Výsledek mé práce je často vidět až za delší dobu a s tím je potřeba počítat

Výsledek mé práce je často vidět až za delší dobu a s tím je potřeba počítat

8. 11. 2019

Jaroslava Kubová se stala posilou sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi před rokem. Rozšířila tak tým pracovníků na Klatovsku. Říká, že při její práci s rodinami je výsledek a změna často vidět až za delší dobu. Změnu u každého člověka vnímá jako velký zásah do jeho stávající situace a upozorňuje na to, že ne každý člověk je na změnu vždy připraven. Důležité je proto pracovat s motivací každého jednotlivce. Tíseň vnímá již od doby revoluce, kdy sama pracovala jako pedagožka na škole. Od té doby se toho hodně změnilo. 

Jak ses k nám dostala?

Podívala jsem se na webové stránky Člověka v tísni a četla si různé informace. A pak jsem se podívala i do sekce kariéra a všimla si inzerátu, že se hledá pracovník na Klatovsko. A to mě zaujalo. Bydlím u Kdyně a v té době jsem hledala práci, která by byla v dojezdové vzdálenosti, takže na Domažlicku nebo právě na Klatovsku. Dá se dojíždět i do Plzně, ale přeci jen to je odtud už daleko. Klatovy pro mě zněly příznivě. Připadalo mi, že dělat na Klatovsku, když tam odtud přímo nejsem, bude i zajímavější pro poznání regionu. Člověk není zatížen žádnými předpojatými názory na tamní úřady nebo lidi, protože je tam zkrátka na rozdíl od Domažlicka nezná.

Proč ses dívala zrovna na stránky Tísně, co Tě na té organizaci tak zajímalo?

Vždycky jsem si myslela, že tato organizace dělá něco správného. Hodně si pamatuju revoluční dobu, dost jsem tehdy vnímala Šimona Pánka. Vím, jak to celé vznikalo a jak se po revoluci začalo pomáhat v Náhorním Karabachu. Pamatuju si, když byl Šimon Pánek velmi mladý. Myslím, že tehdy všichni vnímali Tíseň a všechno to dění pozitivně, dnes jsou názory na Tíseň různorodější, ozývají se jak kladné, tak kritické hlasy. Tehdy to vesměs všichni vnímali pozitivně, jejich aktivity zajišťovaly v cizině dobrou reputaci. Bylo to nové a společnost vše hodně vnímala a sledovala.

Když jsi nastupovala do Tísně, tak jsi registrovala i aktivity v České republice?

Já o aktivitách Tísně v Čechách věděla. S lidmi z Tísně jsem se potkala třeba v Praze v Lucerně, když měl pohřeb pan prezident Václav Havel. Tehdy jsem si s jednou Tísňačkou zatancovala čardáš  Ale shodou okolností jsem i věděla, že je kancelář právě v Klatovech. Před pár lety jsem šla po Klatovech a ve Vídeňské ulici jsem zahlédla ceduli Člověk v tísni na jednom domě. Vyšla jsem po schodech a u kanceláře si vzala vizitku s kontaktem. Chtěla jsem ji předat paní, o které jsem si myslela, že by mohla pomoc Tísně využít.

A využila?

Ta rodina mi tehdy řekla, ať nezblázním, že Tíseň tohle určitě nedělá a že pravděpodobně tato pomoc nebude zrovna pro ně. Ale mýlili se. Nakonec Tíseň kontaktovali a dopadlo to dobře. Takže ano, Tíseň jsem vnímala i v rámci pomoci tady v Čechách.

Kde jsi pracovala před Tísní?

Starala jsem se šest let o seniory v Německu, byla to ambulantní služba. To byla práce, která mi přinášela okamžitý pocit výsledku, viděla jsem prostě odraz své práce. Na druhou stranu fyzické přetížení bylo obrovské. Ostatně i po psychické stránce to často nebylo snadné. Díky téhle práci mám náhled na to, jaké bude stáří. Vím, že je stáří hlavně o vztazích – když máš vztahy v pohodě, bude v pohodě i stáří.

