Vždycky jsem si přála být kadeřnicí. Teď se mi můj sen splnil, říká Sanela

Vždycky jsem si přála být kadeřnicí. Teď se mi můj sen splnil, říká Sanela

15. 12. 2016

„Tohle jsem vytvořila,“ říká Sanela a ukazuje své sousedce Zoře fotoalbum plné účesů. „To je vážně skvěle odvedená práce!“ odpovídá jí Zora a hned se Sanely ptá, kdy jí může také upravit vlasy. „Vždycky jsem chtěla být kadeřnicí, najít si opravdovou práci a dělat účesy,“ říká Sanela.

Velký sen. A vzhledem k tomu, že jde o sen člověka s mentálním postižením, mnoho lidí by řeklo, že je to nemožné. Také k nim patříte? Tak počkejte, až poznáte Sanelu Sulić, okouzlující šestatřicetiletou ženu s velkým srdcem a obrovským talentem.

„Narodila jsem se v Apatinu. Když jsem byla malá, dali mě do ústavu ve Višegradu. A pak přišla válka. Bylo to příšerné,“ začíná Sanela vyprávět svůj příběh. „Jedna žena mi chtěla ublížit – na krku a na ruce mám stále jizvy. Pak mě přestěhovali do vesnice Veliki Popovac, kde mě mile přijali,“ pokračuje.

Většinu svého života strávila v ústavu pro dospělé a seniory ve vesnici Veliki Popovac, nedaleko města Petrovac na Mlavi, kde se starají zhruba o 250 lidí s mentálním postižením a duševním onemocněním. Sanela přispívala ke každodennímu fungování zařízení tím, že pomáhala s jednoduchými domácími pracemi. Ve volném čase vyšívala, háčkovala,  povídala si s ostatními klienty a účastnila se divadelních her, kde hrála a tančila tradiční srbské tance. „Líbí se mi lidová hudba, v zařízení jsem se naučila tancovat,“ vypráví Sanela.

Skutečný život za zdmi ústavu

Život v ústavním zařízení nicméně nebyl to, co tato mladá žena potřebovala. Kapacita a striktní pravidla, která regulují fungování institucí tohoto typu, brání v individuálním rozvoji klientů a porušují jejich základní lidská práva. Sanela chtěla mnohem víc než stereotypní život v sociálním zařízení. Chtěla opravdový život. Snila o tom, že se přestěhuje do Petrovacu, bude se moci svobodně procházet parkem, samostatně si nakupovat oblečení a najít si práci jako kadeřnice. A když někdo něco opravdu chce, najde si cestu, jak toho docílit.

Proto se rozhodla přijmout nabídku na účast v projektu “Skutečný život“ (Getting a life), vedeném českou neziskovou organizací Člověk v tísni, do kterého se ústav v roce 2014 zapojil. Cílem tohoto projektu je deinstitucionalizace lidí s mentálním postižením, přesněji řečeno jejich přestěhování do chráněného bydlení v běžné městské zástavbě, kde se následně klienti za pomoci kvalifikovaných asistentů zapojují do každodenního života místní komunity.

“Skutečný život“ je součástí rozsáhlejšího projektu „Open Arms“ financovaného Evropskou unií, do kterého se zapojilo několik srbských ústavů, a který je podporován srbským ministerstvem práce a ministerstvem zdravotnictví.

Díky tomuto projektu se Sanela a dalších pět lidí s mentálním postižením na konci dubna 2015 přestěhovali z ústavu do pěkného domu nedaleko hlavní ulice v Petrovaci na Mlavi. Pro všechny to znamenalo velkou změnu, Sanela si nicméně rychle zvykla a začala se životem, po kterém vždycky toužila.

Pletení, háčkování a vaření

„I o víkendu vstávám brzy a dělám si snídani. Můžu snídat co chci a kdy chci, nemusím čekat na všechny ostatní, až se probudí a půjdou jíst, jako tomu bylo v ústavu. Po snídani uklidíme dům, a pokud jsem na řadě, tak vařím oběd. Často peču sušenky, koláče a dělám vlastní zmrzlinu. Odpoledne jdu s přáteli na procházku, dám si v kavárně džus nebo jdu na nějakou akci do kulturního centra,“ popisuje Sanela svůj volný čas. „Navštěvují nás sousedé, nebo k nim jdeme my. Nejvíc času trávím s Růžou a Violinkou. S tou jsem se skamarádila, když mě učila háčkovat.“

Spolu s dalšími třemi spolubydlícími se Sanela zúčastnila kurzu v háčkování a pletení, které bylo součástí aktivit projektu “Skutečný život“. „Sanela byla na tuto práci od začátku neuvěřitelně šikovná a citlivá. Rychle se naučila všechny techniky. Myslím, že klidně může plést oblečení a prodávat ho. Kromě jejího zápalu pro práci je Sanela také ohromně sympatická a milující osoba. Chodíme se navštěvovat i potom, co školení skončilo,“ popisuje spolupráci se Sanelou instruktorka Violinka Janaćković.

