Baví mě atmosféra Jednoho světa i debaty, které lidem rozšiřují obzory

Baví mě atmosféra Jednoho světa i debaty, které lidem rozšiřují obzory

3. 1. 2020

Andrea Vernerová u nás působí jako dluhová poradkyně s krátkou přestávkou již od roku 2013. Zpočátku pracovala přímo v Plzni, ale poměrně záhy se přemístila na Nýřansko a Stodsko, kde ji zastihnete i v současné době. Kromě toho je také hlavní koordinátorkou festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět Plzeň, který v roce 2020 bude slavit již 20. výročí. Před pár lety propadla kouzlu žonglování a je členkou novocirkusové skupiny Žongléros Ansámbl. 

Co jsi vystudovala?

Studovala jsem na Pedagogické fakultě v Plzni obor sociální práce. Tehdy tu bylo ještě bakalářské a magisterské studium.

A po dokončení studia jsi rovnou nastoupila do Tísně?

To ne. Začala jsem pracovat ještě během studia na půl úvazek jako sociální pracovnice v terénní krizové službě a intervenčním centru. To bylo opravdu ze školy rovnýma nohama do jedné z nejtěžších sfér sociální práce. Když jsem měla službu, byla jsem 24 hodin denně na telefonu. Mluvila jsem například s člověkem, který uvažoval o sebevraždě. Nebo jsem s Policií a zkušenější kolegyní jela za ženou, která přišla při autonehodě o členy rodiny. Byla to velká zkušenost, za kterou jsem vděčná. Nicméně blížilo se mi ukončení studia a já potřebovala práci na plný úvazek. Pamatuju si, že tehdy běžel v televizi pořad Krotitelé dluhů. Byla to reality show, ve které jedna sociální pracovnice řešila s lidmi jejich dluhy. To mě hodně zaujalo. A když jsem pak uviděla, že Člověk v tísni v Plzni hledá dluhového poradce, neváhala jsem ani chvíli.

Od té doby tedy u nás působíš jako dluhový poradce?

Ano, jen s krátkou přestávkou. Asi po roce po nástupu jsem začala mít pocit, že potřebuju ještě něco zažít mimo Českou republiku. Na půl roku jsme proto odjeli s partnerem pracovat a cestovat do Anglie.

To byla Tvá první zkušenost s pobytem v zahraničí?

Tak já jsem celý život v Plzni. Pocházím sice ze Stoda, ale čas od jeslí po vysokou školu jsem strávila přímo v Plzni. Jen během vysoké jsem odjela na 3 měsíce do Nizozemí, kde jsem byla v mezinárodní třídě s lidmi z celé Evropy. Měli jsme tam rozvrh fakt na každý den. Z Čech jsme tam tedy byli jen 4 sociální pracovníci, takže se nám snažili udělat speciální program, navštívili jsme tam spoustu zajímavých organizací. To jsem si zkusila žít v zahraničí poprvé a naplnilo mě to. Asi proto jsem pak chtěla ještě na čas vycestovat mimo republiku.

Když ses vrátila z Anglie, čemu ses věnovala?

Chvilku jsem byla na pracáku a pak se vrátila do Tísně jako terénní pracovník a dluhový poradce. Jsem ráda, že jsem se z Plzně přemístila na Nýřansko a Stodsko. Ráda cestuju a poznávám nová místa a je jedno, jestli mimo republiku nebo po regionu. V Plzni je přeci jen více služeb, kdežto na Nýřansku a Stodsku jsme ojedinělí, mnohde opravdu jediná služba.

Dluhy, psychiatrická léčebna a Jeden svět

Je podle Tebe pro Nýřansko něco typické? S jakými problémy se tu setkáváš?

