Anas a jeho jízda zpátky do školy
Publikováno: 1. 10. 2019 Doba čtení: 6 minut
Anas Abdullah Abbas je sedmiletý chlapec, který moc rád chodí do školy. Obzvlášť poté, co nějakou dobu do školy chodit nemohl a zkusil si jaké to je, když se nemůže učit se spolužáky, diskutovat s učiteli a hrát si s kamarády.
„Rád chodím do školy a baví mě vyučování i další aktivity. Učíme se abecedu a můj oblíbený předmět je arabština.” Anas pyšně vyjmenovává slova, která se naučil: bab (dveře), dar (dům), baba (otec), dada (dítě)… Říká, že z posledního testu z arabštiny měl plný počet bodů - 10/10. „Pan Mahmood nás učí matematiku a arabštinu. Je to můj oblíbený učitel, protože je laskavý a tolik mě toho učí.”
Anas žije ve vesnici Qabr al Abid v guvernorátu Ninewa v severním Iráku. Chtěl by tam žít dál a stát se učitelem arabštiny. „Chtěl bych ale učit děti v páté nebo šesté třídě, protože mladší děti by tomu nerozumněly,” vysvětluje.
Jeho teta mu pomáhá s domácími úkoly a jídlo mu dá babička až poté, co splní všechny školní povinnosti. „Když přijdu domů ze školy, umyju si ruce a sním oběd. Mé oblíbené jídlo? Babička vaří trhané maso nebo ثريد [chléb, polévka z okry a rýže].”
„Ve škole mám kamarády. Můj nejlepší kamarád je Anas. Ano, jmenujeme se stejně! Ale on se jmenuje Anas Hussain a já jsem Anas Abdullah. Další mí kamarádi jsou Omer a Haitham.” Odpoledne s bratranci rád hraje hru Jamid, „to je hra, při které se třeba někoho dotknu a on musí jako zmrznout a nesmí se pohnout. Když se ho pak dotkne někdo jiný, zase rozmrzne a může se hýbat. Nikdo v té hře není lepší než já, vždycky vyhraju.”
Nedávná hrůzná minulost
Během posledních čtyř desetiletí došlo v Iráku k zásadnímu zhoršení ekonomické i sociální situace, kterou ještě prohloubila politická nestabilita a ozbrojený konflikt, včetně války s tzv. Islámským státem v Iráku a Levantě (ISIL). Ajiba je Anasova babička. Dvě z jejích osmi dětí zabily teroristické skupiny. Jedno z jejích dětí bylo zabito v roce 2012, dalším byl Anasův otec v roce 2014, když ISIL obsadil jejich vesnici. „Ta vražda nás všechny strašně šokovala,” přiznává Ajiba. „Bylo moc těžké se s tím vyrovnat. Anas byl sice malý, když se to stalo, ale i přesto k sobě měli velice blízko. Kdykoliv šel jeho otec do práce, Anas plakal.”
Ajiba stále prožívá velký smutek. „Během války Anas do školy nechodil, protože byl ještě malý. Ale Anasovi bratranci byli ve 2. třídě a prvních pár měsíců do školy chodili, protože jsme se báli je tam neposlat. Po nějaké době jsme je ale odhlásili. Učili se totiž hlavně o zbraních a o tom, jak se stát odstřelovačem.”
Školy ve vesnici byly tehdy otevřené, ale navštěvovaly je pouze děti z rodin, které podporovaly ISIL. "Naši chlapci nechodili do školy celé tři roky, vrátili se do ní až poté, co byla naše vesnice osvobozena. Jejich prospěch nebyl moc dobrý a měli problém, aby výuce stačili."
Výuka navzdory nepřízni osudu
Ajiba je přesvědčená o tom, že vzdělání je velmi důležité. Vidí, jak jejím vnukům – včetně Anase – návrat do školy prospívá. „Děti, které chodí do školy, se nepoflakují po ulicích a netropí výtržnosti,” říká. „Vzdělání je důležité pro všechny. Bez něj je těžké najít slušné zaměstnání. Navíc, když lidé neumějí číst a psát, jsou ztraceni, jako já. Já číst neumím a tento fakt negativně ovlivnil můj život.”