Chci najít svou maminku

Takto tráví Sanela své dny v novém prostředí. A má další plány: navštívit přátele, kteří se díky stejnému projektu přestěhovali z ústavu do města Veliko Gradište. Ráda by tam navštívila místní  folklórní taneční klub a nechala si udělat nové umělé zuby. Jedním z jejích největších snů je také najít účastí v populární televizní show dávno ztracenou matku. „Chci zavolat do Vše pro lásku a najít maminku. Chci jí obejmout a zeptat se jí, proč mě opustila.“ Společně s asistentkou Sanela kontaktovala producenty show a brzy očekává dobré zprávy.

Jedno přání však bylo ještě větší, než setkat se s mámou – touha stát se kadeřnicí. „Kadeřnice? Ani náhodou.“ „Co, kadeřnice? To je náročné i pro normální lidi a ona je postižená!“ „Možná by mohla mýt vlasy, ale to je tak všechno.“ Takovým a mnoha podobným komentářům musela Sanela čelila neustále. Začínala být nešťastná, strávila ve městě už několik měsíců a stále se jí nedařilo sehnat někoho, kdo by byl ochotný jí to naučit. Nikdy se ale  ani na moment nevzdala.

„Během našich konverzací jsem si uvědomila, jak moc je pro Sanelu důležité stát se kadeřnicí. Znám jí jako velmi chytrou a svědomitou osobu, tak jsem navrhla své kadeřnici, jestli by jí nechtěla zaučit,“ vzpomíná Violinka.

Sen o práci v kadeřnickém salonu

A tak jednoho letního odpoledne potkala Sanela místní kadeřnici Jasnu Lacković-Mitić. Přestože má Sanela určité potíže s výslovností a nemusí jí být hned na poprvé rozumět, Jasna okamžitě pochopila nejen co jí Sanela říkala, ale i její vášeň pro styling. Školení začalo o měsíc později a Sanelina radost byla neuvěřitelná. „Budu kadeřnicí, jsem kadeřnicí!“ sdílela své nadšení s přáteli.

Čekalo jí samozřejmě hodně práce, ale s pomocí asistentů, koordinátora z Člověka v tísni a učitelky Jasny, dělala Sanela pokroky každý den. Brzy začala do práce chodit sama, zlepšila se jí orientace v čase i sociální dovednosti.

„Jasna je moc hezká a je ke mně milá. Všechno mě naučila. V salonu pracují i další lidé, se všemi vycházíme skvěle. Někdy společně chodíme na kávu a někdy mě Jasna i pošle do banky zaplatit účty,“ popisuje Sanela nové prostředí.

„Sanela je své nové práci neuvěřitelně oddaná, plně se soustředí na nové věci a rychle si zapamatuje všechno, co jí ukážu. Nikdy nepřišla do práce pozdě. Nejvíc na mě působí to, jak mile a slušně se chová k zákazníkům. Respektuji jí nejen jako zaměstnankyni, ale i jako člověka,“ říká Jasna. „Nikdy jsem nepochybovala o tom, že Sanelu budu schopná naučit všechny dovednosti, které by měla každá kadeřnice umět. Upřímně, víc jsem se bála, jak budou reagovat zákazníci. Lidé jsou různí, nechtěla jsem, aby se k ní někdo choval špatně,“ dodává.

Někteří zákazníci odmítli, aby se o ně Sanela starala. Někteří se na ni nepříjemně dívali, nebo měli negativní komentáře. Mnohem víc však bylo těch, kteří rozpoznali Sanelin talent a velkorysost. S postupem času si místní komunita na novou kadeřnici zvykla a sousedé z okolí jí začali volat a zvát jí na barvení nebo sušení vlasů i k sobě domů.

Dlouhá cesta k vlastním právům

Stále je zde nicméně mnoho právních překážek, které Sanele brání mít plnohodnotné zaměstnání. Podobně jako většina lidí z ústavu je Sanela nesvéprávná, což znamená, že nemá žádné právo rozhodovat sama o vlastním životě. Tato rozhodnutí místo ní dělá její opatrovník. Z právního hlediska je s touto šestatřicetiletou ženou zacházeno jako s dítětem. S podporou Člověka v tísni a zaměstnanců ústavu si ale Sanela začala vydobývat zpět svá práva. Tento boj stále pokračuje, Sanele to však nebrání dělat si další plány.

„Baví mě chodit do salonu a učit se. Umím účesy s copánky, mýt vlasy a sušit je. Moc ráda bych zde zůstala pracovat a naučila se stříhat vlasy,“ říká Sanela. „A až si vydělám hodně peněz, chci letět k moři do Černé hory!“ dodává zamyšleně.

Po čtyřech měsících školení získala Sanela diplom, kde je uvedeno, že v salonu Jasna úspěšně splnila kurz tvorby společenských účesů. Má ho pyšně uložený v albu mezi fotkami účesů, které vytvořila s láskou, odhodlaností a vírou, že velké sny se mohou stát skutečností.

Autor: Jasna Glišić