Za hranice v zahraničí

Pátek odpoledne. Ústecká výprava mířící do Rumunska již netrpělivě čeká se zavazadly před Globusem na autobus, který nás poveze více do jak tisíc kilometrů vzdáleného Eibenthálu.

Jupí, jsme tu. Rozlámaní vystupujeme z autobusu na místo, kde se mluví starou češtinou, není tu signál ani nic, co by klukům a holkám z Předlic mohlo připomínat jejich všední život. Každý je napjatý, v jaké rodině bude ubytovaný. I když jedno je jisté, nikdo se nemusí bát nepřijetí a nepohostinnosti místních rodin, které se nás během pobytu v Eibanthále ujmou.

Naše osmičlenná skupina účastníků se čtyřmi vedoucími se rázem rozrostla o osm zástupců mládeže z české vsi Eibenthál v Rumunsku a jejich dva vedoucí. Hrajeme seznamovací hry. Za doprovodu chichotání pomalu ale jistě boříme vzájemné bariéry obav a studu.

Další den ráno si vyprávíme zážitky z rodin, co kdo jedl, jak se vyspal… Jako pak pokaždé, dorazil první na sraz náš Míša, který si vypůjčil ve „své“ rodině kolo a brázdí po vsi, jako by se tu narodil. Proto nás ani nepřekvapí, že když skupině ohlašujeme společné obědy v rodině Jágrů, skočí nám Míša do řeči a sám se ujme vysvětlování, jaký baráček rodině patří a kde tedy společně poobědváme.

Připravený program je nabitý, a proto jsme do něj skočili rovnýma nohama hned po příjezdu.  Kromě výletů, her a zábavy zde máme také odvést kus práce vyplývající z potřeb místních obyvatel. K tomuto využíváme swot analýzu a kamery.  Pak se společně díváme na rozhovory s místními a posloucháme, s čím bychom mohli být nápomocni: čištění potoka po bleskových záplavách, které Eibenthál postihly před dvěma týdny, pomoci s přípravou festivalu, který mnohým zajišťuje práci a možnost přivýdělku, vymalovat školu a uspořádat dětský den.

Naše skupina již začíná fungovat jako celek. Ale protože je patrné setkání různých kultur, z kterých každý z nás pochází, vzájemně si představujeme naše specifika na interkulturním večírku. Na něm nechybí ani různorodá kuchyně. Máme tu skupinu Čechů žijících v Rumunsku a jejich rumunské speciality, romský stůl nabízející holubky a českou kuchyni, kterou ten večer symbolizuje svíčková ze sáčku s knedlíkem ohřátým v mikrovlnce a další české výrobky. Vítáme i několik lidí z vesnice, kteří zareagovali na naše pozvánky a přišli se podívat.

V pondělí vyrážíme na výlet. Jdeme do kopců kempovat k salaši, ze které se můžeme kochat krásným výhledem na Srbsko a břehy Dunaje. Po cestě na salaš kluci a holky improvizují básně o Eibenthálu a scénky z předešlých dní, u kterých se bavíme, a přísná porota hodnotí verše typu: „Když jsem viděl na mapě Eibenthál, nějaký parchant po mě hodil ementál. A pak říká ach ta Evropa, vůbec nikde žádná robota.“ Hmmm nerozhodně… každý tedy vyhrává bílé tričko s logy programu Mládež v akci, na kterém se ihned objevují podpisy ostatních.

Další den se vracíme poštípaní od komárů a umounění od ohně, ale připraveni na uspořádání dětského dne. Večer pak tleskáme a chválíme všechny za perfektní organizaci a připravené disciplíny. Eibenthálské děti měly zpestřený den plný soutěží, dárečků a sladkostí. Všem se líbilo.

Poté atmosféra nutně zvážněla, když byla otevřena náročná témata našeho workshopu, jakými jsou sociální vyloučení, aktivní občanství a vlastenectví. Posloucháme mladé lidi, kteří se bohužel z velké části připojují k názoru „já nic nezmůžu“. Tento názor sdílejí jak někteří mladí z ústeckých Předlic, tak i zástupci mládeže z rumunského Eibenthálu.  Předličtí mluví o sociálním vyloučení, kdežto eibenthálští kluci a holky vypráví o lokálních problémech a o komplikacích žití v „odříznuté“ vesnici. Předličtí se dokola ptají, jak zde mohou místní obyvatelé existovat bez signálu. Odpověď? Krčení ramen... V dnešní době je otázka na signál asi na místě. Co ale osobní komunikace, morální zásady a mezilidské vztahy? Další věc, která naší skupinu předlických kluků a holek v Eibenthále zaskočila. Jak je možné, že se k sobě navzájem dokáží lidé chovat bez rozdílu tak hezky, jak to právě nyní všichni pociťujeme, a nebojí se nechat odemčený dům, auto či kolo? „Věříme si, víš…“ zní odpověď.

