V klubu často „jedeme velký srandy“, smutné příběhy, které se občas objeví, vyvažuje legrace.

Publikováno: 6. 9. 2018 Doba čtení: 4 minuty
V klubu často „jedeme velký srandy“, smutné příběhy, které se občas objeví, vyvažuje legrace.
© Lucie Donovalová

Ahoj Lucko, můžeš se našim čtenářům představit? 

Mé jméno je Lucie a pocházím přímo z Kladna, což je fajn, protože velkou část roku můžu do práce jezdit na kole. To vnímám jako skvělé vyčištění hlavy, hlavně po konci pracovní doby, je to takový předěl, který odděluje pracovní život od toho soukromého. Má cesta do Člověka v tísni vedla od studia Humanitních studií na Karlově Univerzitě, přes asistenční pomoc dětem s autismem, kterou jsem dělala jako brigádu při škole, až do „opravdické“ práce v nízkoprahovém klubu. Zároveň jsem si doplnila vzdělání v oboru sociální práce na Evangelické akademii v Praze a zjistila jsem, že tohle je oblast, ve které chci zůstat. Sama sebe jsem ještě během studia viděla někde v domově seniorů, cílová skupina, se kterou v současnosti pracuji, se ale nakonec o dost proměnila.

Jaká je tvá pracovní pozice v ČvT a jak dlouho se jí už věnuješ?

V nízkoprahovém klubu Křižovatka tedy pracuji nikoli s babičkami a dědečky, ale s dětmi plnými života a elánu, na pozici sociální pracovnice. Už to bude skoro rok, kdy jsem nastoupila, a i přes mírné počáteční obavy z toho, jaké děti vlastně do klubu chodí a jestli to s nimi zvládnu, jsem doteď nezalitovala.

Přiblížíš nám, jak vypadá tvůj běžný pracovní den?

Pracuji na zkrácený poloviční úvazek, takže opravdu plné pracovní dny s dětmi jsou pro mě pouze dva, zato nabité aktivitou a nápady. Před začátkem klubu připravujeme s kolegyněmi program a řešíme nezbytnou administrativu. A potom to začne! V půl jedné se otvírají dveře klubu a přichází gejzír energie. Nejdříve se s dětmi hodinu věnujeme doučování nebo domácím úkolům, snažíme se, aby to bylo záživné a abychom děti od učení neodradily. Pak přichází volný program, kde se děti mohou věnovat tomu, co je v klubu baví. Mohou na počítač, zahrát si s kamarády fotbálek, vyrábět nebo hrát hry. Kromě toho si taky povídáme o běžných věcech, které dělají dětem radost nebo je naopak trápí. Myslím, že kromě těch příjemných věcí, které v klubu mohou dělat, vyhledávají u nás děti také vztah. Pocit, že se o ně někdo zajímá, a taky, že mají bezpečné místo, kam mohou přijít a jen tak pobýt. Když děti z klubu odejdou, je ještě prostor pro individuální konzultace s těmi, které chtějí dělat školní přípravu ve větším klidu nebo mají na srdci něco, co nechtějí řešit před ostatními dětmi z klubu, ať už se to týká školy, rodiny, kamarádů nebo vztahů.

To zní fajn. Baví tě to? Co nejvíce a proč zrovna tahle pozice?

Baví , a moc. Každý den totiž s dětmi přichází spousta energie, někdy pozitivní, někdy negativní. S tou negativní se snažíme pracovat, naučit děti, jak jí používat, aby nezraňovala ostatní ani sebe sama. Někdy to jde lépe, někdy hůře, ale je to rozhodně velká výzva. A navíc v klubu často „jedeme velký srandy“, smutné příběhy, které se občas objeví, vyvažuje legrace, kterou s dětmi zažíváme. Baví mě pozorovat, jak originálně reagují v některých situacích, jak samy přicházejí s nápady na to, co by se v klubu mohlo dělat, jak si užívají život. 

Bez čeho si svůj den neumíš představit?

Bez rodiny a dobré hudby, která mě dobíjí.

Máš nějaké motto, kterým se v životě řídíš?

Motto vyloženě ne, jen zkouším brát věci odlehčeně a s humorem, což se ale ne vždycky vede. Každopádně se o to snažím :)

Čemu se ráda věnuješ, když máš zrovna volnou chvilku?

Volný čas se snažím věnovat své rodině a přátelům, ale také sobě. Když se to někdy povede, jsem moc ráda sama jen s dobrým filmem nebo knížkou.

Dala bys tedy čtenářům tip na nějakou knihu/film, který tě poslední dobou zaujal?

Poslední dobou jsem začala poslouchat audioknihy, které si pouštím třeba před spaním. Často u nich i rovnou usínám, poslední kniha Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové mě ale zaujala a na nějakou dobu nedala spát. Skvělé téma fenoménu lidových léčitelek, zároveň hodně historických faktů a taky poutavá románová forma, vřele doporučuji :) .

Autor: Lucie Donovalová

Související články