"Baví mě, když se diváci začnou po filmu bavit mezi sebou"

Na úvod by mě zajímalo, odkud jsi?

Žiju v Praze, odkud sem na pobočku dojíždím. Ale dřív jsem bydlela v Plzni, protože jsem tady studovala a potřebovala jsem tady být častěji.

Co jsi studovala?

Vlastně ještě pořád studuju. Dodělávám si magisterské studium v oboru sociální a kulturní antropologie.

Od kdy u nás pracuješ?

Nastoupila jsem v červenci 2017 jako terénní pracovnice na Nýřansku na poloviční úvazek, abych to dokázala zkombinovat se školou. V té době jsem pracovala jako brigádnice v Družstevní kavárně Inkognito. Od mé budoucí koordinátorky Jitky Kylišové, která tam chodila, jsem se dozvěděla, že se na tuhle pozici někdo hledá. Rozhodla jsem se to zkusit, věděla jsem, že chci jít dělat do neziskovky.

Antropologie je dobrá průprava pro terénní práci

Proč jsi chtěla zrovna do neziskovky?

To je těžká otázka. Je to asi o tom, jak je člověk nastavený. Byl to i takový přirozený důsledek mého studia. Studium antropologie v Plzni hodně reflektuje téma sociálního vyloučení, kterému se věnovali, nebo dosud věnují, někteří naši pedagogové. Velmi mě to ovlivnilo a nakonec vyústilo v neziskovku, která se věnuje podobnému prostředí.

Měli jste na VŠ hodně praxe?

Plzeňská antropologie je hodně praktická. Už v prváku na bakaláři jsme byli v rámci metodologického předmětu Etnografický výzkum hozeni do terénu, zabývali jsme se třeba problematikou lidí, kteří přišli o bydlení. Během studia jsme pak kromě dalších metodologických předmětů měli možnost zapojit se jako tazatelé do výzkumného projektu BRIZOLIT zaměřený na viktimizaci v souvislosti se sociálním vyloučením v ČR, který vedli někteří naši pedagogové. Mohli jsme se tak od nich učit přímo v praxi.

Vím, že jsi se spolužačkou v loňském roce chystala konferenci zaměřenou na problematiku bydlení, řekni mi k tomu něco.

Jednalo se o konferenci na téma Krize bydlení – Ukončování bezdomovectví – Sociální bydlení, která proběhla díky podpoře studentské grantové soutěže ZČU. Měli jsme 14 příspěvků věnujících se problematice bydlení z celé republiky. Šlo nám hodně o zasíťování, prolnutí akademického světa a praxe, což se, myslím, docela povedlo. Kdyby byly další finanční prostředky, určitě by bylo fajn na to navázat.

Proč ses rozhodla pro studium právě antropologie?

To je taky hodně těžká otázka. Nějak mě to k ní dovedlo. Antropologie není práce, kterou si vyděláš miliony. Děláš výzkumy, protože se tě dotýkají nějaká společenská témata, kterým chceš porozumět a toto porozumění pak dál zprostředkovat. Vystudovala jsem střední školu zaměřenou na diplomatické služby, kde jsme měli skvělého učitele na zahraniční etnografii. Byl to takový „hipík“, který do naší školy vnesl něco úplně jiného, jiný proces učení, tvůrčí myšlení. Tohle byl ten „spouštěč“ mé touhy porozumět naší i jiným společnostem. Po střední jsem šla na humanitní studia, ale po roce jsem odešla a začala se věnovat divadlu, což je moje další velká vášeň. Časem mi přeci jen začala chybět škola a tentokrát jsem se už rozhodla pro sociální a kulturní antropologii. A zase jsem měla obrovské štěstí na učitele a obecně na některé lidi, kteří ve mně podpořili určitý pohled na život. Třeba Jitka Kylišová, která mi po nástupu do Tísně dělala koordinátorku. Dala mi úžasný background k sociální práci, se kterou jsem do té doby měla naprosto minimální zkušenost. Hodně jsme spolu mluvily třeba o tom, jak si má pracovník udržet hranice. A že jde vždycky o člověka, který je jedinečný v tom, jaký je, a úkolem terénního pracovníka není někoho měnit, ale poskytnout informace a podporu, aby člověk svou situaci zvládl vyřešit vlastními silami. Důležité je taky neakceptování dnes převládajícího, ale zjednodušujícího názoru, že si každý člověk může za svou situaci sám. To mě provází už od školy. A taky jsem si uvědomila, jak hodně je vidět, když se mají lidé o koho opřít. Ať už je to rodina, přátelé nebo kolegové. Nejde o to mít ideální vztahy, ale vědět, že když bude potřeba, někdo tě vždycky podrží. Vidím to na sobě. Já měla kliku, třeba moji rodiče mě podporují opravdu ve všem, co dělám. Ale týká se to i lidí, se kterými spolupracuji. Pokud se mají o koho se opřít, je to snazší.

