Časy punkového řízení 90. let jsou dávno pryč, nasazení kolegů pro věc však zůstává stejné

Publikováno: 24. 4. 2019 Doba čtení: 5 minut
Časy punkového řízení 90. let jsou dávno pryč, nasazení kolegů pro věc však zůstává stejné
© ..

Naše kolegyně Veronika se v Člověku v tísni pohybuje už od 90. let. Stála téměř u zrodu naší organizace, prošla řadou pracovních pozici a byla u spousty změn, kterých celý Člověk v tísni musel projít, aby byl v takové podobě a formě, jak ho známe dnes. 

Jak dlouho, Verčo, pracuješ pro Člověka v tísni?

No, podle toho, jak to počítáš. Poprvé jsem pro Tíseň dobrovolničila v roce 97 při povodních a pokud se dobře pamatuju, tak poprvé jsem byla zaměstnána v roce 99. Pak jsem prošla spoustou různých pozic a mezitím pracovala i jinde.

Jaká byla tvá první pozice a jak si se k ní dostala?

Z dnešního pohledu to vypadá celé docela punkově. V roce 99 vrcholila Kosovská krize a ČvT začal organizovat humanitární pomoc – nejprve v uprchlických táborech a později i uvnitř Kosova. Team ČvT byl tehdy dnešní optikou maličký, dohromady maximálně 20 lidí, včetně kluků na civilní službě, ale rychle se nabalili kamarádi, manželky, partnerky… a začali pomáhat. Mimo jiné nebyl nikdo pro nábor lidí, od dobrovolníků do uprchlických táborů přes řidiče nákladních tater a tahle pozice spadla na mě. Netušila jsem nic ani o personální práci, ani o tom, jak ty naše tatry vypadají…, ale lidi jsem vybírala velmi usilovně.

Čemu se věnuješ nyní?

Po všech pozicích, kdy bylo mým úkolem vytvářet spíš teoretické koncepty /v sekci Varianty, pak na kladenské pobočce či na centrále PSI/ se teď třetí rokem věnuji konkrétní klientské práci, dělám koordinátorku individuálního doučování. No a minimálně v této životní etapě zjišťuji, že přímá práce mě vlastně baví daleko víc. Některé ze svých dětských klientů „provázím“ už pár let, a pokud je dokážu někam posunout, nebo naopak nedokážu a oni třeba propadnou – to všechno do značné míry závisí na mně. Vnímám obrovskou konkrétní odpovědnost i pokoru.

Je něco, co tě v pozitivním smyslu v organizaci drží a proč bys nechtěla pracovat jinde?

Když se naposledy loučil bývalý ředitel PSI Karel Novák, tak říkal, že ČvT je jako tyrkysová hora a že se zase potkáme. Nevím, jak moc to platí doslova, ale fakt, že i já se po práci v akademické sféře, nebo třeba v Agentuře pro sociální začleňování, vracím do ČvT, nemůže být náhoda. Přesto, že časy punkového řízení 90. let jsou dávno pryč a dnes je z ČvT kolos se spoustou interních pravidel, pořád zůstává možnost si svou práci dělat do značné míry tak, jak mě to těší a pokud mě něco štve, je vždy cesta, jak a s kým to řešit. Kolem sebe mám teď vesměs daleko mladší lidi, než jsem já, ale jejich nasazení mi přijde vlastně velmi podobné tomu, jak to vypadalo před lety – takže podstata organizace se zásadně nezměnila, pokud mohu dohlédnout. V Tísni se pracuje na konkrétních silných tématech a lidi tomu věří – to vůbec není málo.

Musela jsi podle všeho zažít i úplné počátky PSI (Programů soc. integrace). Jak se od té doby změnila sekce? Jak se změnily služby, které poskytujeme?

Změnilo se úplně všechno. Předchůdcem Programů sociální integrace byly terénní programy a ještě předtím projekt romských komunitních center, celé to rostlo postupně, koncem devadesátých let a v první dekádě. Pamatuji se na úplně první školení pro terénní pracovníky, tuším, že na podzim 99, pomáhala jsem ho organizovat. Teréňáků se sešlo, myslím, šest (každá z našich lokalit měla tehdy jednoho zaměstnance) a z těch už v Tísni nepracuje kromě Vítka Kučery nikdo. Na začátku dostali teréňáci jen velmi obecné zadání – snažte se zmírňovat tenze ve svém okolí, dbejte, aby všichni v lokalitě měli české občanství a dosáhli tak na dávky, snažte se, aby děti chodily do školy (do jakékoliv školy). V prvním zadání bylo určitě hodně naivity, ale podobnou práci kromě ČvT skoro nikdo nedělal, snad kromě Kumara Wishvanathana v Ostravě, nebylo se kde učit, projekt se vytvářel a měnil za pochodu.

Skutečnost, že poskytujeme skutečně služby a to primárně sociální a pak následně vzdělávací služby a že by tyto služby měly mít nějaké standardy a garantovanou odbornost, tedy vše to, co nyní považujeme za správné, nutné a normální, tohle vše se budovalo kus po kuse v další dekádě, stejně jako třeba pobočková organizační struktura.

Máš nějaký silný zážitek, třeba z práce s klienty, kdy sis řekla, že to co jako organizace děláme, má fakt smysl?

Moji dětští klienti jsou strašně zranitelní. Většinová společnost a systém, do nějž patří i škola, jim umí dát najevo, že je považují za potížisty. Pokud žijí v rodině, kde je mají rádi, byť třeba v některých ohledech je rodina dysfunkční, pořád to ještě dokáží nějak emočně ustát, ale pokud se proti dětem otočí i rodina, je to pro ně nesmírně těžké. Pro nás je pak obtížné hledat hranice, kde začíná a končí naše role, kam až smíme zajít, abychom nevzbudili očekávání, která následně nedokážeme naplnit.

Ale jak jsou naši klienti zranitelní, tak jsou také vděční. Tři dny na horách a k tomu na lyžích pro nás nebudou ničím výjimečným, pro některé naše děti to ale hraničí doslova se zázrakem. Nebo když mi dítě napíše, jak strašně se s námi těší zase na tábor, protože je“tábor boží“. Jsou to třeba malé úspěchy, ale vím, jak zásadní roli u našich klientů hrají.

Díky moc za rozhovor!

Autor: Veronika Kamenická, koordinátorka individuálního doučování

Související články