Na Nýřansku je docela dost pracovních příležitostí, je tam hodně fabrik. Moc často díky tomu třeba neřešíme hledání zaměstnání, protože lidé tam mají kde pracovat. Nicméně po červnové novele insolvenčního zákona se na nás lidé nejčastěji obracejí s tím, že chtějí jít do oddlužení. Ne vždy je k tomu samotnému oddlužení dovedeme, protože třeba zjistíme, že to pro ně není vhodné z různých důvodů, ale ten prvotní důvod toho, že nás osloví, je právě oddlužení. Taky jezdím například do Psychiatrické léčebny v Dobřanech, kde je to zas trochu jiná práce. Nicméně obvykle je to taktéž téma dluhů, ale to je teď asi všude, nejen v mé lokalitě.

Baví Tě práce dluhové poradkyně?

Je divné říct, že mě baví dluhy, protože dluhy samy o sobě nejsou zrovna pozitivní záležitost. I po těch letech mě tahle problematika pořád zajímá. Ale jsem ráda, že si ji mohu nakombinovat i s prací kreativnější, kterou je festival Jeden svět, protože tím je má pracovní náplň mnohem pestřejší a o to víc mě baví.

Řekni mi něco o festivalu Jeden svět a o tom, jak se na něm podílíš.

Festival Jeden svět je festival dokumentárních filmů o lidských právech. V Plzni nás v příštím roce čeká již 20. ročník. V současné době jsem třetím rokem koordinátorkou festivalu v Plzni.

Od kdy se o festival zajímáš?

Poprvé jsem se na festivalu podílela v roce 2014. Začínala jsem jako uvaděč, pak jsem si přidala moderování školních projekcí a později i veřejných. Moderování jsem se zpočátku trošku bála, takže jsem začínala projekcemi pro nejmenší děti. No a postupně přibyla produkční činnost, organizace projekcí Cen Pavla Kouteckého a podzimních projekcí z programu Promítej i Ty!, které tak volně navazují na samotný festival a zajišťují takové celoroční promítání dokumentů v Plzni. Jsem ráda, že jsem si postupně mohla osahat jednotlivé činnosti.

Co obnáší moderování veřejných projekcí?

Dali jsme dohromady manuál moderátora, který každý rok aktualizujeme podle tématu ročníku a podle toho, na co chceme upozornit. Snažíme se v něm vystihnout všechno, co by moderátor měl publiku říct, aby na nic nezapomněl. Pak dostávají moderátoři školení, kde vše společně podrobně probíráme, bavíme se o tom, co to všechno obnáší. Moderátoři si následně sami vybírají projekce podle témat, která jsou jim nějak blízká, orientují se v nich, zajímají je, chtějí se o nich dozvědět víc. Ideálně by si moderátor měl sám připravit nějaké otázky dopředu, kdyby bylo publikum pasivnější. Určitě je vhodné projít si k tomu nějaké obecnější informace - o čem je film, kdo je režisér, obzvláště pokud je to nějaký známější film, lze o něm najít třeba nějaké zajímavosti. Ke každé veřejné projekci přichází také host, se kterým se moderátor předem setká, a společně se domlouvají, jakým směrem se jejich debata může ubírat. Vždycky je fajn, když debata vztahuje téma filmu k místu festivalu, tedy k Plzni nebo Plzeňskému kraji.

Liší se nějak moderování školních projekcí?

Ke školním projekcím chodí manuál připravený z centrály, kde moderátoři najdou i připravené otázky do debaty. Máme 3 typy školních projekcí, které jsou rozdělené podle doporučeného věku diváků od nejmladších až po středoškoláky. Pro ty nejmladší jde o pásmo tří krátkých dokumentů. K těm nepřichází žádný host, ale probíhá s dětmi debata o tom, co ve filmech viděly. Tyhle snímky promítáme i v rámci veřejných projekcí pod názvem Projekce pro rodiny nebo nově Jeden svět dětem. Tam mají děti vstup zdarma a součástí je workshop, v rámci něhož mají děti možnost si téma jednoho z filmů více zažít.

Můžeš uvést nějaký příklad?

