České mýty o Angele Merkelové

České mýty o Angele Merkelové

28. 8. 2016

Když před dvěma dny navštívila Prahu, čekali tady na ni „antivítači“. Pro evropské odpůrce imigrace je totiž vtělením arcinepřítele – německá kancléřka Angela Merkelová. Žena, která přitahuje mýty. Doba přeje mýtům. Mýtus se dá charakterizovat jako epický útvar, který dává odpovědi, aniž by kladl otázky. Je to tradovaný příběh či řetězec příběhů, které nesdělují informace, nýbrž vyvolávají prostřednictvím obrazů dojem hlubšího porozumění celku světa či jeho podstatné části v jejich významu pro lidský život. Obstojí příběhy, které si vyprávíme o německé kancléřce a její roli v současné uprchlické krizi, ve světle faktů a protiargumentů?

Mýtus první: Uprchlíci přišli do Evropy na pozvání Merkelové

Podzim 2015: Po Balkánské trase putují do západní Evropy statisíce uprchlíků, desetitisíce jich uvízly v Maďarsku a stovky z nich se odtud vydávají pěšky na cestu do Německa: po polích, kolejích, po dálnici. Dobrovolníci z celé Evropy mohou hrozící humanitární katastrofu pouze oddálit, ne však odvrátit. Ta není jedinou hrozbou – zahlcené Maďarsko a další státy chtějí zavírat své hranice, hrozí rozpad Schengenského prostoru s nedozírnými ekonomickými následky. Německá kancléřka telefonuje s maďarským premiérem Orbánem a rakouským kancléřem Faymannem a 4. září oznamuje nouzové opatření, na němž se dohodli: Německo nechá přicestovat uprchlíky z Maďarska. Opatření, jež má vstoupit do kolektivní paměti jako pozvání uprchlíků do Evropy. Běženci v Maďarsku a na Balkáně radostně skandují kancléřčino jméno a spěchají k „Mama Merkel“.

Už méně jednoznačné je, jaký vliv měla její slova na uprchlíky, kteří v tu chvíli pobývali v Turecku, Jordánsku, Libanonu nebo ještě v syrském válečném pekle. Kancléřčino vstřícné gesto jistě mnohým vybarvilo obraz země už předtím spojované s představou dobrého života do ještě zářivějších barev. Pohled na statistiky počtu uprchlíků přicházejících do Evropy v průběhu roku 2015, však ukazuje, že výsledkem tohoto gesta nebyl exodus. Počet uprchlíků podle údajů Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu narůstal vytrvale už od dubna, nejdramatičtěji od května do září – tedy ještě předtím, než Merkelová pronesla své „pozvání“. Na migrační dynamiku, jak se zdá, měla její slova daleko menší vliv, než si myslíme.

Co ji tedy rozpoutalo? Barelové bomby. Jako základ jim slouží staré nádrže na vodu, které se naplní hnojivem, topným olejem, starými hřebíky a kovovým šrotem. Pak už jen rozbuška – a tříštivá bomba je hotová. Tyto smrtící nálože nechává Assadův režim podle lidskoprávních organizací Human Rights Watch nebo Amnesty International shazovat na syrské území po stovkách. Mezi obětmi jsou především civilisté. Strach z těchto bomb a bezprostředního ohrožení života uvedlo jako hlavní důvod útěku do Německa v průzkumu Berlínského vědeckého centra pro sociální výzkum z loňského října také 70 % uprchlíků ze Sýrie. Dalšími důvody byly obavy ze zajetí, únosu nebo donucení bojovat v Assadově armádě. Jen 13 % utečenců zmiňuje ekonomické motivy, 8 % následovalo do Německa své příbuzné. Jen cynik může ve světle těchto příčin tvrdit, že tihle lidé přišli do Německa hlavně kvůli vlídné tváři německé kancléřky a jejím selfíčkům s uprchlíky.

Jenže Merkelová přilákala hlavně ty, kdo už byli v bezpečí v Turecku, Jordánsku nebo Libanonu, chce se nejspíš namítnout těm, kdo trvají na kancléřčině vině. Podle výše citovaného průzkumu mezi Syřany to neplatí – aspoň pro většinu z nich. 65 % syrských uprchlíků loni mířilo do Evropy přímo. Ti šťastnější, kteří už do zmíněných zemí unikli a žili tam v táborech nebo soukromých bytech, podle informací Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky vloni čelili zpřísnění podmínek pobytu, přístupu k legálnímu zaměstnání a lékařské péči. Mnohým z nich začaly docházet úspory, přestávali být schopni zabezpečit rodinu, byli často nuceni k nelegální a dětské práci. Vyhlídky na návrat do vlasti – mizivé. Na cestu do Evropy se z milionů uprchlíků přesto vydala jen malá část. Jak jejich počet stoupal, ceny za cestu se stávaly dostupnějšími a přesvědčovací taktiky pašeráků rafinovanějšími: v Německu prý na každého čeká byt, jistá práce a tisíce eur, stačí sednout do člunu. Německo v růžových barvách uprchlíkůmmalovali především oni, ne Merkelová.

