Ženy mi nechtěly ani otevřít, po dvou letech chodily samy na školení, říká Hadiah. Pro českou neziskovku v Afghánistánu pracuje 12 let

Publikováno: 9. 11. 2016 Doba čtení: 4 minuty
Ženy mi nechtěly ani otevřít, po dvou letech chodily samy na školení, říká Hadiah. Pro českou neziskovku v Afghánistánu pracuje 12 let
© ČvT archiv

V ajbacké kanceláři Člověka v tísni v provincii Samangan na severu Afghánistánu je dneska rušno. Týmy přijíždějí z terénu, jiné zase vyráží za farmáři. V kancelářích prostorné vily schůzka střídá schůzku a na tošácích se plánuje práce na další dny. Ve druhém patře se nad počítačem sklání i čtyřiačtyřicetilá Hadiah Tanoli. Je jednou ze 180 místních kolegů, bez kterých by práce mise Člověka v tísni, která si letos připomene 15 let od svého vzniku, nebyla možná.

Hadiah pracuje pro afghánskou misi posledních 12 let a je jedním z nejdéle sloužících zaměstnanců české neziskovky v Afghánistánu. Za tu dobu vystřídala osm kanceláří, zažila bezpočet šéfů a vyzkoušela si různé pozice. Dnes je místní koordinátorkou. "Organizuji školení pro farmářky, které potom učí novým zemědělským technikám další ženy ve svých vesnicích. Zároveň se věnuji 160 ženám, které pěstují nové plodiny na malých zahrádkách u svých obydlí," vysvětluje Hadiah, čemu se v současnosti věnuje.

Všechno ale začalo před dvanácti lety v sousední provincii Baghlán. "Poprvé jsem o Člověku v tísni slyšela v roce 2005 a líbilo se mi, že je to nezisková nevládní organizace, která pomáhá chudým lidem na venkově," vzpomíná Hadiah. "Poslala jsem životopis, vzali mě a začala jsem pracovat jako sociální pracovník v Kunduzu," dodává s tím, že předtím byla mnoho let učitelkou na dívčí střední škole.

Kdysi mi povolili doprovod a syn teď se mnou pracuje v kanceláři

Hadiah od té doby pomáhala v projektech spojených s vodou, hygienou a sanitací, veřejnými pracemi nebo učila místní komunity, jak zodpovědně zacházet s přírodními zdroji v okolí. "Nevystudovala jsem zemědělství, ale za ta léta mohu zodpovědně říct, že mu rozumím. Mám radost, že mohu ženám předat své zkušenosti," říká matka osmi dětí.

A proč Hadiah zůstala s českou neziskovou tak dlouho? "Líbí se mi, že Člověk v tísni pomáhá místním lidem řešit problémy po povodních nebo zemětřeseních, ale také dlouhodobě podporuje zemědělství, vzdělávání nebo obnovu infrastruktury," říká Hadiah. Zároveň si pochvaluje příjemné pracovní prostředí, kde se cítí svobodná a v bezpečí.

"Víte, pro Afghánku je velmi složité cestovat sama bez doprovodu. Když jsem jezdila mezi různými kancelářemi, poprosila jsem, zda by mě mohl doprovázet jeden z mých synů. Vedení mise mi vyhovělo a práce se našla i pro syna. Za tu dobu vystudoval zemědělskou vysokou školu a teď se mnou pracuje ve stejné kanceláři," usmívá se Hadiah na syna u vedlejšího stolu a dodává, že za tu dobu si v organizaci našla mnoho přátel, kteří si navzájem pomáhají.

Lidé nevěděli, jak pěstovat zeleninu, teď ji prodávají na trhu

Hadiah je nezbytnou součástí týmu a pomohla mnoha programům zaměřených na ženy, kam muži prostě nemají přístup. "Vzpomínám si například na Kišinde. Když jsme tam začínali školení pro ženy, ani mi nechtěly otevřít, že jim to manžel nepovolil," vzpomíná Hadiah. "Po řadě setkání a vysvětlování komunita postupně začala na školení posílat pár starých žen. Po dvou letech práce v Kišinde už začaly ženy pracovat jako porodní asistentky na klinice. Pak se všechno změnilo, na školení najednou začaly chodit mladé ženy dokonce bez doprovodu mužů," říká Hadiah.

Podobnou proměnu zažila i v Zare. "Když tam Člověk v tísni začal pracovat, nikdo nevěděl, jak pěstovat a zpracovávat zeleninu. Po třech až čtyřech letech se to místní naučili a každá domácnost má nyní dostatek zeleniny. Ženy se naučily vyrábět rajčatový protlak a lidé začali zeleninu prodávat na trhu. To předtím nebylo možné, protože prostě nevěděli, jak na to," vysvětluje dopady projektů, na kterých se sama podílela.

V Margzáru zase lidé nevěděli, jak pěstovat plodiny v místním chladném podnebí. "Když jsme jim ukázali, jak používat foliovníky, rychle se to naučili," říká Hadiah a vzpomíná, že její kariéru v Člověku v tísni nastartovala tehdejší šéfka mise Věra Exnerová. "Do té doby jsem byla školitelka a pro Člověka v tísni pracovala jen 10 dní v měsíci. Když Věra uviděla, jak vedu školení pro ženy, nabídla mi plný úvazek," vzpomíná Hadiah, jak dostala příležitost. Kromě odborných znalostí se leckdy musela naučit i docela obyčejné věci. “Vzpomínám, jak mě kolegové v Margzáru učili jezdit na oslovi, abych se dostala do vzdálených vesnic, kam žádná silnice nevede. Teď už umím jezdit i na koni,” usmívá se Hadiah.

Studium jako největší přání

Bezpečnost se bohužel v posledních letech v Afghánistánu prudce zhoršila a to i v Baghlánu, odkud Hadiah pochází. "Pokud by mě tam Taliban zastavil, určitě mě zabijí," popisuje drsnou realitu Hadiah. "Děti už odrostly a říkají, že jsem se napracovala už dost, ať zůstanu doma a odpočívám, že se o mě postarají," říká. "Ale já slibuju, že budu pro Člověka v tísni pracovat dalších 12 let. Mám s manželem domluvu, že budu pracovat dál, protože tady je moje druhá rodina," říká Hadiah a dodává, že manžel vystudoval zemědělství a pracuje v oboru.

A právě studium na vysoké škole je v současnosti jejím největším přáním. "Vedení mě v tom podporuje, ale problém je můj věk. V Samanganu bohužel není soukromá zemědělská škola a státní školy mají určité věkové limity pro studium," uzavírá Hadiah a ze šuplíku vytahuje překvapení. Volný čas totiž tráví malováním nádherné afghánské krajiny, a tak v každé kanceláři mají alespoň jednu vzpomínku na Hadiu, která je chodící pamětí afghánské mise Člověka v tísni.

*jména zaměstnanců byla v článku z bezpečnostních důvodů změněna


Autor: Petr Štefan

Související články