Takže vždycky ses pohybovala v sociální sféře?

Ne tak úplně. Za hluboké totality jsem vystudovala Pedagogickou fakultu v Plzni se specializací na češtinu a občanskou výchovu. Po dokončení jsem nastoupila na základku v Domažlicích a s tím přišla totální deziluze. Vzpomínám si, jak jsme vždycky každou středu na hodinu a půl měli tzv. ideologicko-politické vzdělávání. Měli jsme se na to připravovat, předčítali jsme si z Rudého práva. Já už v té době hodně sledovala dění ve světě, zprávy, ale tohle bylo strašné. Jednoho dne jsem se nahlas ředitele zeptala, jestli ho to tam baví a jestli by nebylo lepší věnovat se místo toho dětem. To jsi měla vidět ten pohled, vypadalo to, že dostal infarkt. Asi z 50 přítomných kolegů se mě zastali tak 4, že mám pravdu. Hodně jsem s vedením školy bojovala a strávila tam pouhý rok. Velkou oporou mi byli rodiče dětí ve třídě, to jsem tehdy ani nevěděla. Na konci školního roku jsem dala výpověď a asi půl roku chodila po brigádách - dělala jsem na výstavišti v Plzni, pak uklízečku na transfúzní stanici nebo jsem vařila dvanáctku v Prazdroji. Pak jsem se vrátila do školství a zamířila na střední odborné učiliště do Plzně, kde jsem vlastně prožila revoluci. Tam byla úplně jiná atmosféra, bylo tam více mužů – inženýrů, jejich přístup byl v mnoha věcech hodně racionální a ideologie tam moc neměla místo. Také jsem pracovala třeba na okresním úřadě s menšinami, objevovalo se tehdy mnoho žadatelů o azyl, dále bylo mým úkolem spolupracovat se zařízením pro drogově závislé. Takže mám za sebou poměrně pestrou pracovní historii.

Baví Tě současná práce v Tísni?

Baví. Když to srovnám s těmi seniory, tak někdy máš pocit, že výsledek je ale na delší dobu. Někdy vidíš až za rok, že se to povedlo, a někdy je zkrátka dobré, když se situace člověka nezhoršuje. Chvilku trvá, než si tohle člověk v hlavě poskládá a uvědomí.

Dá se na to připravit?

Na některé věci se připravit nemůžeš. Platí to pro všechno, co v životě probíhá - když si to zpracuješ v hlavě, ujasní se ti to a jsi schopna situaci přijmout. Hodně pomáhají třeba supervize anebo porady, kde slyšíš kazuistiky ostatních kolegů, příběhy lidí, se kterými pracují, sdílíte svoje zkušenosti. Taky pomáhá vzdělávání. Byla jsem třeba na vzdělávání v motivačních rozhovorech, to bylo skvělé. První část jsem absolvovala krátce po svém nástupu a vyloženě se těším, až přijde druhá část. Učí tě, jak se dívat na motivaci rodiny, se kterou pracuješ. Spousta kuřáků třeba říká, že nemá motivaci k tomu přestat. A v téhle práci je to stejné. Prostě někdy ta rodina nemá motivaci. Okolí je také schopno říkat kuřákovi spoustu racionálních důvodů, proč by měl přestat, ale dokud nemá tu správnou motivaci, nepřestane. A tohle vnímám podobně. Změna pro ně bude v mnoha případech velký zásah do stávající situace a ne vždycky jsou na to v tu chvíli připraveni, někdy to trvá. Taky ne všechno ti rodiny sdělí na první konzultaci. Někdy svá přání a cíle neumí ani pojmenovat, někdy jsou to přání přicházející zvnějšku od úřadů, škol. Chce to čas a u každého je to jiné.

Může mít na motivaci vliv to, odkud člověk přichází, jak se k nám dostal?

Může. Určitě je rozdíl, když si nás člověk vyhledá sám a když přichází třeba na doporučení Orgánu sociálně právní ochrany dětí. I když je spolupráce s touto institucí třeba dobrá, pracují tam fajn lidé, tak pořád jsou s nimi spojené určité represe, dohledy nad rodinou, třeba i soudní dohledy, takže to určitě může hrát svou roli.