V mozaice důvodů, proč se vydat na cestu do Evropy, tak mohla být vlídná tvář Angely Merkelové pouze jedním kamínkem. Ten sice mohl sehrát svou roli na misce vah, svou tíhou však nestačil na to, aby strhl lavinu.

Mýtus druhý: Němci vstřícnost k uprchlíkům nepodporují a Merkelová to ignoruje

Červenec 2015: Při setkání kancléřky Merkelové s občany promluví Reem – uprchlická dívka z Palestiny, jejíž rodině po zdlouhavém azylovém řízení hrozí vyhoštění z Německa. Perfektní němčinou líčí kancléřce svou tíživou situaci. Hovoří o nejisté budoucnosti, touze vNěmecku studovat. Tvrdá, ale realistická odpověď Merkelové a její rozhodné „všichni sem nemohou přijít a zůstat“, dívku rozpláče. Kancléřka se ji poněkud nešikovně snaží utěšit a sklidí za svou reakci kritiku a posměch nejen na sociálních sítích. Brzy nato lidé na mnichovském hlavním nádraží vítají uprchlíky potleskem.

V době, kdy Merkelová otevřela dveře Syřanům, tedy v září 2015, se Německo neslo na vlně otevřenosti a solidarity. Přispět do sbírky nebo se přihlásit jako dobrovolník v uprchlickém táboře patřilo k dobrým mravům – na konci roku 2015 se tak angažoval každý desátý Němec. V průzkumech pro televizi ARD z minulého léta souhlasilo 93 % Němců s tvrzením, že je třeba přijímat uprchlíky z válečných oblastí; 57% lidí se vyslovilo pro to, aby do jejich země přicházel i nadále stejný nebo vyšší počet běženců, kdežto 38 % z nich ho chtělo omezit. Humanitární gesto Merkelové mělo ve veřejném mínění silnou oporu. Zároveň Němce šokovaly zprávy o prvních úto- cích radikální pravice na uprchlické tábory. „Demonstrativní vyhlášení ‚vítací kultury‘ bylo reakcí občanské společnosti na žhářské útoky proti ubytovnám pro azylanty,“napsal přední německý politolog Herfried Münkler pro týdeník Die Zeit. „Patřilo k boji o sebepojetí a tvář Německa a nelze ho zaměňovat s nějakým vládním projektem“.

Podpora uprchlické politiky kancléřky Merkelové je dnes na svém historickém dně. Což v německém kontextu znamená, že je s ní podle průzkumu Politbarometeru z poloviny srpna 2016 stále spokojeno 44 % Němců. Že se negativní trend může zvrátit, ukazuje jiný průzkum z března 2016, kdy se popularita kancléřky rovněž po výrazném propadu znovu vrátila na úroveň před uprchlickou krizí. CDU, které Merkelová předsedá, by i přes výrazný propad volebních preferencí s 35%– výsledkem, o němž české strany mohou jen snít – s přehledem vyhrála volby. Druhou nejsilnější stranou zůstává vládní SPD a třetí místo by patřilo Zeleným. Jedná se přitom o strany, které kancléřku naopak kritizují za přitvrzování politiky vůči žadatelům o azyl. Protiuprchlická AfD by si přišla na 11% hlasů. Voliči se samozřejmě nerozhodují jen podle toho, jak chtějí strany řešit problémy spojené s uprchlíky. V aktuálním průzkumu společnosti GfK však dali najevo, že právě tuto otázku považují v současném Německu za nejvíce naléhavou. Dá se proto předpokládat, že volební preference vypovídají mnohé o tom, jakému řešení Němci dávají přednost.

Od setkání Merkelové s mladou uprchlicí Reem v červenci uplynul rok. Tehdejší obraz kancléřky kritizované za tvrdá a chladná slova se mezitím stačil proměnit v soucitnou a vlídnou image. Jak to však komentuje televize ARD, když rok poté událost připomíná, kancléřčin politický kurz této image už dlouho neodpovídá – mimo jiné kvůli drastickému zpřísnění azylového práva nebo dohodě EU s Tureckem, která omezila příliv uprchlíků přes Egejské moře na minimum. Kancléřčina tvrdá ruka je zpět. Čeští odpůrci migrace si toho zatím nestačili příliš všimnout a Merkelovou mají nadále za předsedkyni uvítacího výboru pro uprchlíky.

