Aktualne.cz: České exekuce nemají na Západě obdobu. Ideál je zbavit se všech dluhů za tři roky, říká odborník

V Česku je 863 tisíc lidí v exekucích a zhruba 200 až 300 tisíc z nich platí dle odhadů Úřady vlády za takzvaně předlužené lidi, kteří prakticky nemají vyhlídky na to, že někdy svůj dluh splatí. Právě jim by měla pomoct nová pravidla pro oddlužení.

Původní návrh novely insolvenčního zákona obsahoval i možnost takzvaného "oddlužení na nulu", tedy že by během sedmi let dosáhli na oddlužení i ti, kteří by v důsledku osobního bankrotu nezvládli věřitelům splatit ani korunu. Museli by se však po celou dobu oddlužení o splacení dluhů snažit. Daniel Hůle, odborník na dluhy a šéf kariérního a pracovního poradenství organizace Člověk v tísni, se přitom domnívá, že by pravidla měla být ještě benevolentnější.

Přiblížili bychom se tak podle něj západním zemím, kde odpovědnost za nesplácení půjček leží mnohem víc na věřitelích, kteří tak obezřetněji přemýšlejí, komu dává smysl půjčit.

Aktuálně.cz: Když jsem průměrný člověk, který není v exekuci a nemá nijak závratné dluhy, co pro mě nová pravidla pro oddlužení přinášejí?

Daniel Hůle: Důležitější než individuální rozměr je podle mě ten společenský. Máme 5 milionů exekucí a takřka milion lidí v exekucích. Vytváří se zde společenské klima, které je otrávenější a ošklivější, a to zasahuje lidi napříč společností. Bez ohledu na to, jestli mi hrozí exekuce, by měl každý usilovat, aby zde bylo spravedlivé prostředí a aby tady bylo co nejméně frustrovaných lidí.

Lidé, kteří jsou v exekucích, mají často děti, které v tomto prostředí vyrůstají a nemohou si dovolit normálně vyjet na výlet se školou v přírodě nebo na lyžák. To ty děti stigmatizuje, ony přebírají nějakým způsobem vzorce a adaptaci na život v bídě a exekucích a ve výsledku se v dospělosti velmi záhy ocitnou v podobných problémech.

Pro člověka, který je rozumný a vzdělaný, by mělo být důležité, zdali existuje šance pro lidi, kteří mají problém a kde skutečnost, že se dostali do problému, není jednoznačně jen jejich chyba.

Kdo se vlastně v těchto sporech přetahuje o peníze?

Problematika se hodně polarizuje. Říká se, že tu stojí šmejdi na straně věřitelů a nezodpovědní dlužníci na straně druhé. Přitom je to vícevrstevnaté. Určitě jsou tu šmejdi, kteří mají nemravné pohledávky. Ale jsou tu také věřitelé, kteří byli prostě jen neopatrní. Typickým příkladem jsou mobilní operátoři, kteří vždycky soutěží v počtu aktivních SIM karet. V jednu dobu se přestali ohlížet a nabízeli paušály i lidem, kteří jej nikdy neměli dostat a měli dostat jen jasně limitovanou předplacenou kartu. A takových případů je spousta.

Banky, například GE Money (dnes Moneta Money Bank, pozn. red.) a Komerční banka, nabízely před krizí spotřebitelské úvěry i lidem, kterým je nikdy neměly dát, lidem, kteří dokázali jen díky momentálnímu blahobytu vytvořit dojem, že je budou schopní splácet.

Než aby stát vymýšlel další regulaci a požadavky, jaké různé papíry musí věřitel s dlužníkem podepsat, je lepší, aby přenesl odpovědnost za nezdar na věřitele a řekl: Můžeš půjčovat peníze, ale neplakej, když půjčíš někomu, kdo ti je nevrátí. Věřitel bude mnohem víc zohledňovat a počítat riziko a to je podle mě to, k čemu dlouhodobě směřujeme. Mít relativně liberální prostředí s jasnou odpovědností firem, které se do toho zapojují. V případě institucionálních věřitelů je velmi zásadní, aby byla odpovědnost na věřiteli.

Možnost "oddlužení na nulu", jak ji navrhl ministr Pelikán, nejspíš kvůli dalšímu pozměňovacímu návrhu zmizí. Vám se ministrův návrh zamlouval?

Sedmiletá varianta oddlužení, kterou navrhoval ministr, trvala z mého pohledu příliš dlouho. V zemích od nás na západ nikde není a podle mě nemá cenu používat variantu, která se nikde nepoužívá.

A ten současný návrh, který možnost oddlužení na nulu za sedm let ruší a nechává na soudcích, zda ho třeba i v pětileté lhůtě povolí, je lepší?

Varianta od poslanců Nachera a Malé, která je v současné době na stole, je podle nás problematická v tom, že sice nebude dlužníky omezovat na vstupu (zda je dlužník schopen vrátit věřitelům alespoň 30 % dluhu, pozn. red), ale testovací kritérium bude až na výstupu. To zakládá nepředvídatelnost rozhodnutí. Pokud dlužník nezvládne zaplatit 30 procent, bude záviset na každém soudci, jak rozhodne. Někdo tak může zvládnout zaplatit 15 procent dluhu, ale jestli obstojí, to se dozví po pěti letech velkého martyria. To je podle nás chyba.

Jak byste to řešil jinak?

Domníváme se, že rozumnější je varianta, kterou už obsahuje ten Pelikánův návrh. Podle ní má být insolvenční správce víc motivován ověřovat, jestli dlužník platí během oddlužení tolik, kolik může. A když zjistí, že to tak není, tak má být oddlužení zastaveno. Když bude tato podmínka platit a insolvenční správce neshledá problém, není žádný důvod zatěžovat soud formálním posouzením, jestli může být dlužník oddlužen i přesto, že nedosáhl na třicet procent.

Celý rozhovor vyšel 23. 5. 2018 na Aktualne.cz a vy si ho můžete přečíst ZDE.