečný návrat do svých domovů.
Přesto, nějaká naděje ještě zbývá. I v roce 2018 přeci jen existuje naděje na život bez ohlušujícího hluku bomb, na konec vyhnanství a na dlouho a toužebně očekávaný mír. Než ovšem mír přijde, jedna věc se nezmění. Dokud bude v zemi vládnout násilí, strach a celé generace lidí budou nuceny žít v provizorních stanech bez možnosti stálého příjmu, jídla a vzdělání, stále bude potřeba humanitární pomoc k zajištění základních potřeb.
Pomoc ČvT na severu Sýrie v číslech:
- 8 000 rodin dostane denně příděl chleba
- 7 000 rodin dostane jednou za měsíc balíček s jídlem
- 7 000 rodin dostane jednou za měsíc potravinové poukázky
- 5 000 zemědělců dostalo poukázky na semena a nářadí
- 11 682 dětí z 24 škol má zajištěnou školní výuku
- 420 učitelů prošlo školením na poskytnutí psychosociální podpory dětem v krizových oblastech
- 2 500 lidí je každý měsíc zaměstnáno při odklízení trosek a suti, opravě silnic, vodní infrastruktury a elektrického vedení. Tito lidé také pomáhají učit a starat se o děti ve školkách.
- 69 projektů ČvT se zaměřuje na opravu místních vodovodních, kanalizačních a odpadních systémů
Člověk v tísni poskytuje tuto pomoc díky podpoře české veřejnosti, která přispěla do sbírky SOS Sýrie a Irák nebo prostřednictvím Skutečného dárku či Klubu přátel Člověka v tísni. Institucionální pomoc poskytuje EU prostřednictvím Generálního ředitelství humanitární pomoci a civilní ochrany Evropské komise (ECHO) a EuropeAid (EuropeAid), dále pak britské Oddělení pro mezinárodní rozvoj (DFID), Kanceláři pro americkou zahraniční humanitární pomoc (OFDA), Švýcarská agentura pro rozvoj a spolupráci (SDC), Agenturu Spojených států pro mezinárodní rozvoj (FFP USAID), německá vláda prostřednictvím partnerské organizace Welthungerhilfe z platformy Alliance2015, Světový potravinový program a Ministerstvo zahraničních věcí ČR a Česká rozvojová agentura. Člověk v tísni děkuje všem dárcům za jejich podporu.