Témat k přemýšlení bylo dost a třeba se k nim někdo v myšlenkách vrátil i den následující, který jsme věnovali celodennímu výletu do města a Herkulových lázní. Každý den plníme nabitý program, který ve chvílích volna zpestřuje náš papírový facebook. Myslím, že nám tato forma sociální sítě teď úplně stačí, protože si píšeme vzkazy na zeď a chatujeme právě s těmi, se kterými prožíváme intenzivní zážitky přítomnosti.

Večer si představujeme papírovou vizualizaci Roma, Rumuna, Čecha a dokonce i Malťana a Španěla, protože se k nám již v úterý přidali dobrovolníci z evropské dobrovolné služby naší pobočky Marie Claire a Gustavo. Je docela zábavné sledovat rysy typické pro Čecha očima Čechů žijících v Rumunsku, Romů z Předlic a zahraničních dobrovolníků. Takže, kdo si láme hlavu s tím, jak se projevuje skutečně typický Čech, inu vězte, co nezávisle na sobě vymyslela skupinka Romů, Rumunů a zahraničních dobrovolníků a na čem se všichni shodli. „Čech je ten, co doma vaří svíčkovou, vezme ponožky do sandálů a jde na ochutnávku do Globusu, přičemž se chová slušně a pomalu už si balí zase kufry, protože cestování on rád…“

A máme tu čtvrtek a pátek. Vstáváme oba dny před sedmou hodinou, abychom mohli už od půl osmé začít pracovat. Čtvrtek věnujeme úklidu potoka a sbírání odpadků, které voda přinesla s bleskovými záplavami. A taky pomáháme organizátorům hudebního festivalu Banát s těžkou prací. Kromě pýchy a dobrého pocitu, že někomu pomohli, někteří z účastníků ještě ten večer pocítí i strach při noční hře.

Pátek pak celý den malujeme školu, zatímco Eibenthál slaví svátek a místní tedy z důvodu ctění tradic nemohou přiložit ruku k dílu. Nám to nevadí a odvádíme velký kus práce (vymalovali jsme tělocvičnu, chodby, jednu třídu a naši zruční zedníci, kde bylo potřeba, vyštukovali zdi).

Po práci pak kluci a holky, zase pěkně všichni pohromadě, dokončují přípravy na sobotní maškarní ples, který organizují v kulturním domě.  Neskutečné… bude to vlastně už náš závěrečný večer…

V sobotu ráno jedeme na výlet na lodičky. Nechat se ohromit obrovským Dunajem a vysochanou hlavou Decebela, tyčící se vysoko nad námi ve skále. Strach neplavců i plavců v menší loďce byl zřejmý a někdy úsměvný. No jo „Za hranice v zahraničí“, název naší výpravy je mottem od začátku do konce.

A je to tu. Loučení, které bylo sice dojemné, ale díky plesu jsme se všichni bavili a nesmutněli. Myslím, že každý z naší skupiny vedoucích jakožto hostů a i všichni příchozí na plese ocenili krásně uklizený a vyzdobený sál, připravené hry, živou hudbu, vysokou návštěvnost, občerstvení a non stop tanec. Vyžití na plese měly i děti, které si na vyhrazeném stole plného výtvarných potřeb neustále zdokonalovaly své masky. Porota byla však nekompromisní a nakonec se rozhodla, že titul krále a královny plesu získává maska princezny a kovboje. Cenou byly dorty, které holky doma upekly.  Na plese se po nich jen zaprášilo.

Mnu si oči…  je to tu… jsme v Čechách. V autobuse jsme bombardováni radostnými dotazy typu: „Můžu platit českými penězi?“ „Je tu český čas?“ atd. Ano, jsme zpět doma, zpět v našich všedních životech. Ovšem vrátili jsme se jiní, obohacení o zážitky a zkušenosti, které se nevymažou jen tak s přejezdem přes hraniční čáru.