Čeština? O stupeň lepší... Hlavně si však začal sám číst!

Publikováno: 24. 5. 2016 Doba čtení: 5 minut
Čeština? O stupeň lepší... Hlavně si však začal sám číst!
© Iva Zímová

Romana Staehelin pracuje jako právnička v nejmenované dopravní společnosti. Od roku 2013 se věnuje doučování dětí žijících v prostředí sociálního vyloučení. Každý týden daruje dvě hodiny svého času (s přípravou a cestou je to ještě o něco více) dítěti, které doma nemá takovou podporu, jaká by byla zapotřebí. V následujícím rozhovoru vypráví o svých začátcích, o prvním setkání s dítětem a s jeho rodinou, o spolupráci se školou a pokrocích, kterých se podařilo dosáhnout. 

Proč jste se rozhodla věnovat svůj volný čas právě doučování?

To je jednoduché: chtěla jsem navázat na svoji dobrovolnickou práci ve škole v Africe, kterou jsem vykonávala dříve. Zároveň mi není lhostejná problematika sociálního vyloučení.

Před tím, než jste začala, se vám věnoval koordinátor doučování. Co všechno jste spolu probírali?

Šlo více méně o přátelské setkání, na kterém mi koordinátorka poskytla základní informace o dítěti, které budu doučovat, o jeho rodině a škole. Představila mi, jakým způsobem by doučování mělo zhruba probíhat, mluvila o etice organizace Člověk v tísni a o aktivitách a supervizích, které na podporu doučování zajišťuje. Setkání trvalo asi šedesát minut a předcházela mu ještě schůzka s hlavním koordinátorem dobrovolníků, který mi celou organizaci představil ještě v širším kontextu. Zároveň chtěl trochu blíže poznat i on mě, zajímal se o to, „kdo jsem já“ a proč jsem se rozhodla tuto práci dělat, co mě motivuje a čeho bych chtěla dosáhnout.

Jak vzpomínáte na první hodinu? Jak na vás reagovalo svěřené dítě a jak hodnotíte setkání s rodinou?

Mojí první žačkou byla čtrnáctiletá slečna, která tenkrát navštěvovala poslední ročník základní školy. Setkaly jsme se společně s její maminkou a koordinátorkou doučování v bytě rodiny na Smíchově, panovala dobrá atmosféra, a na slečně bylo vidět, že má o doučování zájem, protože jejím snem bylo dostat se na učební obor kuchařka. Schůzka byla především informativní, vyměnily jsme si telefonní čísla, dohodly jsme se na termínech doučování, řekly jsme si, jak bude doučování probíhat a jak by měla vypadat domácí příprava.

Příběh Marka ukazuje, jakých výsledků lze pomocí doučování dosáhnout. Více ZDE.

Každých 15 minut měním téma

Zkuste ve stručnosti popsat, jak vypadá klasická dvouhodinovka doučování? Jaký je její průběh? Co vše řešíte, jak s dítětem pracujete?

Nejdříve si spolu krátce popovídáme o všem, co se přihodilo v uplynulém týdnu ve škole. Součástí tohoto úvodu je i sebehodnocení dítěte. Potom si projdeme sešity, úkolníček i žákovskou knížku a debatujeme nad jejich obsahem. Doučování zpravidla začínáme tématem, které si dítě samo vybere. Během výuky se zaměřuji na předměty, ve kterých má potíže (v našem případě jde o český jazyk a vlastivědu), na zbytek stejně není čas. Osvědčilo se mi každých 15 minut měnit téma, dítku to pomáhá udržet pozornost.

V celém procesu jsou velmi důležití samozřejmě také rodiče. Jaký s nimi máte vztah a jaká je zhruba jejich role v rámci doučování?

Rodina mého žáčka je velmi přátelská a při každé příležitosti mi děkuje za to, že jejich dítěti věnuji svůj čas a energii. V rámci doučování se rozhodně nesnažím přebírat roli rodičů, nicméně si uvědomuji, že dítě je ze sociálně slabé rodiny, která řeší mnoho dalších problémů. Další věcí je, a to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, že rodiče často nejsou schopni dítěti s probíranou látkou pomoci, ne kvůli tomu, že by nechtěli, ale protože ji prostě sami nezvládají.

Samozřejmě, že rodiče pravidelně informuji o tom, jak jejich dítě při doučování pracovalo, na jakou látku je potřeba se nejvíce zaměřit a nebojím se vyjádřit nespokojenost, když dítě na doučování přijde bez nutných pomůcek (alespoň v domácí přípravě hraje rodina nezastupitelnou roli). Rodičům dítěte projevuji náklonnost, neboť dítě přihlásili na doučování sami a dobrovolně, tím jasně vyjádřili zájem na jeho vzdělávání a zároveň přiznali, že sami nejsou schopni dítě dostatečně v učení podpořit.

Jste v pravidelném kontaktu se školou dítěte? Pokud ano, jak tato spolupráce probíhá?

S paní učitelkou jsme se viděly asi dvakrát, vyměnily jsme si i několik stručných e-mailů, ale se školou je v kontaktu zpravidla koordinátorka doučování. Upřímně říkám, že pro mě je i časově náročné dostavit se do školy v hodinu, která paní učitelce vyhovuje.

Zkuste prosím zhodnotit výsledky, kterých jste spolu dosáhli. Zlepšil se prospěch? A co vztah dítěte ke škole?

Nevím, zda mám zásluhu na zlepšení prospěchu přímo já, ale z českého jazyka má žáček o stupeň lepší známku, což všichni považujeme za velký úspěch a jsme za to velmi rádi. Především je však skvělé, že si mé dítko začalo číst knížku z vlastní vůle, a že ve školním hodnocení se objevila pochvala paní učitelky za jeho snahu a práci v hodinách. Zároveň musím zmínit, že můj žáček chce být v dospělosti policistou, sám si tedy stanovil cíl, kterého chce dosáhnout. Pro nás oba je to výzva, které budeme čelit.

Inspirace pro mladší sourozence

Jaký je tedy podle vás největší přínos doučování pro samotné dítě? A pro jeho rodiče?

Myslím, že doučovatelé jsou pro dítka určitou motivací, příjemnou změnou v prostředí, ve kterém jsou vychovávána; i díky doučovatelům si děti osvojují některé důležité návyky, více se spoléhají samy na sebe a snaží se být samy inspirací (u mého dítka to rozhodně platí ve vztahu k mladší sestřičce). Rodiče si uvědomují, že když budeme děti společně podporovat ve vzdělávání, odrazí se to v kvalitě jejich života a tato kvalita života se bude přenášet i na další generace.

A pro Vás? Co Vám osobně tato zkušenost dala, popř. vzala?

Těší mě dělat prospěšnou činnost – dělám to, co mě baví a zároveň dělám to, co považuji za správné. A jak už jsem se zmínila, sociální integraci vnímám jako silné téma, které se týká celé společnosti.

Kdo je, podle vašich zkušeností, vhodným adeptem na dobrovolníka doučování?

Kdokoli, kdo má chuť a zájem věnovat svůj čas dětem, které to potřebují. Kdokoli, kdo má zájem děti motivovat, inspirovat a třeba změnit jejich život. 

Autor: Martin Kovalčík, mediální koordinátor Programů sociální integrace

Související články