Alena Čorna: práce na ukrajinské help lince je něco jako osobní mise

Publikováno: 22. 12. 2022 Doba čtení: 3 minuty
Alena Čorna: práce na ukrajinské help lince je něco jako osobní mise
© ČvT

Je to už deset měsíců, co začala válka na Ukrajině. A trvalo jen pár dní, než Člověk v tísni rozjel „podprojekt“ SOS Ukrajina ČR, který doteď pomohl už více než půl milionu uprchlíků. Stát se součástí týmu těch, kteří fungují na help lince SOS Ukrajina, pro mě jako rodilou Ukrajinku bylo něco jako osobní mise. Povinnost. Potřeba udělat cokoliv, co se dá, pro ty, kteří ztratili tolik, že si to ten, koho válka nezasáhla, nebude umět nikdy představit. 

Když to všechno začalo, bylo to pro mě stejně jako pro všechny Ukrajince žijící na území Česka jako dostat ránu do břicha. Pamatuju si obrovskou paralýzu, bezmoc i strach o tu část rodiny, která na Ukrajině stále tou dobou žila. A vlastně už zase žije, protože třeba moje babička v sobě má tu čistou a silnou ukrajinskou národní hrdost a časem nás donutila nechat ji vrátit se domů. Jen tam se navzdory všemu cítí dobře, i když to nemusí zdánlivě nám kolem dávat smysl.

Pro mě se stalo možností pomáhat právě působení na help lince. Z prvních měsíců války si pamatuju značné vytížení. A neskutečné množství příběhů lidí, kterým bylo potřeba pomáhat. Někdy s banalitami, aby se zorientovali v českém prostředí. Ale jindy jsme s nimi my na help lince (a pak ještě o něco více lidé v terénu) žili a stále ještě žijeme příběhy, které nikdy nezapomenu.

Provázeli jsme ty, kteří tu jen potřebovali najít bydlení, a pak už si věděli rady, ale také ty, kteří se nejen na Ukrajině, ale i po příjezdu sem, museli vyrovnat se ztrátami těch nejbližších. I nadále se setkáváme s těmi, kteří přijeli naprosto zlomení, stižení posttraumatickou stresovou poruchou, protože strávili dlouhé týdny v krytech, bez světla, vody, jídla… čehokoliv, co patří do důstojného lidského bytí.

Absence dítěte ve škole odkryla velmi těžký příběh

Tak se k nám třeba dostala trojice babička, maminka a holčička v nižším školním věku. Přišly z východní Ukrajiny, z té nejzasaženější části. Celé týdny se schovávaly ve sklepích, denně žily pod nálety, doslova cítily otřesy bomb, které na jejich město bez přestání dopadaly. A pak najednou byly tady, ale úleva nepřicházela a naše pomoc vlastně zpočátku vůbec nefungovala. Měly obrovské problémy s adaptací, byly uzavřené, odmítaly byť jen chodit ven, protože týdny vyjít ven nesměly, pokud chtěly přežít. Přestože se nám podařilo najít jim vhodné a chápající ubytovatele a holčičku umístit do školy, nebylo to dobré. A my nevěděli proč.

Celé pozadí jsme odkryli až později, a to vlastně díky dívenčiným absencím ve škole. Tehdy už platila pro děti z Ukrajiny povinnost navštěvovat české školy, ale holčička to nezvládala. Často chyběla, stranila se, nekomunikovala. O tom, že by se učila, nemohla být řeč. Její maminka i babička byly velmi netečné, s učiteli nespolupracovaly a nechtěly se nijak zapojovat do společnosti. Mohli jsme za tím vidět příběh těch, kteří neoceňují naši pomoc. Ale nedávalo nám to smysl.

Tehdy jsme vyslali naši kolegyni z terénní služby, která se s rodinou osobně sešla, a teprve jsme mohli pochopit souvislosti a pomoct lépe. Našli jsme nové ubytování, ve kterém měla celá rodina k dispozici i psychologickou pomoc, a dali jsme všemu čas. Potřebovaly ho hodně, celé měsíce. A my je celou dobu provázeli...

Celé vyprávění Aleny Čorné si můžete přečíst v magazínu EDUzín.

O komplexnosti naší podpory ukrajinských uprchlíků v Česku, ale i v zahraničí si můžete přečíst každý měsíc v novém článku na hlavním webu organizace - clovekvtisni.cz. Aktuálně tady.  

Autor: Alena Čorna

Související články