Třeba loni byl workshop ve spolupráci s TyfloCentrem. Hrdina z jednoho krátkého snímku byl nevidomý chlapec, takže děti si v rámci workshopu mohly zkusit různé pomůcky pro nevidomé. Rok předtím jsme zase dělali workshop, kde jsme se s dětmi bavili o emocích, to bylo víc divadelní.

A projekce pro starší děti se liší v čem?

Především v tom, že projekce pro děti z druhého stupně a středoškoláky jsou často doplněny hostem do následné debaty. Už se nedá moc mluvit o tom, že by to byly projekce pro děti, většinou jde o dokumenty, které zároveň promítáme jako veřejné pro dospělé.

Díky festivalu jsem omezila konzumaci masa

Pamatuješ si na impuls, který Tě vedl k zapojení se do festivalu?

První rok práce v Tísni jsem o festivalu moc nevěděla, takže jsem se zapojila, protože jsem zkrátka chtěla pomoct kolegům, kteří jej organizovali. Byla to možnost v práci dělat něco navíc než jen sociální práci, byla to taková změna. Vždycky mě bavilo něco organizovat, takže když přišla možnost zažít s kolegy něco jiného než práci a porady, tak mi to přišlo fajn.

Ale další roky už jsi věděla, o čem festival je. Co Tě u něj dál drží?

Baví mě festivalová atmosféra a to, že některé dokumenty mají smysl. Baví mě přínosné debaty, které člověku otevírají oči. Třeba já osobně jsem díky festivalu hodně omezila konzumaci masa. Přesně si pamatuju snímek Cowspiracy, kde se řešila nejen ochrana zvířat. Dokument především reflektoval životní prostředí jako celek. Došlo mi, jak všechno souvisí se vším. A to pro mě byl impuls k tomu, abych omezila maso na minimum. Jsem ráda, že můžeme dokumenty zprostředkovat dalším stovkám lidí. Je to taková osvěta. I když je fakt, že na festival chodí hlavně lidé, kteří se zajímají o dění kolem sebe. Byla bych ráda, kdyby se témata dokumentů dostala do povědomí širší veřejnosti, protože se týkají všech. Některé snímky jsou hodně kontroverzní, diváci s nimi mohou nesouhlasit. Pak je zajímavé poslouchat následnou debatu, kde jsou dva tábory, moderátor a host. Ne vždy jsou všichni diváci na jedné vlně, ale to je právě to zajímavé. Není to o tom přesvědčit lidi o něčí pravdě, ale vyvolat otázky, aby o tom tématu přemýšleli, podívali se na něj z různých úhlů pohledů.

Co je Tvojí náplní na festivalu a kdy se začíná festival připravovat?

Jsem koordinátorkou plzeňského festivalu, takže jsem taková hlavní spojka z pražské centrály. Veškeré informace, které jdou z centrály do regionů, jdou přese mě. Během samotného festivalu ale dělám v podstatě všechno, co je potřeba – moderátora, uvaděče, jsem na place jako produkční. Musím vědět, kdo, kdy, kde bude, kontrolovat, jestli všichni dorazili. Zajišťuju ale taky logistiku, převážím věci podle potřeby, roznáším letáky, zkrátka co je potřeba.

Kdy se začíná s přípravou na festival?

S přípravou se začíná v průběhu září. Do toho ale již od srpna připravujeme podzimní projekce z programu Promítej i Ty!, které jsou součástí festivalového dění. Vybíráme dokumenty, které se promítnou, sháníme místa projekcí, hosty, připravujeme letáčky. No a do toho pak někdy na konci září přicházejí první informace o následujícím ročníku - o čem bude další ročník, ideové podklady. Během podzimu se dává dohromady tým a začínáme komunikovat s partnery festivalu. S těmi jsme například letos hodně v kontaktu, protože festival čeká 20. výročí. Na konci listopadu probíhá setkání zástupců z jednotlivých regionů, kde se řeší plánované novinky, seznamujeme se s vizuálem dalšího ročníku a povídáme si o jeho tématu. Od ledna už jsou pak přípravy v plném proudu. Děláme finální výběr dokumentů, připravujeme doprovodný program, komunikujeme s hosty, školy se hlásí na projekce. V březnu je pak samotný festival. Příští ročník proběhne v termínu 23. – 28. března. A ještě můžu prozradit, že festival se i letos uskuteční na Moving Station. Několik projekcí pak proběhne v Knihovně města Plzně a na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara.