Zmínila jsi hranice práce. Můžeš uvést příklad, který jsi třeba Ty sama řešila?

Třeba tykání. Řešila jsem, jestli je v pořádku si s člověkem, se kterým spolupracuji, tykat. Jestli je možné si udržet hranice i při tykání. Může to přinést větší tlak, ale zároveň větší lidskost. Každý to máme trochu jinak a někdy je těžké to vybalancovat.

Využíváš nějak antropologii při práci v Tísni?

Rozhodně ano. Antropologie ti pomůže poznat určitou komunitu zevnitř, je to dobrá průprava právě pro terénní práci.

Přibliž mi, čemu se tedy v práci věnuješ a jaké byly začátky.

Když jsem nastoupila, myslela jsem si, že budu chodit do terénu mnohem víc, ale nejsou na to bohužel časové kapacity. Takže tak půl na půl konzultuju s lidmi v kanceláři a v domácnosti. Mojí inspirací jsou kolegové v Klatovech, kteří cíleně pracují s lidmi bez přístřeší. Vidím to jako cestu, jak si udělat ucelenější obrázek o místě, kde působíme. Prostřednictvím pravidelného rozhovoru a pobývání s lidmi v lokalitách pak můžeme rozklíčovat problémy, které tam skutečně jsou. Třeba i systémovější věci. Ale znamená to samozřejmě požadavek na větší časovou dotaci a ta zpravidla chybí. Ale když se vrátím k mé práci, tak já se na Nýřansku věnuji terénní práci, která se teď hodně točí ohledně dluhové problematiky. Jsou momenty, kdy dluhy tvoří i 100 % práce. Pak se objevují zakázky týkající se dávek, možností zlepšit finanční situaci nebo bydlení, což bývá obtížnější. Pořád narážíme na nedostatek především městských bytů.

Často mluvíme o tom, jak chybí zákon o sociálním bydlení, nebo jak je situace špatná, ale našla bys i nějaký pozitivní příklad z praxe?

Třeba ve Zbůchu získala žena, se kterou jsem spolupracovala, městský byt a z toho jsem měla velkou radost. Žádala o něj asi 10 let a neúspěšně. Pak se změnilo politické vedení obce a najednou to šlo. Byly jsme společně za panem starostou, seznámily ho s její situací. Bylo to komplikované, protože obec plánovala výstavbu a rekonstrukci nových bytů a pokud se uvolnil starý byt, měl jít do rekonstrukce. Bohužel situace paní se během čekání rapidně zhoršila a po individuálním posouzení její situace pan starosta skutečně svolil a pronajal jí jeden ze starších bytů. Paní byla velmi aktivní ve svém přístupu, skvěle spolupracovala. Zpočátku potřebovala podpořit, ale za dva roky spolupráce nabyla sebevědomí a více se osamostatnila. Bylo hezké to sledovat. Takže ano, jsou dobré příklady z praxe.

Už máme první potvrzené hosty na letošní festival Jeden svět v Plzni

Zajímá mě ale taky Tvoje zapojení do festivalu Jeden svět, který se nám blíží.

Festival je skvělá věc. Já společně s Jirkou Mertlem sháním hosty na pofilmové debaty. Pak taky dělám ještě na místě produkci, vlastně jsem během samotného festivalu taková holka pro všechno. Navíc letošní ročník se věnuje velmi aktuálnímu tématu klimatické změny.

Jak shánění hostů probíhá?

Poté, co se vyberou filmy, které se budou promítat, se jezdí na setkání do Prahy, kde se potkají organizátoři festivalu ze všech 35 regionů, kde festival probíhá. S pražským týmem se řeší tipy na hosty ke konkrétním dokumentům. Taky máme příležitost se potkat s produkcí českých filmů, případně těch, na kterých se Česká republika podílí. To je hodně zajímavá část. No a další tipy může házet v podstatě kdokoliv z našeho festivalového týmu. Když je vytipujeme, začneme je oslovovat. Celý tenhle proces trvá kolem dvou, tří měsíců.

Můžeš zmínit někoho z prvních potvrzených hostů pro letošní rok?