Vzdělání jako zbraň při sebeobraně
Jako učitel a zároveň ředitel školy, do které chodí Anas, se Talal musel konfrontovat s ideologií teroristů, která se v Iráku šířila už před příchodem ISIL. „Pokoušel jsem se o tom s dětmi mluvit, abych je uchránil a distancoval od té nebezpečné ideologie.” To bylo jen pár dní předtím, než do vesnice vtrhl ISIL. „V noci vpadli do mého domu, byl jsem uvnitř i s celou rodinou.” Věděli totiž, že Talal je obránce svobody a míru.
Nejtěžší úkol však Talalovi připadl až po osvobození vesnice. Vrátil se do školy s přesvědčením, že jeho úkolem je posílit soudržnost mezi dětmi a rodinami, které dříve podporovaly ISIL a mezi těmi, které ISIL nepodporovaly a uprchly. „Jsou to všechno děti a já se cítím odpovědný za to, abych dokázal změnit jejich smýšlení a extremistické názory.”
Jeho postoj vyjadřují nejlépe tato slova: „Mnoho lidí z vesnice včetně mého příbuzenstva si stěžovalo na to, že by do školy měly chodit děti, jejichž rodiny podporovaly ISIL. Neposlouchal jsem je, protože se jedná o děti a ty za nic nemohou. Čekala mě spousta práce, ale po nějaké době jsem viděl jisté výsledky. Zpočátku byly děti ve třídě striktně odděleny: studenti, jejichž otcové byli dříve členové ISIL, seděli v jedné části místnosti a ostatní děti v druhé. Měli jsme ve třídě například syna policisty a syna přívržence ISIL a tito chlapci by si vedle sebe za nic na světě nesedli, ani by si spolu nehráli. Průběžně jsem s nimi hovořil, domlouval jim, až jednoho dne jsem je viděl sedět v jedné lavici, jak se smějí a povídají si. To byl obrovský úspěch.”
Cíle projektu:
Talal si také myslí, že aktivity organizované Člověkem v tísni s podporou UNESCO a financované Evropskou unií pomohly učitelům k větší motivaci a více nástrojům, díky kterým nyní dokáží pracovat s dětmi, jež vyrůstaly v kontextu války a ISIL. Zároveň mimoškolní aktivity a speciální hodiny doučování pomohly studentům jako Anas udržet si motivaci, aby s chutí dál do školy chodili. To vše je součástí tříletého projektu, který koordinuje UNESCO. Projekt probíhá v celé zemi a podporuje mladé lidi, kteří byli během války vysídleni. Cílem je, aby se tyto děti a mladí lidé vrátili do škol, kde jim je věnována zvláštní pozornost a oni mohou dohonit zameškané roky školní docházky.
Talal nám vypráví o Anasovi a o tom, jak se choval a reagoval poté, když začal chodit po válce do školy: „Byl introvertní, s ostatními dětmi si nehrál ani nemluvil. Když se začal účastnit aktivit, které jsme spolu s Člověkem v tísni organizovali, snažili jsme se ho postupně stále víc zapojovat.”
Vzdělávací programy Člověka v tísni podporují děti, aby znovu začaly chodit do školy, dohonily zameškané učivo a dokázaly se vyrovnat s prožitým traumatem z války. Tyto programy se také snaží řešit nedostatky v oblasti infrastruktury spojené se vzděláváním, dále pak opravy, stavby a další přístavby škol.
Anasovo vzdělávání podporuje projekt „Přístup ke kvalitnímu inkluzivnímu vzdělání na základních a středních školách určeného pro vnitřně vysídlené osoby a uprchlíky z oblastí zasažených válečným konfliktem v Iráku.” Tento projekt je financován Evropskou unií, s technickou podporou UNESCO a je realizován Člověkem v tísni. Zde se můžete dozvědět více o naší práci v oblasti vzdělávání v Iráku.
