Vojtova trnitá cesta ke studiu medicíny

 Vojta neměl startovní čáru zrovna ideální. Vyrůstal v rodině, kde soudržnost a vzájemná pomoc byly základními hodnotami. Od dětství věděl, že nic není samozřejmé. Jeho rodiče se dlouhodobě potýkali s finanční nejistotou – nejen kvůli nedostatku příležitostí, ale i kvůli bariérám, které v Česku některým lidem stále ztěžují cestu k práci. Etnický původ je bohužel stále faktorem, který šance na trhu práce ovlivňuje. Přesto se rodiče vždycky snažili dát Vojtovi a jeho dvěma sourozencům bezpečné zázemí. Díky tomu brzy pochopil, že pokud chce v životě něco dokázat, bude muset makat dvakrát víc než ostatní.

 Jako malý kluk nechtěl být hasičem ani zpěvákem. Chtěl být lékařem. Ale ne proto, že by ho lákal prestižní titul nebo vysoký plat. Chtěl prostě pomáhat lidem. Už na základní škole měl jasno v tom, co chce. Nastoupil na střední zdravotnickou školu, kde se našel. Učil se skvěle, odmaturoval s vyznamenáním a dostal se hned na dvě lékařské fakulty Univerzity Karlovy – do Prahy a do Plzně. Vypadalo to, že má vyhráno.

 Jenže život mu do cesty postavil zkoušku, na kterou ho žádná škola nemohla připravit. Jeho babička vážně onemocněla a téměř oslepla. Vojta se rozhodl, že se o ni postará. Musel tak odložit svůj sen a místo anatomie a latiny se učil, jak pečovat o člověka, který ho potřebuje. Nebylo to snadné rozhodnutí – ale pro něj bylo jediné správné. 

 O rok později složil přijímačky znovu a dnes studuje medicínu v Plzni. Jenže realita je nesmírně náročná. Bydlí s babičkou v nájmu, stará se o ni a zároveň se snaží zvládnout obrovské množství učiva. Finančně jsou na hraně. Nájem, jídlo, léky a babiččina biologická léčba – to všechno stojí peníze, které v jejich rozpočtu prostě chybí. K tomu drahé dojíždění do Plzně a nulová možnost přivydělat si na brigádě. A jako by toho nebylo dost, úřady jim dosud neuznaly příspěvek na péči, i přes babiččinu praktickou slepotu.

Je to absurdní situace, kterou se mu teď naše terénní pracovnice snaží pomoci vyřešit. I přes tohle všechno Vojta neztrácí motivaci. Má jasný plán – dokončit studium, složit atestaci a stát se lékařem. Ale také chce jednou učit. Rád by předával své znalosti a zkušenosti studentům zdravotnických škol a motivoval je, aby se nikdy nevzdávali. 

 Když o Vojtovi přemýšlím, vidím v něm obrovský charakter. Není to ten typ, co o sobě hlasitě prohlašuje, jak je silný. Jeho síla je v tom, že i když je unavený a má pocit, že už nemůže, zvedne se a jde dál. Právě proto mě moje práce baví – můžu podporovat někoho, kdo si jako Vojta jde za svým snem přes všechny překážky, které mu život hodil pod nohy.

Projekt POMAÚK reg. č. CZ.03.02.02/00/24_066/0004749 je spolufinancován Evropskou unií.