Mýtus třetí: Merkelová šíří ideologii multikulturalismu

Listopad 2010: Angela Merkelová vystupuje na setkání mládežnické organizace CDU se slovy: „Multikulturalismus ztroskotal, těžce ztroskotal.“O šest let později jí její odpůrci v Německu vyčítají, že propadla ideologii multikulturalismu. Těm z východní Evropy zase připadá, že chce ruku v ruce s Bruselem „multikulturalizovat“Evropu. Znamená to, že kancléřka kdysi odmítala přistěhovalce, aby jim o pár let později otvírala dveře dokořán?

Za tímto domnělým rozporem nestojí ani tak kancléřčin názorový veletoč, jako spíš nejasnost samotného pojmu – pojmu označujícího jak kulturní diverzitu ve společnosti, tak politický přístup a soubor opatření, jak se s ní vyrovnat. To první neznamená nic víc než uznání, že většinová společnost přijímá lidi s odlišným kulturním původem za svou platnou součást. Ten druhý požaduje co největší rovnost a vzájemnou toleranci kulturních odlišností. Jednotícím prvkem multikulturní společnosti nemá být společná národní kultura, ale toliko věrnost ústavě a právu. Jablkem sváru je, zda tento přístup zvýší identifikaci se státem, který menšinám prokazuje respekt, nebo spíš vede ke vzniku paralelních společností. Jeho kritici varují před hodnotovým relativismem a neslučitelností liberalismu a náboženského fundamentalismu. A co na to Merkelová?

V jejím citovaném proslovu předcházela oné známé větě o ztroskotání multikulturalismu sebekritika za to, že Německo pozvalo na svůj pracovní trh gastarbeitery v mylné víře, že až je firmy nebudou potřebovat, půjdou zpět domů. Neřešilo se proto, jak je v zemi integrovat. „Myslet si, že si budeme hrát na multikulti, žít vedle sebe a radovat se jeden z druhého – tento přístup zcela ztroskotal,“pravila Merkelová – a vyvodila z toho důsledky. Těmi však není omezení migrace ani tlak na úplnou asimilaci, kdy by muslimové měli zdobit stromeček a zvedat tupláky na Oktoberfestu. Místo toho kancléřka zdůrazňuje nutnost integrace migrantů do německé společnosti a připomíná, že i „islám patří k Německu, což ukazuje nejen fotbalista Özil“, hráč národní reprezentace. Hlásí se tak k diverzitě, kterou lze v německé společnosti, kde má plná pětina lidí aspoň po jednom rodiči migrantský původ, těžko popřít. I oni však mají být v první řadě Němci.

Kulturoložka Linda Supiková z univerzity v Essenu si rovněž myslí, že reálpolitika Spolkové republiky je multikulturalismu na hony vzdálená. „Vláda pod vedením Merkelové sází především na myšlenku integrace a s ní na vše, co posiluje společenskou jednotu a soudržnost. Už před deseti lety, když byl v Nizozemsku zavražděn kritik islámu Theo van Gogh, Merkelová myšlenku multikulturalismu jasně odmítla – a na tom se nic nezměnilo.“

Tuto názorovou konzistenci demonstrovala kancléřka naposledy minulý týden, když zopakovala, že „islám patří k Německu, pokud je vyznáván v souladu s ústavou“. Že z požadavku na integraci neslevuje ani v případě uprchlíků, to dokládá i nový integrační zákon, jehož mottem je „fördern und fordern“, tedy „podporovat a vyžadovat“. Ten nemá s multikulti ve smyslu rovnosti kultur moc společného – azylanti se mají naučit německy, absolvovat integrační kurzy. Kdo odmítne, nemá nárok na trvalý pobyt. Podle aktuálního průzkumu Berlínské vysoké školy médií, komunikace a ekonomiky v uprchlických táborech většina žadatelů o azyl tyto nabídky vítá. Pro 92% z nich je důležité naučit se německy, 60 % se chce vzdělávat a zvýšit své šance na trhu práce. Drtivá většina se také hlásí k demokracii a označuje náboženství za soukromou záležitost.

Otázka je, jak se Merkelová vypořádá s menšinou těch, kdo tyto hodnoty nesdílejí nebo si je vykládají po svém – mezi migranty i v německé společnosti. Protože teroristické ani žhářské útoky na domy se s evropskými hodnotami, ústavou a právem neslučují. Místo vypískávání tak spíše držme Merkelové palce. Je i v našem v zájmu, aby to Německo zvládlo.

Text přebíráme se svolením Lidových novin, kde vyšel 27. 8. 2016 v rubrice Orientace

Autor: Adéla Jurečková., (Autorka vystudovala v Německu politologii a sociologii. Nyní pracuje ve společnosti Člověk v tísni)