Bosé nohy, roztrhané rodiny i zima. To je balkánská uprchlická trasa

Bosé nohy, roztrhané rodiny i zima. To je balkánská uprchlická trasa

3. 12. 2015

Vyčerpané matky s dětmi sedí na igelitkách s celým svým živobytím, tisknou k sobě děti a trpělivě čekají. Mladý otec v ruce třímá sotva pár měsíců staré plačící dítě s bosýma nohama a marně se ho snaží utišit. "Dejte mi vaši deku. Dítě ji potřebuje a vy to zvládnete i bez ní," prosím mladíka v davu a rychle běžím zabalit dítě třesoucí se zimou.

Jsou tři hodiny ráno, rtuť teploměru se drží jen tři stupně nad nulou a zimu ještě umocňuje vlezlý severák, který se uprostřed pole nemá, o co zastavit. Jsme v Berkasovu, poslední vesnici v Srbsku před hranicí s Chorvatskem, ti lidé jsou uprchlíci především ze Sýrie, Afghánistánu a Iráku a já jsem se na jednu noc proměnil v dobrovolníka, který tu s desítkami dalších Čechů pomáhá lidem klidně přejít hranici do Chorvatska a přitom je občerstvit, zahřát a prohodit s nimi pár lidských slov.

10 hodin v „lajně“

Původně jsem přijel zdokumentovat situaci uprchlíků na takzvané balkánské trase a práci českých dobrovolníků, kteří jim pomáhají a jež Člověk v tísni podporuje. Po pár desítkách minut už s kamarádem pracuji na jednom ze stanovišť v "lajně", kde strávím dalších 10 hodin. „Lajna“ je přezdívka pro systém, který tu vymysleli čeští dobrovolníci poté, co se před pár týdny uprchlíci v davu nahrnuli na hranici a skončilo to nevybíravým zákrokem chorvatské policie. Jak to funguje? Když uprchlíci dojdou k hranici ze tři kilometry vzdáleného Berkasova, kam je z jihu Srbska dopravují autobusy nebo vlaky, začnou je dobrovolníci řadit do 50členných skupinek, což je zhruba kapacita jednoho autobusu. V těchto skupinkách pak průchozími stany organizovaně postupují až k hranici. Na chorvatské straně pak nasedají do autobusů, které je vozí do nejbližšího tábora k registraci. To vše dobře šlape, až do chvíle, než...

#~gallery-1364~#

"Autobusy teď nebudou jezdit minimálně hodinu a půl," přichází špatná zpráva zpoza hranice. Uprchlíci po desítkách minut přešlapování odevzdaně sedají na zem a omotávají se dekami. Ti šťastnější jsou zrovna pod jedním ze stanů, kde tolik nefouká. Stovky z nich ale musí čekat uprostřed mrazivé noci pod širým nebem. Srbských policistů je tu hrstka, celý systém stojí na dobrovolnících převážně z Česka, kteří nosí čaj, nabízí oblečení, rozdávají jídlo, informace i vlídné slovo.

Utíkají před válkou i radikály

A to je často potřeba ze všeho nejvíce. "Jen kolem naší vesnice se pohybuje 600 radikálů, často se bojuje a zabíjí. Proto jsme utekli," líčí Atikula z afghánské provincie Lógar. Spolu s manželkou Wahídou a dětmi Saralou, Narses a Saídem Abbásem se vydali na dlouhou cestu za bezpečím do Německa. "Utekli jsme z částí Damašku, které svírají boje. Na cestě už jsme dva týdny," říká o kus dál Syřan Anas. Spolu s manželkou Zeinou a dvouletým Mohamedem za sebou mají, podobně jako ostatní, strastiplnou cestu přes moře. Bezpečí se rozhodli hledat ve Švédsku. Čím blíž jsou svému cíli, tím jsou optimističtější. Podobně jako opodál stojící Mohammad, Zahra a Sahdi, kteří utekli z iráckého Mosulu, v němž už od června 2014 krutě vládne Islámský stát.

Náročná cesta si vybírá daň na každém. "Zavolejte lékaře, ten muž kolabuje," křičí kdosi za mnou. Mladík leží na zemi s rukou na hrudi, přeneseme ho alespoň pod stan a za chvíli už je v péči lékařky. Naštěstí je to jen momentální slabost. Častým problémem jsou roztrhané rodiny. V davu se ztrácejí především neposedné děti. "Sedni si tady na židli a pozorně se dívej. Až uvidíš rodiče, hned mi řekni," instruuji přes tlumočníka z davu asi pětiletého Syřana, který si sedá na židli vedle těhotné ženy, jež zabalená do deky sbírá síly na další cestu. Za chvíli už se hlásí a rodina je zase šťastně pohromadě.

Investují čas, peníze i síly, aby pomohli

To vše tady, 800 kilometrů od Prahy, koordinují desítky Čechů, kteří investují své peníze, čas a úsilí, aby mohli pomáhat lidem v nouzi. Jedním z nich je i čtyřiadvacetiletý Jan Brojáč z Frýdlantu nad Ostravicí, který pátým rokem studuje pražská práva. „Je mi jasné, že všichni tito lidé nemají šanci v Evropě dostat azyl, ale není naše role o tom tady rozhodovat. Chtěl jsem přímo na místě poznat realitu, přispět k řešení krize a pomoct lidem, kteří to potřebují,“ říká Honza, který v „lajně“ pomáhá už čtvrtým dnem.

Poslední říjnovou noc prošlo Berkasovem několik tisíc uprchlíků, ženy a děti tvořily nejméně polovinu z nich. Tři dny poté byl přechod uzavřen a nyní už uprchlíci jezdí ze Šidu přímo do registračního tábora v Chorvatsku. I na této cestě, stejně jako na celé balkánské trase, působí čeští dobrovolníci. Pomáhají lidem, jako jsme my, které ale z jejich země vyhnala válka nebo výhružky radikálů, lidem s tvářemi, osudy a hlasy, které si zaslouží být slyšet.

Reportáž původně vyšla ve zkráceném znění v deníku Metro.

Autor: Petr Štefan