Takže je to taková celoroční práce. Předchází festivalu ještě nějaké akce?

Ano, jakmile skončí samotný festival, tak následují závěrečné zprávy, vyúčtování, domluva termínu na další rok. Takže v podstatě celoročně. Krátce před festivalem pořádáme happening. Loni to byl v Univerzitní kavárně Družba SWAP oblečení, kde si lidé mohli přijít směnit oblečení, vyzkoušet si různé workshopy zaměřené na upcyklaci apod. Bylo to spojené i s promítáním tematického snímku Co se nenosí a následnou debatou. Také každoročně připravujeme několik festivalových předprojekcí z programu Promítej i Ty!

Kolik lidí se momentálně na festivalu podílí?

Je to kolem 35 lidí. Od koordinátorů, přes moderátory, uvaděče, až po fotografa, kameramana nebo PR. Dost často se ty pozice prolínají, protože na jedné projekci dělá člověk uvaděče a jinde zas moderátora. Část lidí jsou zaměstnanci plzeňské pobočky Člověka v tísni. Je to výhoda, protože se potkáváme i v práci a je to snazší v rámci organizace. Máme taky lidi, kteří se nejdřív podíleli na projekcích a pak se stali zaměstnanci pobočky Tísně. Ti ostatní jsou vesměs dlouhodobí dobrovolníci, příznivci festivalu, pro které je plus, že mohou zdarma chodit na všechny projekce. Jsou to fanoušci dokumentárních filmů a takhle je mohou vidět všechny. A pak jsou mezi námi také stážisté, kteří nám pomáhají v rámci své školní praxe.

Je tým v současné době stabilní?

Tým se za poslední roky poměrně rozrostl, nicméně úplně stabilní není. Většina lidí to dělá ve svém volném čase jako dobrovolníci, což způsobuje značnou fluktuaci. Někdo odejde, někdo jiný zase přijde, lidé se mění. Ale takové to zdravé jádro už drží několikátý rok.

Jak je festival financován? Co zapojení sponzorů?

Festival je financován z dotací města Plzně a Plzeňského kraje. Vstupné na veřejné a školní projekce pokryje pouze část nákladů. Jsme rádi, že nás město Plzeň nedávno podpořilo znovu a získali jsme od něj čtyřletou dotaci na realizaci festivalu, tedy až do roku 2023. A co se týče soukromých sponzorů, tak tam jsme rádi za každou drobnou podporu. Například v minulém roce našim dobrovolníkům v rámci předfestivalového happeningu poskytl jídlo na celý den Farmářský obchod v Plzni, což všem dobrovolníkům určitě zpříjemnilo celou akci. Takovýto typ pomoci bychom jednoznačně přivítali i v nadcházejícím roce, protože naši dobrovolníci jsou na festivalu celé dny a tohle je něco, co jim bez sponzorů nezařídíme. Určitě bychom přivítali také podporu kaváren a jiných friendly míst, kde by bylo možné udělat nějaké speciální akce v rámci festivalového týdne. Pak mě napadá například sponzorský dar od některé z tiskáren, které by nám natiskly například trička pro dobrovolníky nebo drobnější propagační materiály. To jsou věci, na které nám finance příliš nezbývají. Umím si představit i spolupráci s firmou, která by nám dokázala zapůjčit vůz, který bychom mohli využít především v období festivalových příprav na převoz různých výstav a materiálů na jednotlivá projekční místa. Přiznám se, že tohle zajišťuju svým autem, což často to způsobuje řadu komplikací, například když se mi rozbije auto týden před festivalem. Ale přivítáme jakoukoliv podporu, to je vše na individuální domluvě.

