Lidové noviny: Z uprchlického tábora se dostal až k titulu mistra světa v zápase. I díky Člověku v tísni
Publikováno: 7. 10. 2019 Doba čtení: 4 minutyAbujazíd Mancigov se k řecko-římskému zápasu dostal jako malý chlapec v uprchlickém táboře v Ingušsku. Utíkal před druhou válkou v Čečensku. Zápasnický klub pro děti tehdy v táboře pomáhal organizovat Člověk v tísni. V polovině září tohoto roku se Mancigov stal mistrem světa do 72 kilogramů.
Na mistrovství světa v zápase v metropoli Kazachstánu Nur-Sultanu nedal Abujazíd Mancigov svému soupeři šanci. V řecko-římském stylu v kategorii do 72 kilogramů porazil 15. září Arama Vardanjana 9:0 a získal tak titul světového šampióna. Potěšil tím nejen doma v Čečensku, ale hrdé může být i Česko. Mancigov totiž začal se sportem za čečenské války v uprchlickém táboře v Ingušsku a tyto aktivity podporovali čeští humanitární pracovníci.
Finálový zápas Mistrovství světa v zápasu řecko-římském 2019:
V bývalé strojní a traktorové stanici Altijevo sídlil jeden z divokých táborů, které během druhé čečenské války vyrostly v Ingušsku. Lidé tehdy hromadně utíkali kulkami i bombami v Čečensku a sousední Ingušsko se nabízelo jako první bezpečné útočiště. Malou severokavkazskou republiku tehdy zaplavily statisíce uprchlíků. Do oficiálních táborů se nevešli, obsazovali proto hospodářská stavení, kravíny, opuštěné domy, každý objekt, ve kterém se dalo bydlet.
Říkalo se tomu „divoké tábory“ a na rozdíl od velkých stanových lágrů tu lidé neměli zajištěno vůbec nic: jídlo si museli vařit, peníze vydělávat a sami si museli dělat i úpravy bydlení. I tady žily desetitisíce lidé v primitivních podmíkách, pomáhala jim hrstka humanitárních organizací včetně České katolické charity a Člověka v tísni.
Z tělocvičny v silážní jámě až k titulu mistra
Právě Člověk v tísni stál u zrodu neformálního zápasnického oddílu v Altijevu. „Vzal jsem děti a zkoušeli jsme to na trávě. Aby aby poznali, že existuje nějaký sport a nejenom válka a přežívání v lágru,“ říká trenér Beslan Albukajev, sám bývalý zápasník. „Přišel za mnou s tím, že děti zahálejí, on sám stejně nemůže sehnat práci a tak budou trénovat. Jen potřebují zápasnický koberec,“ říká Šárka Kuchtová, která tenkrát působila jako koordinátorka pro uprchlíky. „Přivítala jsem to, protože jsme stíhali starat se nanejvýš o výuku ve stanových školách, kam chodili děti na směny,“ dodává.
Koberec dostali a mohli začít trénovat naplno. Podmínky se ještě více zlepšily když v místě silážní jámy vybudovali tělocvičnu o rozměrech osm krát dvacet metrů. Tehdy osmiletý Abdujazíd Mancigov se objevoval na trénincích od samých počátků existence oddílu. „Vůbec nevynikal, byli tam i lepší kluci. Jenže on se vypracoval svým úsilím“ říká trenér Albukajev. Když v roce 2004 už bylo v Čečensku bezpečněji a uprchlíci se stěhovali domů, bylo podle trenéra jasné, že Mancigov má nakročeno k hvězdné sportovní kariéře. „Bylo vidět, že má cíl a tvrdě za ním jde,“ říká Albukajev.
V Grozném se trenér domluvil s ředitelem školy nedaleko svého bydliště a získal místo na pravidelné tréninky. Člověk v tísni daroval koberec a posilovací stroje. V té době už ale ruské úřady dávaly mezinárodním humanitárním organizacím stále více najevo, že nejsou vítány a v roce 2005 zrušily Člověku v tísni registraci. Společnost musela svoji činnost v Rusku ukončit. „My už jsme ale byli rozjetí a měli jsme podporu od státu,“ říká Albukajev.
Trenérem souhrou okolností
Favorit Mancigov zápasil pod Albukajejovým vedením do roku 2010, kdy odešel studovat do ruského města Vladimir nedaleko Moskvy. Vyhrál juniorské mistrovství světa, v dospělé kategorii pak mistrovství Ruska a řadu mezinárodních soutěží. Je mistrem sportu Ruské federace a letos zvítězil na mistrovství světa, přitom ve svých šestadvaceti letech má další roky sportovní kariéry stále ještě před sebou.
Mancigovův úspěch pomohl i trenéru Albukajevovi. Jeho svěřenci mají vzor a oddíl své zázemí, navíc je v Čečensku zápas „národním sportem“ a tak se těší přízni státu i sponzorů. „Jezdíme na turnaje po Rusku i do Evropy, koncem října se s několika chlapci chystáme k vám do Česka,“ říká Albukajev, který původně prý vůbec trenérem být nechtěl. „Jenže když jsem viděl, jak ty děti sport potřebují, začalo se mi to líbit. Víte, nešlo mi ani tak o to, aby byli špičkovými sportovci, ale o jejich správné vychování“ dodává.
Článek vyšel v Lidových novinách