Zázračný meč Excalibur v rukou Karla-Yvana aneb Jak to cítí náš dobrovolník z Francie

Ohlížím se rok a půl nazpět, kdy jsem překročil práh dveří mé organizace ve Francii. Tyto dveře jsem znal skvěle. Byly po dlouhou dobu mou každodenní rutinou. I když mnou zmítaly pochybnosti nad takovým životem, vždy jsem nakonec oddálil svůj úmysl ukončit tuto nevytouženou každodenní realitu. Malý vršek nemilých činů však rostl s každým dalším dnem, až byl bod dovršení dosažen.

     Pověstné dveře se zavřely. Ještě jsem si ani neuvědomoval, že začínám konat nejdůležitější kroky svého života, po těch, které jsem udělal jako dítě ve svých 13 měsících. Vše se převrátilo. Přišla řada tápavých kroků, kterým jsem sice málo důvěřoval, ale ve kterých se zrodila nová cesta.

     Za svůj košík naplněný čerstvým a šťavnatým ovocem vděčím dětem z Matiční. Vzpomínám na den, kdy jsem byl poprvé v klubu Nový svět. Bylo to pondělí, den, kdy si puberťáci pouštějí své oblíbené skladby. Shora se linul zvuk. Okamžitě jsem poznal přirozenost jejich zpěvu. Když ovšem začala instrumentální část, byl jsem zmaten. Myslel jsem, že jde o Karaoke. Jsou mladí, chtějí se podobat svým idolům, to je normální. Byl jsem v jejich věku stejný, když jsem doma před zrcadlem zpíval s kartáčkem na zuby namísto mikrofonu. Moje nohy se rozeběhly podívat na půdu klubu s touhou odhalit toto balamucení. Paff!!! Nahoře mě čekalo obrovské překvapení. Zjistil jsem, že jde o spontánní hudbu vyluzovanou dětmi. Tyhle děti mě dokázaly na tři akordy usadit zpět na zem. S nimi jsem se začal znovu Učit…

    Takové víření, jen trochu odlišné, jsem našel i v Mojžíři. Úterky a středy dopoledne pomáhám své kolegyni Míše s aktivitami pro skupinu 10 dětí ve věku 3 až 5 let. Pracujeme v bytě, kde je jedna z místností o rozloze asi 15m2 zařízena jako předškolní klub. NUDA tady složila zbraně a přenechala místo NADŠENÍ. Děti nepotřebují žádnou pomocnou látku nebo kouzelný lektvar, aby žasly nad zázraky. Nikdo neví, jak dlouho to objevování bude děti naplňovat úžasem – kdy nás ten dětský úžas nad vším opustil? Kde jsme každý to své prvotní dětské okouzlení zapomněli? Proč se nebrouzdat v bahně a bezstarostně se smát ve větru…nebylo to snad lepší než se nudit nebo stále dokola něco řešit…???

originál francouzská verze:

        Ouvrir une porte est sans doute l´un des gestes les plus facile á exécuter pour le commun des mortels. Mais quand il est question de son avenir, pourquoi scellons nous mentalement  des poignés „Excalibur“ aux portes qui peuvent nous faire avancer plus que nous ne l´imaginons?

     Je me revois un an et demi en arriere, franchissant la porte de mon organisation d´envoi, en France. Cette porte, je la connais parfaitement. Elle faisait partie de ma routine á l´époque. Je passais presque tous les jours devant. Mais tiraillé par le doute, je repoussais á chaque fois mon intention d´en finir avec ce  quotidien subit et non désiré. Puis un jour  le monticule  d´actes déplaisants que je m´étais créé avec le temps,  s´exprima. Mon point de saturation fut atteint et la fameuse porte vérouillée et proscrite finit par céder . Je ne réalisais pas encore  que je venais de faire l´un des pas les plus importants de ma vie après  celui de mon 13ème mois. Ce pas allait tout faire basculer. Il donna naissance á tout une série de pas  „tatons“ et ne pas si fiez aurait été tellement dommage, car ils étaient la source même de la semence á venir…

     Mon panier remplie de fruits frais et juteux, je la dois aux enfants de Matični. Je me souviens de ma premiere fois au Klub de Novy Svet (nouveaux monde).C´était un Lundi, le jour ou les Ados répètent leurs morceaux favoris. Le son venait d´en haut. J´ai tout de suite reconnu le naturel de leurs chant. Quand á la partie instrumentale je restais encore perplexe. „Ça sent surement le Karaoké. Ils sont jeunes, ils veulent ressembler á leurs idoles , c´est normal. J´étais pareil á leurs âge devant ma glace avec ma brosse á dent en guise de microphone.“ Mes jambes furent donc soudainement pris d´une envie de voyeurisme pour faire taire cette supercherie. Et Paff!!! Comme un claquage de porte, on aurait dit que  Jarka et Alena, mes collègues, m´avaient réservé une surprise. Cette salle transpirait la musique juvénile pure et spontanée. Et ses enfants á tout faire, en trois coup d´accords parfaits, venaient de me remettre gentilment á ma place . Je ne sais toujours pas á ce jour comment les remercier. Avec eux j´allais Apprendre et ça ,  j´en étais convaincu.   

     Ce tourbillon d´énergie je le retrouve aussi á Mojžiř,mais différemment,  le Mardi et le Mercredi matin. J´aide ma collègue Míša á organiser des activités ludiques pour un groupe de 10 enfants entre 3 et 5 ans. . Nous travaillons dans un appartement oú une piece de 15 m2 est aménagée en halte-garderie. L´Ennui, trop timide pour intervenir, a préféré rendre les armes pour laisser place á L´Emerveillement. Ici l´enfant n´a pas besoin d´adjuvant ou de potion magique pour s´émerveiller á merveille. Cette capacité est toujours en lui mais on ne sait pas encore pour combien de temps. D´ailleurs á ce propos, oú est passée la notre? Et oú est passé cet enchantement primitif propre á tout un chacun? Pourquoi ne pas aller chercher son cartable dans le grenier et  préparer son goûter pour la récré de 10 heures? Patauger dans la boue, inscouciant, sourire au vent,  plutot que de faire…les cent pas?