Byt namísto ubytovny? I tak může vypadat život kladenských Romů!

Ve službě již nějakou dobu spolupracuji s velmi mladým sympatickým párem a pořád mi vrtá hlavou: jak je možné, že se to povedlo? A jsem ráda. Protože většina mé práce spočívá v docházení do ubytoven, kde podmínky pro život nejsou ideální a už vůbec nejsou ideální pro malé děti. O to větší mám radost, když vidím rodinu, která se z toho dokázala vymanit a co je ještě lepší – během cesty k vysněnému pronájmu dostala cenné lekce v podobě zkušeností, ze kterých budou čerpat ještě dlouho. Cesta to ale lehká nebyla!

Rodinu jsem nabírala do služby ve chvíli, kdy získali před několika měsíci svůj první byt do pronájmu. A zde se to nepovedlo. Realitka "shrábla" peníze za zprostředkování a dál se o nic nestarala, majitel bytu s nimi téměř nekomunikoval o základních ani o důležitých věcech. Odmítal jim například vystavit rozpis plateb za služby, v bytě nechal rozbitou troubu, kapající vývod na pračku a podobně. Pro mladý pár, který chtěl mít všechno v pořádku, bylo nepochopitelné, že majitel bytu takto odmítá komunikovat a co hůř, několikrát jim naznačil, že s nimi chce ukončit nájem a vystěhovat je. Proč? Vždyť se sotva nastěhovali! Pronajímat nemovitost neznamená jen vzít peníze za nájem. Je to také o povinnostech obou stran a je to, jako vždy a vše, o lidech. Nakonec to dopadlo tak, že se pár musel těsně před Vánoci vystěhovat, protože uplatnit svá práva ze smlouvy o pronájmu, by nakonec znamenalo paradoxně převážně nevýhody...

A pak se ozvala paní Č. přes naše facebookové stránky a nabízela byt k pronájmu a klidně i Romům. A protože měla celkem konkrétní představu, koho by si do bytu představovala, hned mě napadla tato rodina. Paní majitelka byla obezřetná. Zjišťovala si, jak to chodí s příspěvkem na bydlení, se kterým do té doby neměla zkušenost, měla vzorně sepsanou smlouvu o pronájmu a několik požadavků – jedním z nich bylo v bytě nekouřit. Když paní pronajímatelka zjistila, že platba přes příspěvek na bydlení nebude žádný problém a že není čeho se bát, několikrát se s rodinou sešla, aby se poznali a oni se zavázali, že si dají tu práci a budou chodit se svojí oblíbenou cigaretkou ven, vše nakonec klaplo. Rodina se nastěhovala a den na to se narodilo mimčo. 

Takže osud? Možná. Nebo také dobrá vůle a schopnost dát stranou předsudky na jedné straně a ochota udělat nějaký ten ústupek a srovnat si hodnoty na druhé. Vzájemná slušnost a respekt…jak málo stačí a spokojení mohou být všichni. Tato zkušenost, kdy jsem s rodinou prožívala střídavě chvíle zoufalství a naděje a na konci jsou oni s novými zkušenostmi a důstojným bydlením, je důkazem toho, že to jde!