Za mřížemi
Publikováno: 21. 3. 2018 Doba čtení: 2 minuty
O jarních prázdninách jsme si se staršími návštěvníky klubu V Kleci udělali výlet do Stráže pod Ralskem. Zde jsme navštívili vyhlášenou zmrzlinárnu a také věznicí, kam nás pozvala tamní sociální pracovnice Barbora Tyllová.
Hned od začátku bylo veselo, neboť jsme měli štěstí na řidiče, který po cestě dokázal svou pozitivní energií a milým přístupem bavit celý autobus. Veselá nálada z vtipného začátku vydržela až před brány věznice. Při vstupu do této instituce dolehl na všechny zúčastněné logicky pocit tísně. Při vstupní proceduře musel každý z nás předložit svůj občanský průkaz a projít detektorem. Dostat se do vězení nebylo jen tak. Dostat se se ovšem ven bylo pro nás na rozdíl od trestanců možné, jak nám hned v úvodu sdělil jeden z našich průvodců, vězeňský terapeut Mgr. Vojtěch Roztočil.
Ještě před samotnou prohlídkou jsme se v místnosti s věrným modelem věznice, dozvěděli další zajímavé informace. Nejvíce nás překvapilo to, že vězni musí pracovat, nemají přístup na internet a odeslání dopisu může trvat i tři měsíce. Společně s panem Roztočilem a paní Tyllovou jsme poté prošli skrz další kontrolu a řadu žiletkových zátaras do samotného areálu věznice. Zde jsme navštívili budovu s takzvanými „dírami“. „Díra“ je ve vězeňském slangu cela, do které se trestanci mohou dostat za přečin proti vězeňskému řádu. Jde o velice malý a nevzhledný prostor, do kterého byl každý z účastníků exkurze na několik vteřin zavřen. Další prostory, které jsme ve věznici poté navštívili, byla samotka, vycházkový dvůr a vězeňská kaple. V kapli nám pan Roztočil ukázal, jak pracuje s nově příchozími trestanci a účastníci si tak mohli opět na chvíli vyzkoušet, jaké to je být v roli odsouzeného. Pan Roztočil nám zde vylíčil svůj působivý životní příběh. Jako teenager s problémovým chováním často slýchal, že se jednoho dne ocitne ve vězení. Včas si směr své cesty naštěstí uvědomil a tak se temné prognózy naplnily jen částečně. Ve vězení sice skončil, ale naštěstí jako jeho zaměstnanec.
Po prohlídce této smutné instituce jsme šli pohovořit o dojmech do vyhlášené zmrzlinárny, která se nachází nedaleko vězení. Venku klesla teplota pod deset stupňů celsia a tak jsme si místo zmrzliny dali aspoň kafe a něco dobrého na zub. Po cestě zpět jsme pak s účastníky výletu diskutovali o tom, za jaké jednání by se člověk do nápravného zařízení mohl dostat. Všichni jsme se shodli, že jakýkoli dlouhodobější pobyt ve vězení by nikdo z nás zažít rozhodně nechtěl.