Jaké zakázky s rodinami řešíš, s čím se na Tebe obracejí?

Většinou se na mě obrací ženy, muži přicházejí jen v momentě, kdy v rodině z nějakého důvodu žena chybí. Obecně přicházejí lidé v životně složitých situacích. V případě služby, kterou poskytuji, se jedná o problémy nikoliv jednotlivce, ale problémy celé rodiny včetně dětí. A asi nejčastěji je trápí problém s bydlením. To je na Klatovsku na mnoha místech velmi složité. Často se jedná o lidi s dluhy a získání bydlení je pro ně opravdu komplikované. Řešíme finanční situaci, rozumné hospodaření s rodinným rozpočtem, to je v rodinách dost problematické. Pak také přicházejí kvůli pomoci s komunikací na úřadech, s problematikou zaměstnání nebo velmi často kvůli komunikaci se školou.

Proč mají tak často problém s komunikací, ať už s úřady nebo se školou?

Často to spočívá v tom, že se na ně jinak pohlíží nebo mají pocit, že je na ně jinak pohlíženo, ať už na základě předchozích zkušeností nebo zcela bezdůvodně, neoprávněně. Někdy problém spočívá v představě, že když jdeš na úřad, tak se tam budou chovat nepříjemně. To si opět myslí na základě nějaké zkušenosti, své nebo někoho v okolí. Ale je to o lidech. Stává se, že ty úřední věty jsou pro lidi nesmírně složité, někdy úřední jazyk používají jak písemně tak ústně, a lidé mu nerozumí. Proto jsou klienti radši, když je tam někdo s nimi. Spolupracuji třeba s jednou paní ze Slovenska, která česky sice rozumí, ale přesto občas narazí na něco, co nechápe, unikají jí některá slova. Chce si být jista, že všemu dobře porozuměla. I já se někdy doptávám, jestli jsem to dobře pochopila, někdy je ten jazyk složitý i pro mě. Taky si pamatuji na jednu paní, která se začala hádat s úřednicí na bytovém odboru. Nevím, kdo začal, ale musela jsem do toho vstoupit a zarazit je obě. Nakonec se domluvily, ale bylo to pro mě dost překvapivé, jak se obě chovaly. Po odchodu mi paní řekla, že se tohle děje běžně a že se ještě nestalo, že by úřednice přestala a začala komunikovat normálně. Každý člověk má svou důstojnost. S paní jsme to pak hodně rozebíraly, mluvily o tom, že je potřeba, aby spolu jednaly vzájemně slušně. Občas mi říkají, že já ty věci umím říct líp. To je možná pravda, ale základem by měla být slušnost. Věci se často dají řešit v klidu a s trpělivostí, která je k tomu taky nezbytná. Na úřadech a ve škole jsem jen prostředníkem, který není předpojatý, jen přicházíme vyjednat něco, na co má člověk nárok.

Proč myslíš, že je k tomu nezbytná trpělivost?

To se dá hezky ukázat na situaci paní, kterou jsme s kolegy řešili na začátku roku. Od 1. února neměla kde bydlet. To byl pátek a ona se to dozvěděla jen pár dnů před tím. Bylo to komplikované z mnoha důvodů, ale když nakonec jeden azylový dům kývl na to, že paní s dětmi přijme, rozhodně ještě nebylo vyhráno a čekal nás úřední kolotoč. Museli jsme vyřídit bezinfekčnost pro všechny členy domácnosti, žádost o mimořádnou okamžitou pomoc, ale také o dávky hmotné nouze na nové období, aby do sebe všechno zapadalo. Všechny ty formuláře mají spoustu příloh. Kdo to nikdy nevyplňoval, těžko si to představí. Věci na sebe musely navazovat, museli jsme od lékaře na úřad, z úřadu do kanceláře a pak zase zpět. Ale zvládlo se to. A bez té trpělivosti by to rozhodně nešlo.

Co téma nějakých výchovných potíží?

