Vidět západ slunce. Třeba jen v ponožkách a s dětmi na zádech
Publikováno: 2. 6. 2023 Doba čtení: 3 minuty
Být maminkou je krásná a zároveň velmi náročná role. Být maminkou samoživitelkou, mámou z dětského domova nebo s těžkým dětstvím, mámou z vyloučené lokality nebo mámou z minority, je v lecčem ještě náročnější. Přesto dokážou některé životní překážky brát s úsměvem, dokáží si poradit a najít si „to hezké“ ve zdánlivých maličkostech. Dokonce i když skončí v neznámém lese, ve tmě, s dětmi na krku a bez bot.
V rámci naší kladenské kanceláře jsme začali organizovat středeční Kluby matek. Kluby jsou bezpečným prostorem, kam si maminky mohou přijít popovídat o všem, co je trápí, mohou si přijít pro radu a podporu, nebo si mohou přijít jen na chvíli odpočinout od všech starostí. Bavíme se například o tom, jak se starat o dítě a jeho zdraví, jak komunikovat, jak si najít práci i jako matka, nebo jak zvládnout finanční a životní krize.
Po téměř ročním fungování Klubu jsme vyrazili na víkend pryč z města na první společný výjezd za hranice Kladna – směr kemp Peruc. Cíl výletu byl jasný – vykouzlit úsměvy na tváři, umožnit maminkám strávit společný víkend s dětmi, který si často nemohou dovolit, zapomenout alespoň na chvíli na každodenní starosti a upevnit kolektiv maminek tak, aby vznikla podpůrná skupina.
Zápis z deníku koordinátorky:
„Tak jdeme na ten západ Slunce?“, nadhodila jedna maminka.
„Je 19:30 a na vyhlídku Krásná je to 2 km cesty. Moc času nemáme. Musíme tedy hýbnout. Půjdeme jen dospělí a děti zůstanou s někým v táboře“, plánuji.
Tak tohle ale nevyšlo.
Chtějí jít všichni i s dětmi. A tak jsme vyrazily – maminky, 2 babičky, a spoustu dětí – jedno miminko, děti na začátku své chodící kariéry a pár prvostupňáků.
Cestu mi naplánovaly mapy.cz – ty jsou spolehlivé. OMYL! Stojím na místě, kde má být cesta doprava a vidím jen neuvěřitelně strmý kopec se sesouvající se půdou a žádnou cestou.
Koukám na počet malých dětí a také koukám, že několik maminek má na sobě pantofle. Pěkné pantofle, se třpytkami nebo chlupem.
„To nedáme!“
„Ale jo, vracet se nebudeme“, slyším za mnou a už se šlo, nebo teda spíš šplhalo. Chytáme se za každý strom, lezeme po čtyřech, kontroluji ty v pantoflích, ty už ale šly v ponožkách. Musím se smát. Na ruce už mám malého chlapečka, co musel začít chodit teprve nedávno. Směje se na mě, asi ho to baví, já už jen funím. Kopec byl nekonečný.
Konečně jsme nahoře. Nemůžu chytit dech a bojím se otočit. Očekávám naštvané a unavené obličeje dětí a maminek, kam jsem je to sakra vzala? Ale jsem překvapená, když za sebou slyším hlasitý smích a radost. Děti si zpívají, mámy se smějí.
„Na západ už jít nemusíme, tohle byl nejlepší zážitek!“, křičí na mě jedna. Směju se s nimi.
Západ jsme stihli a stálo to za to! České středohoří v oranžové barvě zapadajícího sluníčka bylo krásné! Cestou zpět jsme se stačili ještě ztratit. Malé děti už spaly i za chůze, takže nezbývalo nic jiného, než si je rozdělit a donést je 1,5 km v náručí do tábora a teď už i ve tmě, někdo v ponožkách, někdo v pantoflích. Ale podařilo se. Zpět jsme trefili, a ještě jsme stihli posedět kolem ohně s hudbou a tlacháním s místními trempíky. Byl to takový multi-kulti zážitek, oni hráli trempské, my jsme obohacovali romskými písněmi.
Výlet se povedl. Skupinka matek se krásně stmelila, odvážejí si zážitek z toho, že moje navigační schopnosti naprosto selhaly a že jsme během cesty stačili probrat spoustu témat: Jak můžu jako máma pracovat? Zvládne se můj chlap postarat o děti, když nejsem doma? Proč a kam dávat děti do školky? Co mám dělat, když mě dlouhodobě trápí problémy ve vztahu? Opustil mě manžel, co teď? Kam má syn jít na střední školu? A mnoho dalšího.
Odjíždíme se zážitky a těšíme se na naše další pravidelné setkání v Klubu tentokrát na téma pracovní uplatnění v roli matky.