Přijede třeba Markéta Kutilová k filmu For Sama. Ta za námi přijede dokonce na celý den a zúčastní se jak školních projekcí, tak veřejné projekce. Z toho máme velkou radost. Pak taky dorazí sinolog Filip Jirouš ke snímku Čínský umělec v exilu a Zbytkové ženy. Dorazí i Miroslav Šuta z Centra pro životní prostředí a zdraví jako host ke snímku Město plné smogu. Promítání tohoto filmu navazuje na panelovou debatu na téma klimatické situace (nejen) v Plzni. Po filmu Skutok sa stal bude následovat debata s producentkou. Ten film má úžasný přesah do dnešní doby, ačkoliv je to o vraždě, která se na Slovensku stala již před 25 lety. Další hosté se objeví již brzy na webových stránkách festivalu.

Pamatuješ si nějakou debatu z minulosti, která Tě něčím zaujala?

Super byla třeba debata s Bárou Chalupovou a Míšou Pixovou k filmu Reality o bydlení. To je téma, které vždycky rezonuje.

Co by diváci na festivalu neměli neminout

Jaké 3 snímky bys Ty osobně letos doporučila opravdu neminout?

Jednoznačně skvělý je snímek Loď Sea-Watch 3 – posádka této lodi zachránila ve Středozemním moři více než 40 uprchlíků před utonutím. Tohle téma je mi hodně blízké, navíc do debaty přijde Petr Baroch z Organizace pro pomoc uprchlíkům a Tereza Vejříková, která v rámci tzv. uprchlické krize jako dobrovolník a koordinátor pro organizace Pomáhejme lidem na útěku a Člověk v tísni pracovala na Balkáně. Pak by lidé neměli určitě minout film Paní F, na který naváže workshop divadla utlačovaných. A jako poslední bych asi doporučila dokument Mai Khoi & The Dissidents o vietnamské zpěvačce, která bojuje proti politickému režimu ve Vietnamu.

Proč je Ti tak blízké téma snímku Loď Sea-Watch 3?

Byla jsem před časem jako dobrovolník v rámci tzv. uprchlické krize na srbsko-chorvatských hranicích.

Co Tě vedlo tam vyrazit a jaká byla náplň práce tam?

Odjela jsem tam kvůli sobě. V tu dobu se z médií valily převážně dezinformace, které jen podporovaly strach ve společnosti. Ovlivňovalo mě to a to se mi nelíbilo. Potřebovala jsem získat vlastní zkušenost, relevantní informace. Proto jsem se rozhodla do Srbska odjet. Jako dobrovolníci v rámci spolku Czech Team – Pomáháme lidem na útěku jsme spolu s dalšími mezinárodními organizacemi jako Lékaři bez hranic, Červený kříž, apod. sídlili v budově na takovém „odpočívadle“ u dálnice a poskytovali určité zázemí lidem, kteří museli kvůli válce opustit své domovy. Smyslem naší činnosti byla distribuce bot, oblečení a hygienických potřeb. Překvapilo mě, že tak velké procento tvoří rodiny s malými dětmi, včetně těhotných žen. Strávili týden cesty autobusem, během níž se nemohli ani převléknout, nevěděli, jak dlouho tu budou, jestli budou moci pokračovat v cestě.

Co Ti tahle zkušenost přinesla?

V té době tam přicházeli především lidé ze Sýrie, Iráku nebo Afghánistánu. Když se s nimi setkáš tváří v tvář, s jejich příběhy, dojde ti, že nikdo nemá právo nikoho jiného soudit. Když ti osmnáctiletá holka vypráví, co ve válce zažila a jak se těší za příbuznými do Německa… Ale jedno měli společné, naprostá většina z nich se chce vrátit domů.

Vrátíme se k festivalu. Když jsi o něm mluvila, zněla jsi hodně nadšeně, co se Ti na něm tak líbí?

Líbí se mi atmosféra. Chybí mi divadlo, kterému jsem se dřív věnovala, a díky tomuhle mám kontakt s uměleckým světem. Navíc mě baví dokumentární film. Jeden dokument jsme dokonce natočili se spolužáky na škole. Baví mě, že se festival věnuje lidskoprávní tematice, že se skrz to můžu dozvědět o nějaké problematice, o které jsem do té doby nevěděla. A nejvíc mě na tom baví debaty. Nejen mezi hostem a divákem, ale hlavně mezi diváky samotnými.

Pověz mi závěrem něco k divadlu, kterému ses věnovala?

K divadlu jsem směřovala dlouho, vždycky mě lákalo. Naplno jsem se do něj vrhla ale až když mi bylo 20 let. Nastoupila jsem do amatérského souboru a pokračovala k profíkům. Dřív jsem se věnovala tanci, zpěvu, hledala jsem nějaký způsob k sebevyjádření. Divadlo je skvělý prostředek k reflexi společenského dění, ale hlavně k sebepoznání, naučení se disciplíně a nadhledu.