To se také objevuje. Třeba v jedné rodině jsme s maminkou jely do školy zjistit, co by její syn potřeboval, např. doučování. A teprve ve škole jsme se dozvěděly, že už druhý měsíc tam chodí dost nepravidelně. Končil pátou třídu, druhý stupeň škola již neměla, čekal ho proto brzy nástup jinam. Ve škole se domluvilo omluvení absencí a nastavila se některá opatření. Byla uspořádána případová konference, kde byli i zástupci OSPODu, Střediska výchovné péče a školy. Ukázalo se, že se chlapec chytil party starších kluků. S přestupem do nové školy teď maminku čeká kontrolní případová komise. Zatím se situace jeví jako lepší, vyhovuje mu kolektiv více dětí, kde má více možností, s kým kamarádit. Má nastolena nová a přísná pravidla a ví, že když to nebude fungovat, čeká ho pobyt ve Středisku výchovné péče.

Jak jsi na tom aktuálně s kapacitou?

Momentálně mám kapacitu volnou a mohu do spolupráce přibrat nové rodiny. Byla jsem teď na jednom setkání na OSPODu, tak uvidíme, jestli se rodina ozve. Mají malé dítě a maminka chodí do práce, o péči se střídají s otcem. K dítěti mají hezký vztah, ale do jejich výchovy zasahují jejich širší rodiny. OSPOD chce, aby se zlepšilo napojení matky na dítě, a nechtějí, aby tolik chodila do práce. Potřeba rodiny chodit do práce je ale reálná, mají dluhy, bojí se přijít o práci, aby mohli splácet. Uvidíme, jestli tuhle situaci budou chtít s někým řešit.

Vždycky čekáš na to, až se ozve rodina sama?

Někdy ne. Někdy dostanu číslo od OSPODu s tím, že OSPOD už mluvil s rodinou a rodina souhlasí, že je budu kontaktovat sama.

Všechny Tvé rodiny jsou doporučené z OSPODu?

To ne. Přicházejí také lidé na doporučení někoho, kdo s námi již spolupracoval. Případně se stává, že přichází člověk na doporučení z azylového domu. Taky se teď chystám vyvěsit letáky na Úřad práce, na školy a podobně.

Problematika rodin, se kterými pracuješ, se zdá hodně široká. Na koho se obracíš, když něco nevíš?

To je různé podle toho, co zrovna řeším. Pokud se jedná o člověka, kterého může znát někdo z mých kolegů v Klatovech, tak se obracím právě na ně. Mohli s ním spolupracovat a to se může hodit. Pokud je to otázka nějaké obecnější roviny a postupů, tak se obracím na svou koordinátorku Jitku Kylišovou. Ale když sháním informace třeba k dluhové problematice, tak moje cesta vede za našimi dluhovými poradci. V naší službě je potřeba mít základní povědomí o tématech, se kterými za mnou lidé přicházejí, nežít si jen ve svém tubusu a mít tunelové vidění, ale snažit se o co nejširší rozhled, poslouchat ostatní, číst si, co ostatní kolegové řeší v oblasti dluhů a dávek, protože to se může hodit.

Takže s kolegy hodně spolupracujete?

Já si myslím, že bez toho by to vůbec nešlo. Naše práce je hodně o spolupráci, kooperaci. Narážíš třeba na různé názory, ale to k tomu patří. Vlastně jsem to tak měla ve všech svých zaměstnáních, bez spolupráce s kolegy by to nefungovalo. Třeba s kolegyní v rámci podpory vzdělávání vnímám společnou problematiku a přijde mi dobré to vzájemně diskutovat, když je potřeba.

Čemu se věnuješ ve volném čase?

Sportuji – běhám, jezdím na kole, na lyžích, plavu. Ale taky ráda chodím do lesa nebo po horách. Baví mě divadlo, ráda zajdu na zajímavý film.

Kde se vidíš třeba za deset let?

Možná se stanu poutníkem s nízkým důchodem. Budu jezdit stopem a bydlet v nízkorozpočtovém domku po své babičce :-)

Autor: Tereza Králová