Vycastrovaná Kuba. Co čeká ostrov pod vedením loajálního korunního prince

Od února 1959 vedl Kubu jako premiér a později coby prezident Fidel Castro. Když se v červenci 2006 stárnoucí vousáč podrobil těžké operaci v břišní dutině, převzal vedení země jeho o pět let mladší bratr a zároveň dlouholetý viceprezident Raúl Castro. Ten ve čtvrtek nejvyšší funkci složil a nahrazuje ho… Ne, jeho syn Alejandro Castro to není. Ale po dlouho dobu bylo monarchistické předání moci v komunistickém režimu reálně očekávanou možností.

„Ještě před dvěma měsíci, když Raúl odložil už naplánované odstoupení údajně kvůli vypořádání se s následky loňských hurikánů, se námi podporovaní aktivisté obávali, že přijde Alejandro a s ním jejich slovy ‚opravdová diktatura‘,“ říká Lucia Argüellová, která je latinskoamerickou regionální koordinátorkou organizace Člověk v tísni.

Plukovník tajné služby Alejandro, který byl v posledních letech nejbližším spolupracovníkem svého otce a který v zákulisí dojednával za obamovských časů průlom v americko-kubánských vztazích, zůstal stranou. Možná Raúl neměl mezi špičkami nomenklatury dostatečnou sílu, aby prosadil Castra III. Možná o tom ale vůbec neuvažoval, protože nechtěl kazit ideu kubánské revoluce budováním dynastie, byť na rodinné klany u moci jsou za oceánem zvyklí. Ale propaganda přece říkala, že sám po bratrovi zdědil moc ne kvůli sourozeneckému poutu, ale kvůli své významné účasti na revolučním hnutí od jeho počátků.

Loajalita korunního prince

V tajuplné tyranii, kde se přesně neví, jestli má více moci armáda, tajná služba nebo komunistická partaj, se o důvodech zásadních rozhodnutí můžeme jenom dohadovat. Například za Fidelových časů označení za korunního prince většinou znamenalo kariérní polibek smrti, Raúl svému před pěti lety oznámenému nástupci Miguelu Díazovi-Canelovi moc skutečně spořádaně předal.

Moment, kdy starý diktátor končí a přepouští kormidlo někomu mladšímu, je pro každou totalitu kritický. Kuba už ho jednou bez větších výkyvů zvládla a zdá se, že pod taktovkou strohého Raúla, který pracovitostí a metodičností vynahrazuje chybějící bratrovo charisma, se to bez otřesů povede i nyní. „Kubánci jsou na Díaze-Canela už zvyklí, zvláště v minulém roce ho propaganda tlačila do všech zpráv,“ říká Argüellová na adresu muže, který se narodil více než rok poté, co Castrové na přelomu let 1958 a 1959 dokázali svrhnout autokracii Fulgencia Batisty.

Díaz-Canel, jenž by se svou vizáží zapadl na papalášskou schůzi v Okrese na severu, má své životopisy v různých internetových zdrojích poměrně strohé. Syn učitelky a dělníka, studium elektroinženýrství na univerzitě v rodné Santě Claře, kde po tříleté kariéře v armádě vyučoval. Od mládí horlivý komunista, který po dva roky v rámci „internacionalistické mise“ pomáhal ve středoamerické Nikaragui budovat socialismus. Po návratu stoupal v partajním žebříčku, byl šéfem strany v Santě Claře a později i v Holguínu na druhé straně ostrova. V letech 2009 až 2012 dělal ministra pro univerzitní školství a od roku 2013 byl na dosavadním vrcholu jako viceprezident. Tedy nic, co by zvlášť upoutalo pozornost...

Celý článek si můžete přečíst na webu Euro.cz ZDE.