Ve volném času se věnuji cirkusu

Co Tě baví na organizaci festivalu?

Do role hlavního koordinátora jsem spadla trochu nečekaně, chvilku jsem se s tím prala. Nevěděla jsem, jestli chci být ten hlavní, kdo má za všechno zodpovědnost. Ráda jsem se aktivně zapojovala, ale vždycky nade mnou byl někdo, kdo to koordinoval. Ale už jsem se s tou pozicí sžila. Vlastně mě i hodně baví. Člověk díky ní potká spoustu zajímavých lidí, i když je to někdy časově i fyzicky náročné. Mám ráda i předfestivalové přípravy - výběr filmů, kontaktování nových partnerů, vymýšlení toho, co by se dalo dělat v rámci doprovodných akcí. Díky spolupráci s Fakultou designu a umění Ladislava Sutnara se začal festival i víc propojovat s uměním, tak věřím, že do dalších let bude spolupráce ještě intenzivnější a festival ještě kreativnější. Dřív byl hlavně o promítání filmů, hostech a doprovodném programu typu koncert nebo výstava. Až postupně se učíme návštěvníkům nabídnout pestřejší doprovodný program, aby zažili něco s určitým přesahem.

Jaké akce máš na mysli?

Třeba jsme uspořádali výměnu oblečení přímo v rámci projekčního místa nebo prodejní výstavu výrobků vyrobených z našich starých bannerů. Lidé si tak mohli vyplnit volný čas mezi projekcemi, a také je to třeba přimělo víc přemýšlet o tématu udržitelnosti nebo upcyklace. Diváci si u nás mohou vyzkoušet dokumenty na vlastní kůži ve virtuální realitě, která už je nedílnou součástí festivalu, přijít na workshop po projekci pro rodiny nebo na panelovou diskuzi či přednášku k určitému aktuálnímu tématu. Snažíme se o vytvoření festivalového prostředí, aby člověk mohl na místě strávit víc času a nepřišel jen na film.

Pověz mi na závěr něco o cirkusu, kterému se věnuješ.

Tím trávím opravdu hodně svého volného času. Posledních několik let se angažuju v Žongléros Ansámbl. Na podzim jsme otevřeli v areálu papírny nové a větší Cirkulárium. Dříve jsme fungovali ve škole na Husovo náměstí. Lidé k nám mohou přijít na různé kurzy zaměřené na hooping, vzdušnou akrobacii a mnoho dalšího. Od letošního roku máme i kurzy pro nejmenší děti od 1,5 roku. Kromě toho děláme i rozmanité workshopy, ukázky disciplín nebo celé vystoupení. Také díky své práci se zajímám o sociální cirkus, což znamená využití cirkusových aktivit při práci s nějakou sociálně znevýhodněnou skupinou, například děti z rodin, se kterými pracujeme v rámci Tísně nebo k nám docházejí také děti z partnerské organizace TADY A TEĎ. Sociální cirkus se zkrátka věnuje lidem, kteří nemají tolik možností jako ostatní, ať už je to z finančních důvodů nebo z důvodu nějakého postižení. V cirkusu se může každý něco naučit. Není to ale primárně o učení, jde především o zábavu a atmosféru, kterou jinde nezažijí.

Co Tě vedlo k tomu začít žonglovat?

Já se zprvu začala věnovat hoopingu a přes to jsem se dostala k dalším disciplínám. Na začátku to bylo super v tom, že člověk viděl, že i v dospělém věku se může naučit něco úplně nového, když u toho chvíli vydrží. Aktivně jsem trávila čas a postupně poznávala cirkusovou komunitu, která mi byla blízká. Líbila se mi myšlenka, že díky cirkusu můžu propojit sociální práci a dramatickou výchovu, kterou jsem taky studovala na vysoké škole. Od té doby je mi jasné, že cirkus dělat prostě chci. 

Autor: Tereza Králová